První známá písemná zmínka o vsi Skaličce a jejím mlýnu pochází z roku 1349: Moravské zemské desky zaznamenávají, že toho roku „pan Havel z Trmačova postoupil své manželce Přibce mlýn ve vsi Skaličce se třemi podsedky“. Vzhledem k tomu, že zemské desky byly tehdy teprve založeny, musel mlýn existoval už nějakou dobu, ne však moc dlouhou, protože vodní energie se začalo využívat v našich zemích teprve počátkem čtrnáctého století. Nicméně se lze domnívat, že příznivé podmínky k tomu na potoce, který nese krásné, starobyle znějící jméno Lubě a vyznačuje se stálou vodnatostí (po celé délce svého toku poháněl až osm mlýnů!) učinily původně osamělý Žandovský mlýn s jeho podsedky základem nové vsi a jeho majitele její přirozenou hlavou: když se Skalička stala obcí, byl úřad starosty ve mlýně dlouho prakticky dědičný a tituly pantáty a paňmámy vyhrazeny výlučně pro manželskou dvojici vládnoucí mlénem.
Během obou světových válek ve dvacátém století byl mlýn ovšem přirozenou vyživovací základnou blízkého i širšího okolí: v té první přijímal pantáta Karel Žandovský (svou pozoruhodnou knihovnou a stylistickou úrovní připomínal obrozeneckého písmáká) prominentní osobnosti tehdejšího českého Brna, které dokázaly ocenit sáček kvalitní mouky, v té druhé se jejími hlavními spotřebiteli stali partyzáni Třetí úderné roty generála Luži, obývající nedaleký lesní bunkr. Právě toto spojení se mlýnu stalo osudným: v únoru 1945 byl přepaden nacistickým protipartyzánským komandem, čtyři z jeho obyvatel a blízký soused odvlečeni do koncentračního tábora v Mauthausenu a v posledních dnech války zplynováni.
Mlýn zůstal – s pomocí celé obce – v provozu ještě do roku 1948, kdy jej definitivně zastavili komunisté; místní JZD jej pak využívalo jako obilního a vůbec potravinového skladiště. Vedle toho jej čas od času oživovalo Moravské kvarteto, které se mezitím dostalo do mezinárodního koncertního provozu a potřebovalo si před většími zájezdy přestudovat komplikovanější repertoár – nejlépe trvalým soustředěním na jednom místě. Výsledky těchto soustředění pak předvádělo skaličským sousedům ve velké pantátově seknici literárně hudebním pásmem s účastí některého z brněnských herců. – a pravidelně také zakazovaného básníka Jana Skácela, jehož otec Emil (pan učitel) byl kromě jiného také vyučeným mlynářem a za války se zasloužil doslova vlastníma rukama o modernizaci některých dosluhujících mlýnských zařízení. Duší těchto soustředění byl violoncellista Moravského kvarteta Bedřich Havlík, jenž našel na Skaličce prostředí selské usedlosti, v jakém vyrostl a jež ho mohutně motivovalo nejen k běžné zemědělské práci (ráno vstával doslova se slepicemi a ještě před snídaní jel s trakařem a kosou k potoku pro lístečkovou trávu králíkům v početných kotcích na dvoře), nýbrž k výrazovému pojetí a výkladu studovaných skladeb („to Cis tam musíš zarazit jak vidle do hnoja“).
V letech normalizace se pak tyto večery, pořádané místní partyzánskou organizací Svazu protifašistických bojovníků a tudíž ideově nedotknutelné, staly tribunou nedoporučovaných autorů a zakázaných skladatelů: vedle nových skladeb Jana Nováka, pašovaných přes hranice, obsahovaly také novou tvorbu členů někdejší Tvůrčí skupiny A, třeba Druhý smyčcový kvartet „Zatemněná krajina“ Miloslava Ištvana, inspirovaného jejich atmosférou. Takto si získaly jistou proslulost a skaličské sousedy, přicházející vzpomenout svých umučených vrstevníků, začali z tvrdých lavic vytlačovat hosté – také třeba ze Slovenska, Velké Británie, Francie nebo Spojených států. A Moravské kvarteto muselo v místě svých původních repertoárních soustředění stále častěji ustupovat různým komorním souborům, nejčastěji ovšem brněnským. Dechové začaly přijíždět – a dosud přijíždějí hlavně v teplejším údobí, kdy mohou koncertovat na prostorném mlýnském dvoře pro publikum, jaké by se do pantátovy seknice nevešlo ani zdaleka.
Generační obměna se týká posluchačů i účinkujících. V poslední době pomáhal s pořádáním večerů žák zesnulého Bedři Havlíka (1935–2001) Miroslav Zicha a dnes se v nich uplatňuje – autorsky i hráčsky – už také Mirkův žák Jan Zlámal. Ten si letos pro tradiční vzpomínkový koncert–besedu v sobotu 22. února připravil dokonce premiéru své vlastní skladby a napsal: „Ke své skladbě bych uvedl snad jen to, že vznikala dlouho, často jsem ji zatracoval a zase se k ní mnohokrát vracel ve chvilkách nenadálé inspirace. Je to jakási hudební mozaika pro sólové violoncello doplněná zpěvem neškoleného hlasu. Technicky poměrně náročná etuda experimentuje s jevy, které jsou už nepochybně dávno prozkoumané, ale které mě zaujaly. Mám rád v hudbě nepředvídatelnost a zároveň neopouštím touhu po tonalitě.“
Program koncertu v mlénské seknici na Skaličce v sobotu 22. února 2020: Johann Sebastian Bach (1685–1750) – Suita pro violoncello C dur BWV 1009. August Franchomme (1808–1884) Larghetto z Nokturna op. 15, Caprice op. 7 č. 9 pro dvě violoncella. Jan Zlámal (1991) – Etuda – mozaika pro sólové violoncello doplňovaná zpěvem necvičeného hlasu. Wilhelm Fitzenhagen (1848–1890) – Resignace – Duchovní píseň beze slov v úpravě pro housle a dvě cella. Účinkují manželé Lenka a Miroslav Zichovi a Jan Zlámal.
Medailonek autora premiérované skladby:
Jan Zlámal byl hudbou intenzivně obklopen odmalička. Ovšem spíš tou populárnější – o existenci klasické měl do svých deseti let jen vzdálené povědomí. Po dokončení osmiletého gymnázia byl ve svých devatenácti letech přijat na Pražskou konzervatoř do cellové třídy Renáty Strašrybkové, pod jejímž vedením dosáhl prvních úspěchů (1. cena na soutěži K. Ditterse, absolventský koncert s doprovodem symf. orchestru Pražské konzervatoře). Dále pokračoval ve studiích na JAMU v Brně u Miroslava Zichy a jako člen Orchestrální akademie Filharmonie Brno vystoupil na mnoha komorních koncertech. Poté hrál rok ve zlínské Filharmonii Bohuslava Martinů, než se přesunul na místo koncertního mistra violoncell do Slezského divadla v Opavě, kde působí dodnes. Kvůli pracovním povinnostem studium na JAMU přerušil a nyní v něm bude pokračovat. Komponování se věnuje víceméně spontánně, z vnitřní potřeby a zatím bez cílevědomého úsilí.
Autor byl dlouholetým violistou Moravského kvarteta a je vnukem pantáty Karla Fandovského, 1865–1946.
