Dvořákova Praha tvoří s Pražským jarem festivalovou páteř hudebního života metropole. Jeho symbolickým patronem je sice ikona světové kultury, ale stejně jako Salcburským letním slavnostem nestačí Mozart, musí i Dvořákova Praha hledat další témata, spojení a pozitivně svoje publikum překvapovat. Jaký bude letošní devátý ročník, jenž tradičně naplní hudbou mezi 5. až 24. zářím Rudolfinum, Anežský klášter a Katedrálu sv. Víta?
Největším překvapením je pro mě britský houslista Daniel Hope v roli kurátora komorní série. Vnímám to jako signál, že se mu líbí v Praze, rozumí si s týmem Dvořákovy Prahy a tvůrčí koncept komorních koncertů je mu už kvůli filozofii jeho festivalu v Savannah blízký. Jsem zvědav na tvůrčí dílnu, kam zapojí vedle několika dovezených přátel i české mladé umělce – Jana Mráčka, Jakuba Fišera, Ivana Vokáče a Ivo Kahánka, svého loňského úspěšného kurátorského předchůdce. Jedním z komorních vrcholů by měl být Schulhoffův Dvojkoncert, v němž Hopea a Kahánka doprovodí Curyšský komorní orchestr.
Ivo Kahánek bude účasten i dalšího komorního překvapení – recitálu nejlepšího českého operního tenoristy Pavla Černocha, jenž nabídne místo romantických árií písně. Zvláště oceňuji, že zazpívá původní verzi Dvořákových Cypřišů. Když jsem zmínil Daniela Hopea, musím dodat, že letos je program štědře ovinut ještě dalšími slavnými houslovými jmény. Předně je to Gidon Kremer, v jehož programu jsou nepřekvapivě Piazzolla a Snittke a překvapivě Dvořák, což je milé gesto vůči pořadateli. Z řady návštěv Prahy dobře známý Gil Shaham jistě skvěle zahraje Čajkovského koncert, takže po letech snad Praha uslyší konečně dokonalou interpretaci. (Přece jen bych ale uvítal více odvahy zvát osobnosti, které ač ve světě uctívaní, jsou v Praze neznámí. Příkladem za všechny může být Nemanja Radulović.)
Určitě bude zajímavé slyšet pojetí Beethovenova koncertu od renomovaného izraelského houslisty (a také velmi dobrého dirigenta) Nikolaje Znaidera. Festivalu se podařilo přilákat do Prahy (drahou) Američanku Hilary Hahn, kterou někteří zahraniční publicisté označují, jakkoliv jsou v umění žebříčky ošidné, za nástupkyni Anne-Sophie Mutter na trůnu houslové královny. Škoda, že nebylo možné uspořádat, jako v případě Juliana Rachlina v roce 2013, i její recitál…
_Kasskaramain.jpg)
Dvořákova Praha nabídne čtyři světově proslulé orchestry: v programu Staatskapelle Dresden s Christianem Thielemannem, jenž bude v Praze myslím dirigovat poprvé, jsem zvědav na Straussova Enšpíglova šibalství. London Symphony Orchestra s Gianandreou Nosedou nabídne obří Druhou symfonii Sergeje Rachmaninova, v níž se jistě ukáže, jaká je stávající kvalita legendárního tělesa. Jeden z vrcholných okamžiků své kariéry pak zažije cellista Jiří Bárta, komorní kurátor z roku 2014, který dostal důvěru zahrát si s Londýňany Dvořákův koncert. (Jestlipak někdy zavítá tento slavný orchestr do Prahy se svým designovaným šéfdirigentem sirem Simonem Rattlem?) Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia přiveze do Prahy hlavně Čajkovského Pátou symfonii. S dirigentem Antoniem Pappanem by to mohl být podobně silný zážitek jako jejich Sibelius na loňském Pražském jaru. A konečně rezidenční Česká filharmonie. Představí se jak se svým šéfdirigentem, tak stálým hostujícím dirigentem. Od Jiřího Bělohlávka se těším na Polní mši Bohuslava Martinů, což by mohl být emotivní vrchol festivalu. Jakub Hrůša vzdá poctu jen a jen Antonínu Dvořákovi a po verzi s PKF – Prague Philharmonia z roku 2013 provede erbenovské symfonické básně (+ Píseň bohatýrskou z roku 1897) i s prvním českým orchestrem, tentokrát ale bez recitace literární předlohy.
Stejně jako Pražské jaro, má i Dvořákova Praha své debutanty. V roce 2016 jimi budou americký houslista Benjamin Beilman a švýcarský pianista Louis Schwizgebel. Z víceméně tradičního programu mě zaujalo avizování těžké Schubertovy Klavírní sonáty č. 19 c moll, kterou například znám v téměř nedostižné interpretaci Alfreda Brendela. Budou to nové tváře i pro autora této úvahy.
Program ale má pro mě několik lehkých zklamání. Hilary Hahn zahraje „jen“ Mozartův Koncert A dur, slavný belgický soubor Anima Eterna vystoupí s Josem Van Immerseelem, hlavním překvapením festivalu, pouze na sobotním matiné. Provedou na dobový instrumentář Dvořákova Vodníka a Novosvětskou, což by mohlo být podobně provokativní a povzbuzující plodné diskuse jako Má vlast v podání London Classical Players a Rogera Norringtona na Pražském jaru 1996… Unikátní spojení dvou skvělých vokálních formací – Tallis Scholars a Martinů Voices – s průsečíkem hudby renesance a moderny se odehraje v akusticky problematické katedrále sv. Víta. (Vhodnější by byl dle mého mínění chrám Panny Marie Sněžné nebo kostel Matky Boží před Týnem.) Nicméně tímto výčtem nabídka nekončí – určitě doporučuji lisztovské běsnění klavíristy Borise Berezovského nebo neodolatelnou hudební komiku dua Igudesman – Joo…
Cenným doplňkem je festivalová anticipace Po stopách Antonína Dvořáka, kdy putování zavede účastníky 4. září do Nelahozevsi (bude zajímavé sledovat, jakým směrem se bude tento projekt ubírat v dalších letech), a Rodinný den 17. září.
V rámci festivalu bude zveřejněno jméno laureáta Ceny Antonína Dvořáka. (Jestli bude stejně jako vloni vycházet z aktuálního programu a zohlední-li komise dlouhodobý přínos k interpretaci Dvořákovy hudby, kandidáti se přímo nabízejí – Jakub Hrůša, Ivo Kahánek, Jiří Bárta, Lukáš Vasilek. Bude-li hlavním měřítkem mediální lesk, pak se oči zastaví u jména kurátora letošní komorní řady.)
Program deváté Dvořákovy Prahy nabízí hodně skvělé hudby a slibuje sváteční setkání se špičkovou interpretací. Je zde nemálo tradice i zajímavých dramaturgických spojení, přesto bych si pro desátý ročník přál, při respektování struktury publika, trošku více odvahy a hudebních „objevů“, například i z doby Antonína Dvořáka.
