V Palm Springs v americké Kalifornii zemřel 9. března dirigent James Levine. Bylo mu 77 let. Levine se už delší dobu potýkal se zdravotními problémy, čehož si v posledních letech nemohli nevšimnout i diváci kinopřenosů z Metropolitní opery. U těch stál „Jimmy“ od počátku – v prosinci 2006 řídil první projekci, Mozartovu Kouzelnou flétnu, a poté na tři desítky dalších. Počínaje Verdiho Macbethem v lednu 2008 ho mohli vidět i diváci v Česku.
Narodil se roku 1943 v Cincinnati ve státě Ohio, původně byl „zázračným dítětem“ hrajícím na klavír, teprve později si přibral dirigentskou taktovku. Dirigování vystudoval na newyorské Juilliard School. Jeho kariéra se rozjela začátkem 70. let, kdy byl jako záskok povolán k Chicago Symphony Orchestra na jeho letním festivalu ve městě Ravinia. Tam začal mnohaletý pracovní vztah s orchestrem i festivalem, který pak vedl až do roku 1993. Od počátku 70. let rovněž začal pracovat v Metropolitní opeře, kam ho v závěru své éry angažoval intendant Rudolf Bing. Pohled do databáze divadla upřesní, že Levine debutoval 5. června 1971 s Pucciniho Toskou (titulní roli zpívala Grace Bumbry) a následně oddirigoval přes 2500 představení 85 různých oper. Jako hudební ředitel stál v čele Metropolitní opery od roku 1976 do roku 2016, tedy čtyřicet let. Zastával i vedoucí pozici v Boston Symphony Orchestra, v Evropě vystupoval na festivalech v Salcburku a Bayreuthu, byl hlavním dirigentem Mnichovské filharmonie. Na svou původní klavírní profesi ovšem nezapomněl, nezřídka doprovázel operní pěvce na komorních recitálech – včetně třeba Luciana Pavarottiho.
Některá německá média mu v nekrolozích vytýkají přílišnou konzervativnost, s níž budoval repertoár i vizuální podobu inscenaci. Například Frankfurter Allgemeine Zeitung napsal, že inscenace Met byly jen stafáží pro pěvecké hvězdy. Ale co je opera bez špičkových pěveckých výkonů? A pokud jde o režie, mnohé z těch, které se pak o „moderní“ přístup pokoušely a dostaly se i do kinopřenosů, působily spíš trapně. Levine se zasloužil i o projekt Lindemann Young Artists Development, program, určený k podpoře a výchově mladých pěveckých talentů, a stál i za dalšími vzdělávacími programy.
Zanechal stovky audio i video nahrávek, z nichž si lze udělat dojem o energii a uvolněnosti, s níž přistupoval k hudbě. Dostal za ně deset cen Grammy a 37 nominací. Připomeňme, že v jeho diskografii je i Smetanova Má vlast, kterou natočil s Vídeňskými filharmoniky v 80. letech, a dále třeba Dvořákovy Symfonie č. 7 a 9 (s Chicago Symphony Orchestra) nebo Koncert pro violoncello h moll (s Lynnem Harrellem a London Symphony Orchestra). Z českých umělců v jím dirigovaných představeních zpívaly Eva Randová a Eva Urbanová, roku 2003 debutovala v Met pod Levineovou taktovkou Magdalena Kožená jako Cherubín ve Figarově svatbě. Roku 1996 pozval Levine do galavečera na oslavu 25. výročí svého působení v Met Gabrielu Beňačkovou, jež zazpívala árii o měsíčku z Rusalky.
Bohužel vše dobré, co vykonal, vysoké hudební standardy, které v Met udržoval čtyři desetiletí, zastínila koncem roku 2017 aféra, která vypukla poté, co se prostřednictvím některých amerických listů ozvali čtyři muži a obvinili Levina, že je před lety sexuálně zneužíval. V březnu následujícího roku Met s Levinem rozvázala pracovní poměr. Levine obvinění popřel, Met zažaloval a domáhal se finančního odškodnění.
Levine ovšem nebyl jediný, vzpomeňme, že v době, než vypukla pandemie koronaviru, byla obvinění ze sexuálního zneužívání v nejvyšších patrech uměleckého světa jedním z hlavních témat mediálního prostoru. Zlehčovat zneužívání moci by nebylo správné, nicméně ze zpráv, které přicházely, přesto běhal mráz po zádech. Pravda, Spojené státy už zažily „hon na čarodějnice“, zvaný mccarthismus, ale ten byl produktem studené války v 50. letech. Představa, že někdo je přes noc odsouzen a zničen na základě jakýchsi tvrzení, která mohou, ale také nemusí být pravdivá, jejichž motivace je nejasná, a že se to děje v současných Spojených státech, je pro člověka, který zažil komunistickou totalitu, dost šokující…
Co vše bylo ve skutečnosti v pozadí Levineova sesazení, našinec může těžko odhalit. Jaký byl jeho skutečný lidský charakter, který – jak ukazuje nejeden případ z minulosti – nejde vždy ruku v ruce s uměleckým nadáním – se na dálku také nedá posoudit. Ale to, že se najednou odhalilo cosi, co se prý čtyřicet let v hudebním světě beztak šuškalo, není důvod k rozsudku bez soudu.
Jak bylo řečeno v úvodu, James Levine byl v posledních letech vážně nemocen – od určité doby dirigoval ze speciálně upraveného vozíku. Kdo ví, možná, že trpký konec kariéry nakonec přispěl k dalšímu zhoršení jeho stavu. Levineův osobní lékař každopádně ujistil, že smrt nastala z přirozených příčin.
