Koronakrize je už nyní bez pochyby největší výzvou pro společnost od druhé světové války. Zákeřně se šířící vir odhalil slabá místa, která jsme doposud mohli přehlížet. Pokud březnová vlna přinesla i pozitivní ostrůvky soudržnosti a naděje, podzimní vlna vše spláchla, tentokrát již unaveně a odevzdaně. A to ještě nejsme na samotném konci. Dá se předpokládat, že vážná hudba bude zažívat krušné chvíle ještě měsíce a roky.
Je fér říci, že ne všichni trpí. Mnoho hudebních pozic je stále placených, orchestry své hudebníky drží stejně, jako vzdělávací instituce. Pro mnoho “volnonohařů” se naskytly nové příležitosti hudebního výdělku, ze dne na den se ze streamování stal denní chléb a alespoň nějaká náhrada živých koncertů. Přesto však sítem propadá nemalý počet těch, kteří se ocitají v problémech. A velmi málo se hovoří o neutěšeném psychickém stavu, do kterého propadají snad všichni. Pokud mne něco v poslední době dojalo, je to pohled na hudebníky a hudebnice, kteří si i přes svou obtížnou životní situaci dokáží dělat ze všeho – i sami ze sebe – legraci. Pokud se ale podíváte blíže, je to jen obranná reakce.
„Naše společnost má nejen nekulturní vedení, ale bohužel vedení, které devastaci kultury s potěšením sleduje.“
Krize zasáhla kulturní scénu snad v každé zemi, v té naší však dvojnásob. Bohužel to musím smutně zrekapitulovat. Vyjádření prezidenta k umělcům bylo pouze štvavé, prý máme být rádi za hlad. A pokud se k tématu měl vyjádřit premiér, odpověděl – jak to má v oblibě – na sto jiných témat a to původní odbyl konstatováním, že houslím nerozumí. Sorry jako. Skepse je tedy na místě. Naše společnost má nejen nekulturní vedení, ale bohužel vedení, které devastaci kultury s potěšením sleduje.
Proto jsem – přiznám se, že až moc emotivně – s velkým překvapením četl včerejší zprávu o vytvoření seznamu doporučených prací pro umělce (doslova se to jmenuje „Nabídka pracovních míst pro kulturní sektor”). V současnou chvíli seznam začíná symbolicky položkou „Obsluha čerpacích stanic a mycích linek dopravních prostředků”. Věřím, že autoři nápadu měli dobrý záměr a chtěli pomoci. Ve výsledku však vytvořili nebezpečný precedens, který má více než symbolický význam. Pokud jsme v březnu žasnuli nad případy hudebníků, kteří šli prodávat do obchodního řetězce, nyní už se nedivíme. Nyní už ve spolupráci s Úřadem práce vytváříme seznamy. Mají můj obdiv všichni, kteří dokáží ze dne na den z důvodu uživení sebe samých, nebo uživení své rodiny, takto přešaltovat. Mám mnoho takových mezi svými přáteli. Nicméně toto je poprvé, kdy se veřejně přiznalo, že by „dočasná” změna povolání měla být jakousi přijatelnou alternativou.
„Obzvláště zasažená nezávislá scéna je nedílnou součástí kulturního průmyslu, který v současnosti vykazuje dvakrát větší hospodářský výkon, než zemědělství.“
Debata o umělcích v automyčce má mnoho problémů, jeden z nich je praktický – nelze odložit nástroj, rok umývat okna a pak se vesele vrátit k muzicírování. Nemluvím o aspektu manuálním, kdy hráč ztratí značnou část svých dovedností. Umělecká tvorba je z větší části tvořena emoční prací, kterou může mít hráč více či méně zautomatizovanou, avšak stále je přítomna. Hodnota této práce tkví ve spletitém systému mnohaletého studia, tříbení estetiky a v neposlední řadě i onom manuálnímu progresu. Uvedu příklad z mého oblíbeného sportu. Pokud fotbalista nebude rok trénovat, ten menší problém bude, že ztloustne a neuběhne ani půl hřiště. Ten větší problém je, že takzvaně „vypadne ze hry” a velmi pravděpodobně se už nikdy nevrátí na svou původní úroveň.
Pokud svolíme, že je normální hovořit o změně povolání, nepřímo uznáme, že vážná hudba je jakousi zábavičkou bez pravidel. Není. Obzvláště zasažená nezávislá scéna je nedílnou součástí kulturního průmyslu, který v současnosti vykazuje dvakrát větší hospodářský výkon, než zemědělství. Zastřešuje špičkové interprety, dirigenty a soubory, kteří hrají pomyslnou „Ligu mistrů”. Spolu s dalšími hudebníky a hudebnicemi vytváří jedinečné kulturní prostředí, o které nyní postupně přicházíme. Je potřeba za toto prostředí bojovat. V současnosti musí být prioritou dva body. Zaprvé je to dostatečná pomoc umělcům a umělkyním na volné noze, abychom neztratili hodnoty, které v nich společnost dlouhodobě nachází. Zadruhé to je snaha o co nejrychlejší obnovení koncertní činnosti ve chvíli, kdy to bude zdravotně bezpečné. Hobbymarkety a psí salóny se otevírají při první příležitosti, koncertní síně zůstávají na chvostu. Nad tímto zůstává rozum stát a někdo by to měl našim státníkům vysvětlit.
