Řecká abeceda, odpočítávání od desíti do jedné, pádové otázky, anglická abeceda… To jsou první z mnoha seznamů, které se budou sypat na posluchače „neopery“ Martina Smolky a Jiřího Adámka Bludiště seznamů, která bude provedena 27., 28. a 29. června v pražském divadle Alfred ve dvoře. Jde o komorní verzi díla, které bylo pod názvem Sezname, otevři se! uvedeno před dvěma lety na festivalu NODO v Ostravě.
Nagano, první opera Martina Smolky, jejímž libretistou byl Jaroslav Dušek a která zaznamenávala triumf českých hokejistů na olympijských hrách v Japonsku, nebyla tak docela standardním kusem. Navzdory tomu se ovšem v Naganu zpívalo klasickými operními hlasy, obsahovalo příběh, drama, árie, dueta, gradace a všechno to, co si můžeme s operou jako žánrem spojovat. „Neopera“ či „mluvená opera“, jak autoři označují Bludiště seznamů, se většině žánrových konvencí vyhýbá. Především se v ní skutečně příliš nezpívá a hlavní roli má čtveřice „mluvců“, recitátorů z divadla Boca Loca Lab, s nímž libretista a režisér Jiří Adámek už léta rozvíjí originální podobu scénických forem hrajících si se zvukem slov, jejich rytmem, drobením a přeskládáváním významů. Recitátoři musí v paměti udržet impozantní množství textu, z něhož pak skládají rytmizované mozaiky. Někdy se slova postupně sestavují a pak zas přeskupují do jiných: „Am, ampli, amplitu, apmlituda, amplitudama, amplituda magni, amplituda magnitu, amplituda magnituda, plituda magnituda, tuda magnituda, da magnituda, magnituda, gnituda, tuda, tuda, da“. Jindy se z krátkého seznamu vyloupne jedna hláska a promění se ve svébytný zvukový prvek: „Prérie savany pampy stepi tundry buššššš, prérie savany pampy stepi tundry poušššš-ť“. „Pokud jde o množství textu, stáli jsme na opačných pólech, tady jsem byl zasypán hromadami slov, dostával jsem nádherné seznamy, ze kterých stříkaly významy i zvukové půvaby na všechny strany. Jindy sestříhávám text na pár veršů, a tady přišlo deset stran libreta. Málem jsem se v tom utopil,“ řekl Martin Smolka v rozhovoru s Jaromírem Typltem pro časopis Tvar. Název opery bez děje odkazuje ke knize Umberta Eca, v níž jsou seznamy zkoumány jako způsob, jímž zpracováváme svět kolem nás a z nějž může vyplynout nepředvídatelná poezie. Kromě neliterárních seznamů všeho druhu jsou do libreta začleněny fragmenty textů Itala Calvina, Jorge Louise Borgese a Ecova Foucaultova kyvadla.
I na zpěv zde nakonec dojde, ovšem, jak pravil skladatel ve zmiňovaném rozhovoru: „…když už opera, tak ať se zpívá výjimečně, svátečně, ať zpěv září jako sníh na vrcholu Fuji.“ Jako onen překvapivý prvek se zjeví hlas kontratenoristy Jana Mikuška. Ten si ve Smolkově Naganu zahrál hokejového boha Haška a paralelně se věnuje hudbě staré i soudobé.
Nástrojová složka někdy rytmizuje v souladu s proudem hlasů, jindy k němu vytváří protiklad ze zklidněných zvukových ploch. Po ostravské verzi s orchestrem a ženským sborem přijde v Praze ke slovu smyčcové kvarteto, harfa a klavír zpestřený preparacemi v podobě šroubku mezi strunami, kamene houpajícího se na nich nebo taktovky kvedlající v klavírních vnitřnostech. To vše bude mít publikum doslova z první ruky, protože minimalistická scénografie Ivany Kanhäuserové počítá s intimní blízkostí diváků a scény.
Martin Smolka patří ke generaci, která na počátku 90. let spoluvytvářela atmosféru, v níž se vše zdálo možné, jako jeden ze zakladatelů orchestru Agon vyplňoval mezery v povědomí zdejšího publika o soudobé hudbě. Zároveň s opadáním euforie na domácí scéně narůstal zájem o jeho hudbu v zahraničí, kde patří k nejúspěšnějším českým skladatelům. V jeho hudbě můžeme identifikovat výraznou rytmiku a využívání repetic blízké americkým minimalistům, využívání „divných“, rozladěných nebo skřípajících zvuků upomínajících na polské experimenty 60. let i ztišenou melancholii jak od Antona Weberna. Všechny tyto pojmenovatelné složky se v jeho hudbě ovšem skládají do zcela osobité směsi. Popravdě, málo skladatelů si vytvořilo tak charakteristický rukopis a zároveň zůstalo v jeho rámci schopných tak velké pestrosti a překvapivosti jako Martin Smolka.
