Finále letošního projektu „Společného orchestru žáků ZUŠ a hudebníků České filharmonie“ na samotném začátku června mělo být jen a jen radostné. Vstoupila do něj ovšem bolest. A stín.
V rozmezí několika dnů opustily tento svět dvě osobnosti úzce spojené s Českou filharmonií, českou hudební kulturou a kulturou jako takovou. Antonín Dvořák III., vnuk skladatele Antonína Dvořáka, a šéfdirigent Jiří Bělohlávek. S oběma z nich se měli děti a mladí lidé ze ZUŠek potkat. S Antonínem Dvořákem na Vysoké u Příbramě ve vile Rusalka, ve které často pobýval a rád komponoval jeho dědeček. Jiří Bělohlávek měl vést závěrečné zkoušky a řídit koncert v Rudolfinu 4. června. Čtyřem společně prožitým dnům i samotné hudbě to dodalo pozoruhodnou hloubku, vážnost a naléhavost.
To vše se odrazilo také v reflexích, které mladí hudebníci psali. Třeba o tom, jak vzniká dobrý orchestr: „Tolik různých lidí se prostě sejde, sedneme k pultům, a jakmile začne 1. takt, všichni si začnou rozumět. Mezi neznámými lidmi se jakoby najednou rozezní ohromný rozhovor. Někdy si skáčou do řeči, jindy čekají na odpověď druhého a pohotově se doplňují. Právě tato schopnost hudby, kterou jsem zde objevil, schopnost spojovat a sjednocovat, mě neuvěřitelně fascinuje.“
Anebo jiný hlas: „Tatínek mi kdysi řekl, že nejlepší přátele potkám díky hudbě, jelikož ten, kdo na něco hraje a věnuje se tomu, je už sám o sobě dobrý. Že tento člověk nemůže lhát a krást. Vím, že to tak neplatí vždy, ale chci věřit, že u většiny tomu tak je. (…) Díky hudbě můžete poznat lidské nitro, hudbou můžete říci to, co slovy nedokážete.“
Na 80 hudebníků ze základních uměleckých škol spojilo své síly s dvěma desítkami filharmoniků a pod taktovkou Marka Šedivého provedli na koncertě ve Dvořákově síni Rudolfina Beethovenovu předehru Coriolanus, Dvořákovy Biblické písně a první Griegovu svitu z Peer Gynta. Žáci byli převážně z Jihomoravského, Libereckého, Pardubického kraje a z Vysočiny, doplnili je ještě někteří z Prahy a Moravskoslezského kraje. Rudolfinskému koncertu předchází celoroční příprava s pedagogy na školách, individuální lekce s filharmoniky a celá řada společných zkoušek. Česká filharmonie pořádala projekt už počtvrté ve spolupráci s Asociací základních uměleckých škol ČR.
Velkou událostí bylo pro mladé hudebníky setkání s Richardem Novákem, který zpíval Biblické písně. „Ukázal mi nový pohled na to, jak chápat hudbu, za což jsem vždycky moc rád. Hudba je myslím zejména o hledání a o kombinaci různých názorů na stejný problém. Pokud jde o pana Nováka, fascinoval mě ale hlavně jeho charakter a to, že dokazuje, že hudba by se měla dělat zejména s láskou a pokorou.“ – „Zaujalo mě, když na spontánní otázku, co je jeho životním krédem, odpověděl, že tím nejdůležitějším je, aby se člověk dokázal podívat sám sobě do očí. Když něco takového řekne umělec, který toho v životě tolik dokázal, vypovídá to o jeho charakteru se vším všudy.“
Všichni v těch dnech samozřejmě mysleli na Jiřího Bělohlávka. A snad všichni hráli na závěrečném koncertu hodně a hodně pro něj. Někteří ho přitom ve stejném projektu zažili už v červnu 2014. „Jakmile píšu o zkouškách, okamžitě si u dirigentského pultu představím pana Bělohlávka, který mě tam ještě před třemi lety dirigoval a říkal mi, ať se napiju, že pitný režim je důležitý. Budiž mu zem lehká… Já ale vím, že nepromešká ani jeden koncert a na každém bude věrným posluchačem. Navždy. Protože pan Bělohlávek byl nekonečně obdivuhodný a zázračný. A nekoneční lidé nikdy neodejdou.“
„Když jsem tady před třemi lety byl, neuvědomoval jsem si, jak moc důležitou je osobností. Nejen pro nás, ale pro Filharmonii. Pro nás to byl úžasný muž a dirigent, ale pro vás, podle mne, byl spíš jako otec. Otec, který se stará, aby vše fungovalo, jak má. Jako každý rodič se stará o své děti, on se staral o Filharmonii. Vše co dělal, dělal z lásky, veškerá svá rozhodnutí dělal tak, jak si myslel, že to bude nejlepší. I když se to tak na první pohled nemuselo zdát… Když jsme ladili, neladili jsme jen nástroje. Ladili jsme svá srdce. Tak, aby tloukla všem stejně. Poněvadž hudba se nejlépe hraje srdcem. A on byl ten, který měl na toto ladičku.“
