Nedávno přišel starší syn ze školy s očima navrch hlavy: „Blanka nám pouštěla zvuky planet!“ Blanka je synova družinářka. – „Vážně?“ povídám. „A jak zněl Saturn?“ – „To už si nepamatuju.“ – Doma pak naladíme „planetární muziku“ na YouTube. Planety mluví, zpívají, vyprávějí příběhy. Merkur: radiové šumy a svistot větrů. Venuše: ozvěny jako z nějaké roury v koupelně. Země: jedna velká dálnice se zneklidňujícím ševelem vespod. Mars: zas ty svištící větry. Jupiter: kovové dunění. Saturn: hororové vyladěné píšťaly varhan. Uran: vzdálený let ptáků nad oceánem. Neptun: propukající sněhová vánice. Pluto (i když toho nebožáka hvězdáři z planetární řady vyškrtli, protože prý nemá ty správné parametry): moře a trubky. A Slunce: třepotání křídel plus nějaká dotěrná vibrace jako bonus. Nejzajímavější zvuky ale generují druzí v řadě: měsíce, hlavně ty Jupiterovy a Saturnovy (první jich má devětasedmdesát, druhý dvaaosmdesát). Jejich hudební produkci formátuje nejen skupenství, ale i tvar, a pak samozřejmě vzdálenost od mateřského tělesa. Když to se synem všecko naposloucháme, pustíme si pro uklidnění Holstovy Planety. Mimochodem autorský komplet byl uvedený prvně právě před sto lety, patnáctého listopadu 1920 v Londýně; hrál London Symphonic Orchestra, dirigoval Albert Coates. A ještě: Stanley Kubrick měl víc než šťastnou ruku, když vybral (ovšem za autorovými zády) jako zvukovou kulisu své Vesmírné odyseje (1968) skladby Györgyho Ligetiho. Už jen pro ty názvy: „Atmosféry“, „Věčné světlo“, „Rekviem“, „Dobrodružství“.
Jindy dělám se synem domácí úkol: Český jazyk 3. Učíme se hrou s vílou Hvězdičkou. Na straně třicet pět procvičuje vyjmenovaná slova „slyšet, mlýn, blýskat se“. V druhém cvičení je otázka: „Co můžeme slyšet a co slyšet nemůžeme?“ Syn píše: „Tikot hodin můžeme slyšet. Růst houby nemůžeme slyšet.“ Když mi to podá ke kontrole, oponuju autorskému kolektivu, co má ten pracovní sešit na svědomí: „Ale to je přece blbost: houby slyšíš růst!“ – „Jak to?“ valí syn oči navrch hlavy. Podepisuju sešit a přesouváme se k YouTube. Přednášky Johna Cage na téma přeskočím. Skončím u jistého Michaela Prima. Na obrazovce vitrina a v ní japonské houby shitake. Na kloboucích dráty. Pod videem popiska: „Zvuky, které slyšíte, produkují živé houby, stále spojené se svým myceliálním tělem. ,Houba‘ je vlastně plodnice houby, jejíž ,tělo‘ tvoří mycelium: síť kořenových struktur, které procházejí substrátem (dřevo, kompost, piliny atd.). Houba, která je stále spojena s živým myceliem, produkuje různorodé a strhující rytmy, zatímco houba, kterou už někdo sebral, produkuje pouze statický tón.“ To už mám oči navrch hlavy i já. Houba prý produkuje slabé elektrické výboje, jejichž síla, respektive kolísání závisí na stavu organismu. Takže Jan Weiss měl v Domě o tisíci patrech pravdu: Když vybranou flóru týráme ostnatým drátem, pláče… Jaký zvuk se asi táhne básnickou sbírkou Howarda Phillipse Lovecrafta Houby z Yuggothu (1943)? A v jakých výškách nebo hloubkách zpívaly houby během hrdinova sestupu do nitra Měsíce ve Wellsově slavném románu První lidé na Měsíci (1901)?
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=efSXd56gMCg[/spvideo]
Nakonec, to už oba synové dávno spí, vlezu k nim do pokoje a sednu si na koberec mezi jejich postelemi. Oddychují. Zavřu oči. Jeden tok dechu se smísí s druhým. Chvíli se hádají, chvíli ladí. Za chvíli mě to ale přestane bavit: na rozdíl od houby shitake je tady rytmus pravidelný. Výsledný souzvuk spočitatelný. A mycelium je taky dobře známé: jsem to já se ženou (aspoň doufám). Anebo je ten kruh širší a myceliem je celá zeměkoule? Skončím zas u YouTube. Vrt čtyřicet kilometrů do nitra země. Někdo tam s vrtákem propašoval mikrofon. Co tam asi najde? Bude to jako v Icosameronu duchcovského zhýralce a vizionáře Giacoma Casanovy? Nebo jako v té památné Švejkově větě z blázince, kde se Haškův „dobrý voják“ sešel „s několika profesory“, přičemž „jeden s nich pořád chodil za mnou a vykládal, že kolíbka cikánů byla v Krkonoších, a ten druhý mně vysvětloval, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní“? Zvuková stopa je pestrá: trocha zemětřesení, sem tam elektrický výboj nebo cákanec magmatu. Stockhausen, Boulez? Nebo Mařatka, Srnka? Vichry, dunění, praskání, kapání, ťapkání. Je jasné, že co je nahoře, je vždycky i dole; co je venku, ve volném vesmíru, má své místo taky uvnitř, pod tunami zemské horniny. Srdce je společné. Je to nakonec hrůzné i osvobodivé zjištění: Člověk je komponenta v mikrokosmu houby i v makrokosmu vesmíru. Mycelium nekonečna… Abych si od té drtivé metafyziky ulevil, pouštím si klavírního Mozarta, kterého měl kdysi Friedrich Gulda jako rozcvičku před jazzovým koncertem. Jenže…
Tento článek je součástí HARMONIE XII.
