Říkává se, že štěstí přeje připraveným. A něco na tom bude. Jak jinak si vysvětlit shodu náhod, jaká vyvrcholila ve Dvořákově síni Rudolfina v sobotu 13. června večer? Česká filharmonie připravila čtvrtý koncert, kterým pomáhá hudbou i konkrétními činy. Tentokrát v součinnosti s Českým Červeným křížem a s Nadací Magdaleny Kožené, resp. projektem ZUŠ Open. Když jsem se připravoval na jeho moderaci, začaly se mi před očima sbíhat nikoli mžitky, ale nitky.
Původně se prý uvažovalo o jiném termínu, ale byl posunut na předvečer Světového dne dárců krve, aniž si to kdokoli z organizátorů uvědomoval. A „náhod“ se sešlo víc. Nebýt koronaviru, nepřipadalo by v úvahu, aby mohl slavnou českou mezzosopranistku doprovodit do Prahy její manžel, sir Simon Rattle, a ujmout se taktovky hned před dvěma orchestry; nejenže to teď narychlo vyšlo, ale pro mistra taktovky to bylo první vystoupení před diváky po několika měsících. Mohli se totiž už dostavit alespoň v povoleném počtu a večer si náležitě užít. Co se jeho náplně týká, rozklenula se nad ní – tvořené písňovými cykly Gustava Mahlera a Luciana Beria – druhá řada Slovanských tanců Antonína Dvořáka. A kdo měl v ten den „náhodou“ svátek? Inu, Antonín.
„Představ si, že už dávno jsme si pro letošní, čtvrtý ročník projektu ZUŠ Open zvolili téma charita,“ upozornil mě na další shodu okolností předseda Správní rady Nadačního fondu Magdaleny Kožené David Dittrich. „V jeho rámci jsme plánovali benefiční koncerty pro seniory. Ty se kvůli viru nemohly uskutečnit, některé přesouváme na podzim. Části mladých muzikantek a muzikantů se zato nabídla úžasná odměna. Zahrát si v rámci České studentské filharmonie pod vedením Simona Rattla. A přispět svým výkonem k připomenutí potřebné věci, jakou dobrovolné dárcovství krve určitě je.“
„Už při zkouškách byl Maestro Rattle Českou studentskou filharmonií nadšen a říkal, že jejich výkon je srovnatelný s tím, jak hraje mnoho orchestrů složených z dospělých,“ shodli se poté, co si byli nácvik obhlédnout, generální ředitel České filharmonie David Mareček i vedoucí edukativních programů této instituce Petr Kadlec. První ze jmenovaných zároveň shrnul, jak nesnadné bylo získat Simona Rattla v minulosti: „Když jsme s Jiřím Bělohlávkem nastoupili do Rudolfina jako tandem, byl naší první volbou k hostování právě Simon. Rozhodně nebyl proti. Ale trvalo sedm let až do loňského února, než se podařilo sladit jeho a naše termíny tak, aby to konečně klaplo! Další spolupráce je dohodnuta na rok 2022. Teď do toho ovšem vpadla jedinečná konstelace okolností, díky níž jsme se byli náhle schopni dohodnout během pár týdnů, ne-li dnů. Prospěla tomu také skutečnost, že Simon a Magdalena se přátelí se Semjonem Byčkovem a jeho chotí Marielle Labèque, v Berlíně se dokonce navštěvují.“
Naše mezzosopranistka, ovládající údajně pět světových jazyků, si pro koncert 13. června vybrala dva písňové cykly. Oběma dirigentům, manželovi i šéfdirigentovi České filharmonie, tím jistě udělala radost. Jak David Mareček s potěšením zjistil, „Simon Rattle říká, že Mahlerovu hudbu snad nejlépe ze všech světových orchestrů dokáže zahrát Česká filharmonie.“ Proto si pět Mahlerových písní na verše německého básníka a překladatele Friedricha Ruckerta, který mimochodem uměl jazyků hned třicet včetně orientálních, všichni náležitě vychutnali. A co se týká Beriova cyklu jedenácti lidových písní z nejrůznějších koutů světa od Arménie přes Ázerbájdžán, Sicílii či Sardinii až po Ameriku, které autor dle vlastních slov rytmicky i harmonicky upravil tak, že „vlastně došlo k jejich novému zkomponování,“ vybavuje se mi Byčkovovo přiznání, že Berio byl jeho přítelem. Navzdory tomu, že se spolu vášnivě přeli o politice. Luciano se totiž nadlouho počítal k urputným zastáncům levice. Až mu Semjon musel jednoho dne vmést do tváře klíčovou větu: „Ty mi o těchto režimech nic nevyprávěj, já jsem na rozdíl od tebe v jednom žil!“
Velkým zážitkem při moderování přenosu z Rudolfina je možnost tiše se ve vhodnou chvíli vplížit do podzemního království techniky a pozorovat „cvrkot“ pod hlavičkou Digital Hall. Tam, v temné režijní místnosti, sedí v naprostém soustředění tým režiséra Michaela Beyera před mnoha obrazovkami, z nichž pouze jedna je pro vysílaný záběr určující, zatímco obrázky z ostatních kamer jsou připraveny ke střihu. Atmosféra svým napětím připomíná kontrolní středisko kosmických letů: „Pozor, tři takty, dva, jeden, stříháme na první housle! Přijde celkový záběr, připravit se, rychle, teď! Následuje hoboj, cello, flétna, detail na ruce…“ Televizní divák, kterému koncert nabízí živě ČT art, nemá ponětí, kolik vysoce kvalifikovaných lidí se na něm podílí – a tak to má být. Výsledný dojem má přece odpovídat rčení „když to umíš, je to snadný…“
Druhá řada Dvořákových Slovanských tanců, které se skladatel zprvu bránil („Dělat něco podruhé je strašně těžká věc,“ psal nakladateli Fritzi Simrockovi, který ho k nim ponoukal), ale pak ji vytvořil během pár týdnů, je podle obecného názoru ještě rozmanitější a zralejší než první. Simon Rattle v ní během rozhovoru s Borisem Klepalem odhalil „neskutečné kolísání mezi smutkem a radostí, v němž nelze předvídat změny.“
Chce se mi dodat – není snad celý náš život přesně takový? A kéž se v něm nyní po viru neprojeví úbytek kultury v míře, před kterou Simon Rattle spolu s kolegou dirigentem Markem Elderem varoval v otevřeném dopisu britské vládě. Před svým příjezdem do Prahy upozornil na následky, které by mohl mít propad britské ekonomiky na tamní symfonické orchestry. Věřme, že u nás to z různých příčin tak špatné nebude. A že nebude třeba pořádat koncerty Pomáháme České filharmonii.
