Skončil od druhé světové války nejpodivnější rok v životě lidstva, rok navždy spjatý s covidem 19. Mé myšlenky směřují ke klasické hudbě, protože je už více než padesát let mým duševním světem i sociální bublinou.
Použiji-li hyperbolu, mnoho muzikantů se přiblížilo údolí stínu smrti – ekonomicky i umělecky. Jistě lze nabízet na sítích online koncerty, ale bez přímého kontaktu mezi muzikantem a posluchačem je to jen konzerva. Světlem byly mnohé internetové projekty a vlna kreativity je neuvěřitelná. Jedna přítelkyně, jejímž dočasným domicilem je Itálie, mi napsala: „To, jak umělci vzdorují celé této devastující situaci a snaží se i přes všechna nepříjemná proticovidová opatření vytvářet krásu a podělit se o ni online, aby povzbudili sebe i nás, je nesmírně záslužné. Dojal mne například pohled na Riccarda Chaillyho, který už není žádný mladík, jak v roušce dirigoval tříhodinové Gala v La Scale, kde hráči orchestru – kromě dechové sekce též v rouškách – byli rozsazeni a odděleni stěnami z plexiskla. Když si uvědomím, jak nepříjemné a vyčerpávající je pro mne v roušce jít třeba jen nakoupit, smekám před takovým výkonem.“ S tím nelze než souhlasit.
Nicméně k zamyšlení je i kritický názor jiné mé přítelkyně, jež mi napsala za sebe a její přátele: „Online koncertů máme plné zuby a už se na nic nedíváme. Dokonce je celá řada těch, kteří online koncerty produkují (protože jim nic jiného nezbývá), ale sami se na ně nedívají, protože prostě online hudba nemůže poskytnout onen zážitek, pro který si v ‚normálních časech‘ chodíme do koncertní síně… Dalo by se použít třeba toto přirovnání. Když nemáš možnost se normálně najíst slušného jídla, tak v nouzi vezmeš za vděk čínskou instantní polévkou či jiným průmyslovým prefabrikátem. Pro ten okamžik je to uspokojivé, ale nelze to často opakovat. Přesně to se dle mého názoru děje s online koncerty. Vedení naší země nás obrazně řečeno nutí konzumovat instantní polévky umělecké a tak nějak předstírá, že online produkce může nahradit tu skutečnou, což samozřejmě nelze a z dlouhodobého hlediska to bude mít děsné následky. Přitom je vůbec šance se jednoho dne vrátit k normálnímu koncertnímu životu? Nevplíží se mezi lidi dlouhodobý strach z ohrožení fyzickou blízkostí jiného člověka? Nedojde tímto k nějaké nenávratné škodě v rovině civilizační i všeobecně kulturní?“ Myslím, že příliš chmurné myšlenky, ale stojí za úvahu.
V této pro živou hudbu temné době jsem ale objevil i světlé okamžiky a občas dobré zprávy. Pozitivní byly například online koncerty festivalu Pražské jaro či České filharmonie. V rámci možností se k obdivuhodnému vzmachu vypjaly další festivaly, například Smetanova Litomyšl, Dvořákova Praha, Lípa Musica, Svatováclavský hudební festival, Concentus Moraviae… Vrcholem pak bylo pro mě 29. listopadu hostování Johna Eliota Gardinera u České filharmonie. Setkání si po letech viditelně užíval, ale bylo na něm znát, jak je zároveň v Rudolfinu nesvůj z prázdnoty Dvořákovy síně za ním.
Osvěžující byly některé nahrávky tohoto roku. Například produkce Supraphonu měla zajímavější výstupy než výplody mnohých věhlasných zahraničních labelů. Pánové Jakub Hrůša, Jan Bartoš a Ivo Kahánek odvedli skvělou práci! Abych ale cizině nekřivdil, slyšel jsem i pár mimořádných cizích nahrávek. Jako příklad uvedu integrální nahrávku Beethovenových smyčcových kvartetů v podání Quatuor Ébène. Jsem přesvědčen, že za nějaký čas bude mít punc referenčnosti. Beethovenova kvarteta jsou často docela složitá hudba a zrcadlí nejen vývoj skladatelovy tvůrčí poetiky, ale i jeho života. Zdravým kontrastem vůči Kvartetu Ébène bylo vydání beethovenovského kompletu Smetanova kvarteta. Názory na jeho nadčasovost či naopak dobovou podmíněnost se různí. Můj ctěný kolega Petr Veber, přední český hudební novinář, se ve své reflexi na stanici Český rozhlas Vltava kromě jiného zamyslel nad hrou zpaměti, kterou Smetanovci šokovali v 60. a 70. letech svět: „(…) Koncerty i natáčení Smetanova kvarteta se vyznačovaly cílenou hrou zpaměti. Zcela určitě to na výsledný zvuk a výraz muselo mít vliv, Smetanovci to věděli. A když posloucháme jejich dokonale znějící nahrávku, musíme to potvrdit. Hudebník, který není fixován očima na noty, tvoří svobodněji, uvolněněji, tedy pokud má skladbu opravdu osvojenou a je si jistý, což oni byli, zvládá hrané dílo komplexněji, detailněji, má ho naprosto promyšlené a v neposlední řadě si ještě lépe ohlídá souhru. (…)“ V 70. a 80. letech jsem byl svědkem řady koncertů tohoto legendárního kvarteta (dokonce mě svým způsobem nalákali do světa hudby), mnohé nahrávky jsou aktuální ještě dnes, ale tohle je verdikt, jenž by mohl aspirovat na titul „blábol roku“. Hra zpaměti vůbec není podmínkou sine qua non pro lepší pochopení díla. Prostě oněm čtyřem znamenitým muzikantům to v určitém období jejich života takto vyhovovalo. V 80. letech už hráli zpaměti jen občas a jen něco a nemohu napsat, že by to bylo méně „promyšlené“… Zákonitě z toho pro mě vyplývá, že beethovenské nahrávky Emersonova kvarteta, Hagenova kvarteta, Vlachova kvarteta, Wihanova kvarteta, Bennewitzova kvarteta a desítek jiných nejsou „promyšlené, komplexní, detailní“ a že souhra není taková jako u Smetanovců. Naštěstí takové úlety nemá tento renomovaný autor často. Špičkových hudebních žurnalistů má tato země jako šafránu a Petr Veber mezi ně dozajista patří.
Pozitivních zpráv z českého hudebního světa nebylo letos mnoho. Jedna z nich mě však skutečně hodně potěšila. Na závěr mé glosy se musím vrátit k České filharmonii, která si i v době covidu drží vysokou celkovou úroveň. Nicméně stejně jako má ve svém středu špičkové orchestrální hráče se sólovými ambicemi, jsou v ní dosud hráči, kteří by tam být neměli. Mezi členy s mezinárodním přesahem patří hornista Ondřej Vrabec (1979). Bohužel málo se o něm ví, že je také výborný dirigent. Nedávno to potvrdil na 1. dirigentské soutěži A. Nikische, jež proběhla kvůli pandemické situaci online. Porota tedy hodnotila videa kandidátů, přičemž podmínkou byl čelní pohled (zevnitř orchestru) a kontrastní repertoár. Video mohlo být pořízeno jak ze zkoušky, tak z koncertu. Pro první kolo se posílala dvě videa a pro druhé, finálové, také. Pan Vrabec zvolil Brahmsovy Variace na Haydnovo téma, Beethovenovu 4. symfonii (1. a 2. větu) a první část z Lizstových Preludes – všechno s New Japan Philharmonic Tokio. Dále Svěcení jara a předehru z Čarostřelce, obě díla s Českou filharmonií. Přihlášených bylo přes dvě stě, ve finále virtuálně soupeřilo třicet dirigentů. (Více o soutěži zde.) Ondřej Vrabec získal třetí cenu! Ačkoliv patří bezpochyby mezi nejlepší domácí dirigenty mladší či střední generace (je o dva roky starší než Jakub Hrůša), tuzemské orchestry šéfují či u nich hostují nezřídka průměrní dirigenti. Nejsem si jist, že se na Ondřeje Vrabce snese takové štěstí jako kdysi na Manfreda Honecka, jenž se v 80. letech povznesl z pozice violisty Vídeňské filharmonie do role asistenta Claudia Abbada, pověsil housle a violu na hřebík a vybudoval si taktovkou světovou kariéru…
Jaký bude rok 2021 nevím. Zatím to vypadá tak, že veškerý kulturní život odvisí od toho, jestli budou seriózní a účinné anticovidové vakcíny, kdy a pro koho. Nicméně věřím, že budu-li psát sumarizační glosu v prosinci 2021, bude v ní víc světla než stínu.
