Šest tisíc lidí v sále zpívá o tom, že Britové nebudou nikdy otroky. Never will be slaves …! Last Night of the Proms směřuje k vrcholu, hudba se dobírá monumentálního patosu a podpírá pozitivní emoce. Rýmuje se to navíc pěkně se zvoláním předchozího verše, ať Británie vládne vlnám… ty se anglicky řeknou „wawes“ . Šestasedmdesátý koncert se jako každý rok proměňuje ve slavnost nemající ve světě obdoby.
Píseň Rule, Britannia je téměř druhou národní hymnou a patří k závěrečnému večeru londýnského letního festivalu BBC Proms stejně samozřejmě jako Má vlast k zahájení Pražského jara. Patriotismus, který návštěvníci tohoto koncertu v metropoli ostrovního království uvolněně a hlasitě vyjadřují, však v naší vlasti nemá protějšek. Je to hrdý, upřímný postoj k tradicím, vědomí vlastní identity a zřejmě i vyrovnanost se současností. Kdybychom se my Češi dokázali takhle přihlásit ke svým tradicím, napadne vás, a to i někdy jindy, než jen když se vracejí hokejisté ze šampionátu…
Stačí pohled do tváří okolo. To, co předvádějí Angličané v Royal Albert Hall při kultovním závěru Proms, není žádný zavrženíhodný nacionalismus. Je to barevná a hlasitá oslava pospolitosti – koncertní i národní – a vlajky a vlaječky, nejen na žerdích, ale také třeba na šatech a pokrývkách hlavy, jsou doplněny vším možným, také balónky a různou výzbrojí. A když se na tom nejnevhodnějším místě skladby ozve z davu krákavé zatroubení na trumpetku, je jasné, že je tu dostatek humoru, veselí a recese. Spolehlivá pojistka proti extremismu.
Potřetí od roku 2007 řídil letos tento karneval Jiří Bělohlávek. Jako šéfdirigent Symfonického orchestru BBC, rezidenčního tělesa festivalu, zcela logicky. Bylo to naposledy, letos se s funkcí loučil. A v publiku se tak vlnilo i několik českých vlajek. Lesk dodal večeru ve známých áriích tenorista Joseph Calleja, Bruchův Houslový koncert g moll hrála Nicola Benedetti. Čísel bylo víc. A nebyl by to Jiří Bělohlávek, kdyby mezi ně nezařadil také něco českého – nejen Dvořákův Karneval , ale také Sukův sokolský a olympijský pochod V nový život , a to otextovaný.
Jiří – jinak mu v BBC neřeknou – i když není rozený bavič, přistoupil s úsměvem na pravidla hry. Provolává Henrymu Woodovi, zakladateli Promenádních koncertů, třikrát hurá. Vyzývá publikum, ať přidá na hlasitosti – tohle vypadlo prý zatím jen jako nějaká zkouška. A v promluvě pak děkuje „svému“ orchestru za společné roky, dává najevo, že s Británií srostl, a ujišťuje, jak velice si váží vyznamenání, které převzal na jaře. Diriguje pak s plaketou kolem krku.
BBC Proms, to je pestrobarevné hemžení – a na tisícovce míst k stání v parteru pod pódiem komunita „promenádníků“, skalních posluchačů a návštěvníků, těch, kteří jsou nejblíže, nejvíc „in“, kteří prožívají atmosféru podivuhodného večera nejvíc. Těch, kteří se sem dostanou každý rok, i těch, kteří si lístky vybojovali třeba poprvé. Kdo viděl tuto lehce výstřední společnost čekající odpoledne na otevření vchodů, jak táboří na schodech vedoucích dolů od Royal Albert Hall k hudební akademii, viděl tu pravou Anglii. Trochu starosvětskou, trochu bizarní. Ostrovní. Jedinečnou. Svou.
BBC Proms, to je nepředstavitelný kolos. Po dva měsíce denně velký symfonický koncert a každý živě přenášený rozhlasovou stanicí BBC 3. K tomu další komorní programy, pořady pro děti a doprovodné akce. Tradice sahá do roku 1895, ale letos se olympijský Londýn chtěl blýsknout obzvláště. Cyklus Beethovenových symfonií uvedl Daniel Barenboim s Orchestrem Západo-východní divan. Vystřídala se všechna hlavní britská tělesa symfonická i barokní. Přijeli Berlínští se Simonem Rattlem, přijel orchestr Gewandhausu, Gustav Mahler Jugendorchester, orchestr ze São Paula… a Vídeňští filharmonikové s Bernardem Haitinkem. Když hráli den před koncem festivalu Straussovu Alpskou symfonii , vůbec to nevypadalo, že by už pořadatelům nebo publiku docházel dech.
Vládni, Británie, vládni vlnám! Britové nebudou nikdy otroky, hřmí pak 8. září večer sálem. Pěvecký sbor a Symfonický orchestr BBC dosahují fortissima, bezmála šestitisícihlavé publikum do mávaní vlajkami naprosto vůbec nešetří svoje hlasivky a na pódiu s nimi všemi zpívá desítka britských sportovců z oborů různých vodních disciplín, držitelů zlatých a stříbrných medailí z nedávno skončené olympiády. Británie i tam vládla vlnám.
Last Night of the Proms vrcholí. Už je to téměř rituál. Zní Elgarův zpívaný pochod Země naděje a slávy a Parryho píseň Jerusalem a Jiří Bělohlávek – za účasti tisíců a tisíců lidí u velkých obrazovek v parcích v Anglii, Skotsku, Walesu a Severním Irsku a dalších nepočítaných u internetových, televizních a rozhlasových přenosů – řídí největší sbor na světě. Pak se otáčí k publiku v sále a výmluvným gestem je utišuje. Všichni stojí. Sbor začíná v pianissimu první sloku národní hymny, jak ji upravil Benjamin Britten. „God save our gracious Queen!“ Když pak hudba zmohutní a mohou se ve druhé sloce přidat i posluchači, dojetí musí v té chvíli pocítit snad i ten největší cynik. „Bůh ochraňuj královnu…,“ zní s pohnutím. Aréna burácí, jako by šlo o život. A přitom nejde. Ani není žádná revoluce. Jen končí obrovitá hudební party, krásný koncert s číslem sedmdesát šest a celý osmitýdenní festival – a s ním, jak ukazuje v dalších dnech počasí, i letošní léto. Monarchie trvá dál.
