Snaha opozičních poslanců o přiznání kompenzačních bonusů i lidem, kteří během koronavirové uzávěry nemohli pracovat souběžně na sebe i pro zaměstnavatele, přičemž jejich podpora nakonec činila nula korun, nedopadla ve vládě na úrodnou půdu. Přestože Babišův kabinet s lehkostí sobě vlastní rozhodil dotační plány za pět set miliard korun, pár stovek milionů na pomoc těm nejpotřebnějším, kterým opatření vlády proti koronaviru znemožnila provozovat zavedené živobytí, mu už přijdou příliš.
Stejné přehlížení lze od počátku sledovat i ve vztahu ke specifickým uměleckým oborům, v nichž působí lidé také na vlastní pěst jako osoby samostatně výdělečně činné, typicky vůči hudebníkům, kteří jsou zcela závislí na koncertech a jiných produkcích, a jsou placeni takříkajíc od noty, od slova, od tanečního kroku. Pomoc těmto lidem, kteří jsou bez přehánění krví živé české kultury, byla stejná jako u jiných profesí OSVČ, v poslední fázi po uvolnění se ale další pomoci nedočkali, přestože umělecké produkce byly dál znemožněny. Když se nyní poslanec Miroslav Kalousek z TOP 09 ve sněmovně pere o přiznání ještě jedné „pětadvacítky“ pro tyto hráče, tanečníky, herce, zdá se to být krok logický a jistě i spravedlivý. Kalouskova argumentace navíc zohledňuje to, co se penězi ocenit nedá, co však lze finančně minimálně existenčně podpořit – a to je talent. Nemá-li vláda, která neustále mluví o naplňování českých národních zájmů, smysl pro záchranu českých uměleckých talentů, těžko jí uvěřit, že národní zájmy bere vážně.
Nehazarduje se tu jen s tisíci lidmi, s jejich osobními a rodinnými životy, ale přehlíží se tu i dlouholeté úsilí pedagogů a dalších profesionálů, kteří pomohli českým talentům na mistrovskou úroveň. Byla to jistá osobní i společenská investice, kterou talentovaní hráči a jiní umělci splácejí společnosti svým uměním. Když je nyní vláda šmahem přehlédne, protože má „mnohem vážnější starosti“, je to bezohlednost i vůči této pedagogické a produkční lidské energii, která je přece tím, co udržuje kulturu země při životě.
„Nehazarduje se tu jen s tisíci lidmi, s jejich osobními a rodinnými životy, ale přehlíží se tu i dlouholeté úsilí pedagogů a dalších profesionálů, kteří pomohli českým talentům na mistrovskou úroveň.“
Není úplně s podivem, že tyto souvislosti snadno přehlížejí lidé zahledění do prostého politického účetnictví, pro něž je širší ekonomická úvaha ve smyslu efektivního využívání energie lidí a jejich génia vzdálená na celé světelné roky. Že se tomuto komplexnějšímu pohledu vyhýbá ministerstvo kultury, které za půl roku od vypuknutí pandemie bohužel nepřišlo s žádným systémovým nápadem, jak umělcům na volné noze v krizi pomoci, je s podivem. Ministr kultury Lubomír Zaorálek v poslední době velmi přesvědčivě hovoří o „multiplikačních efektech kreativních odvětví“ a o využívání „kulturního kapitálu“ pro kultivaci společnosti a jeho reprezentaci v zahraničí, když mu ale před očima část tohoto kapitálu schází existenčně na úbytě, neudělá pro jeho dnešní a budoucí zajištění vlastně nic.
Poslanec Kalousek slíbil, že na dalším zasedání sněmovny, v němž se bude probírat již vládnou zamítnutá novela zákona na úpravu kompenzačních bonusů, přednese návrh na finanční pomoc umělcům na volné noze. Vzhledem k negativnímu naladění kabinetu vůči dalším dodatečným výdajům za dopady uzavření ekonomiky a společnosti, se nedá očekávat, že by Kalouskův návrh získal ve sněmovně většinu. Ale kdo ví: ministr kultury má přece právě teď velkou šanci předvést, že kromě koncepčních a strategických materiálů je také schopen okamžitě a efektivně pomoci těm, díky jejichž géniu můžeme o Česku mluvit jako o zemi s velkou kulturní tradicí.
„Politické Česko se tváří, že na takových géniích vlastně nezáleží.
Zatleská se jim, to ano, když se jim má ale pomoci přežít existenční krizi, otočí se sponzoři i vláda zády.“
A protože se zdá, že v Česku začíná druhá vlna onemocnění covid-19, o jejímž průběhu a dopadech se zatím dohadují i ti největší odborníci, není vyloučeno, že to, co dnes vláda a její poslanci odmítají, se dříve nebo později vrátí s novou naléhavostí. Omezení kulturních akcí stále platí, navíc exponenciální růst počtu nakažených naznačuje, že v Česku se může opakovat situace z jara, kdy se celá republika ocitla v nucené karanténě. A ještě nebyla na světě země, která by bez alespoň několikatýdenní uzávěry byla schopna srazit čísla nakažených dolů. V Izraeli už k takové akci přistoupili, a Česko nemusí být od takové reality zase tak daleko. Ve sněmovně se tedy nerozhoduje jen o kompenzacích minulých, ale i o těch budoucích. A to v principu: řekne-li se „ne“ pomoci umělcům na volné noze za uzávěru minulou, nelze očekávat, že v té budoucí k nim vláda bude přistupovat lépe.
Génius vycvičený mnoha lety budování umělecké virtuozity je jeden z největších kulturních kapitálů, který máme. Je to i konkurenční výhoda, a místo excelence, když už se mají použít všechna ta „báječná“ slova ze slovníku dnešní politické rozpravy, míchající sociologii, kulturologii s ekonomií. Přesto se politické Česko tváří, že na takových géniích vlastně ani nezáleží. Zatleská se jim, to ano, každý chce být sdílením umění o trochu krásnějším, když se jim má ale pomoci přežít existenční krizi, otočí se sponzoři i vláda zády. Inu, kulturní země.
