Necitlivý, ba bezohledný přístup k pořadatelům „MiniColours“ v Ostravě, kteří kvůli bleskovému zpřísnění hygienických pravidel museli prakticky ve vteřině zastavit rozjetý hudební festival, odhalil mnoho důležitých politicko-kulturních souvislostí.
Předně: orgány české státní správy a politického vedení země nejsou schopné spolu efektivně komunikovat, což je v době moderních technologií, umožňujících propojit během chvíle prakticky jakákoliv místa na zeměkouli, projev opravdové neschopnosti. Ministr a hejtman z jedné strany si nemohou zavolat s hygieniky, aby situaci probrali a odpovědně posoudili, místo toho se potom v médiích dohadují, kde byla chyba, přičemž překvapivě dojdou k závěru, že chyba byla v komunikaci a že příště budou všichni postupovat obezřetněji! Jenže pro festival žádné příště už nebude, ztráty, které dál rozšiřují ztráty původní, nikdo nepokryje. Zůstane hořkost všech, kteří se snažili alespoň částečně zalepit finanční a kulturní díry, které pandemie zanechala.
Místo chytré karantény, zasahující jen tam, kde je to bezprostředně nutné, se opět prosadil úřednický plošný a tupý přístup rány kladivem, a to v situaci, kdy ani čísla o šíření nákazy nevypovídala o tom, že by se situace dramaticky měnila po celém Moravskoslezském kraji. Přesto přišel plošný zásah, který zničil festival, jenž se snažil alespoň částečně zmírnit škody po několikaměsíční celorepublikové uzávěře. Jistě by se nikdo nedivil, že se zavře kulturní akce, kde desítky organizátorů onemocní touto nakažlivou nemocí, případně se objeví případy mezi diváky, je-li ale nové omezení v celém kraji zavedeno proto, že se šíří nemoc v jednom domově důchodců případně na několika nemocničních pracovištích, má to k celkové krajské krizi asi hodně daleko. Ale ani Festspiele v Salcburku nikdo nezrušil kvůli tomu, že jedna členka pořadatelského týmu měla pozitivní test na covid-19. Šlo se citlivě po všech kolezích, prováděla se inteligentní epidemiologická dohledávací procedura.
„Místo chytré karantény, zasahující jen tam, kde je to bezprostředně nutné, se opět prosadil úřednický plošný a tupý přístup rány kladivem.“
Znovu tak přišel ke slovu alibismus vycházející z předpokladu, že když se prostě omezí či zavře všechno, nemůže pak nikdo nikomu vyčítat, že se kvůli nečinnosti úřadů nakazil. Přesně tak ale jednala česká vláda v březnu, kdy pandemie začínala, dnes jsme už v přístupu k nemoci a poznání, jak s ní nakládat ale mnohem dál (vždyť počet živých případů je dne v celé republice vyšší než v dubnu a nikdo o plošném zavedení roušek nebo o uzávěře neuvažuje), bohužel opět vítězí alibismus, aniž by někdo moc přemýšlel o tom, jaké škody by to přineslo. Zatímco při cestách v zahraničí se běžně v restauracích a ubytovnách musíte registrovat svým mobilem, abyste v případě blízké nákazy byli k dohledání, v Česku se na technologické pomůcky boje proti pandemii zhusta rezignuje a bojuje se raději úřednickou vyhláškou. Jak dlouho trvalo, než se v OKD a v jiných podnicích zavřely provozy, kde se nemoc šířila, kulturní akce byla ale zrušena bez rozmyslu hned, bez ohledu na ekonomické, logistické či sociálně-kulturní dopady. Přitom stačilo dát minimální čas na přípravu konce a do té doby zpřísnit hygienu v místě.
Z ostravského případu jistě nelze vyvozovat tak snadné zobecnění, že kultura je státu úplně ukradená, zatímco rubat uhlí nechají státní úředníci a manažeři do poslední chvíle i masivně nakažené party horníků, jen aby nevznikly další ekonomické ztráty. Pocit ublížení a nezájmu se v oblasti kultury ale šíří po celou dobu pandemie a necitlivý zásah v Moravskoslezském kraji jej jenom umocňuje. Symboly spojené s velkou emocionální energií vládnou lidským myslím. Pocity, pocházející z traumat, jsou silnější než rozumové argumenty, a přetrvávají dlouhou dobu, řídíce podvědomě lidské životy, jak víme ze zkušenosti s psychoanalýzou, která nemá jen individuální, nýbrž i kolektivní konsekvence. I rozum, který sleduje nesmělou pomoc státu a municipalit kulturnímu podnikání zasaženému opatřeními proti pandemii koronaviru, se dnes ale k negativním pocitům bohužel musí přidat. Už to rázem není pocit ublíženosti, ale nově objevená realita, kterou koronakrize odhalila ve své obludné velikosti.
„Pocit ublížení a nezájmu se v oblasti kultury šíří po celou dobu pandemie a necitlivý zásah v Moravskoslezském kraji jej jenom umocňuje.“
„Přežije-li kultura, přežije i národ,“ říká motto pražského Muzea Kampa namalované na budově Sovových mlýnů. Koronakrize kulturu neubila, žije dál, národ si ale prostřednictvím svých úředníků a vládců nepřestává podivně zahrávat s představou, že jde o zbytnou vrstvu, bez níž společnost snadno přežije, protože jde konec konců jen o jakousi duševní relaxaci, kterou lze pod tlakem existenčních starostí klidně odložit. Bez laboratoře představivosti, v níž se učíme vidět, myslet a cítit i jinak než omezeně pragmaticky, se ale neobejde žádná společnost. Představivost, imaginace, je skutečný společenským motorem, bez něhož společnosti chřadnou a umírají. I postoj k viru a nakládáním s ním je výrazem určité kultury. Je třeba udělat vše proto, aby už nikdy nebyla tak tupá jako při nekoordinovaném postupu hygieniků na severu Moravy.
