Interpret, který má odmítavý postoj k hudební tvorbě své doby, je šašek, který se pouze snaží zalíbit se svému publiku.
Moje úvaha je zaměřena na hudbu, které se obecně říká klasická, a to na hudbu naší doby v celé její šíři a všech kompozičních stylů. Do hudby naší doby zahrnuji každé dnes vzniklé dílo – novou hudbu, experimentální hudbu nebo skladby klasicky orientované, zahleděné do minulosti. Nemám v úmyslu cokoliv posuzovat. Nemá to smysl, čas se o to postará.
Obávat se o budoucnost klasické koncertní hudby není nutné. Hudba spolu s výtvarným uměním byly vždy v popředí intelektuálního života, což znamená, že jejich budoucnost je v širším slova smyslu spojena s budoucností celé kultury společnosti. A tato kultura je součástí duchovních a intelektuálních potřeb, což platí do určité míry i pro práci vědeckou. Potřeba intelektuálně a duchovně se realizovat je podstatou naší existence a je zakořeněna v mentalitě západní kultury, i když aktivním způsobem se na ní podílí pouze menšina. To ale není rozhodující. Menšina, vedená smysluplným účelem, hraje vždy důležitou roli, někdy roli vedoucí. Potřeba intelektuálně a duchovně se realizovat je součástí DNA západní kultury a vychází z našich dva tisíce let starých židovských kořenů, navzdory snaze politických, akademických a mediálních elit tuto kulturu podkopat.
Tak jako všechny předpovědi, i ta o budoucnosti klasické hudby, včetně opery, je obtížná. Jisté ale je, že stojíme před změnami. Nic nebude tak, jak jsme na to byli zvyklí z minulosti. Přesto, hudební tvorba bude pokračovat, nové skladby budou vznikat, hudebníci je budou hrát a lidé poslouchat. Je možné, že to po určitou dobu bude v různých částech světa rozdílné, dle toho, jaká opatření byla učiněna v průběhu pandemie. Nařízení, omezení a někdy i uzavření společnosti poškodily kulturní, vzdělávací a společenský život do té míry, že následky budou dlouhodobé, i když na různých místech odlišné. (Stejně tak mohou nastat velké rozdíly na základě války na Ukrajině.) Jak to vše dopadne, nelze dnes předpovědět. Co se týče budoucnosti hudby, je nutné si uvědomit, o jaký druh hudby jde, protože v obecném slova smyslu hudba jako taková neexistuje, je vždy specifická. Tato úvaha má na mysli pouze živá provedení, koncerty, nikoli hudbu reprodukovanou z nahrávek.
Existují obecně dva druhy hudby, a ty se od sebe liší nejen interpretací, ale též způsobem poslechu. Jeden druh (populární hudba) je zaměřen na zábavu a její poslech nás může stimulovat do té míry, že fyzicky participujeme – rytmicky, tancem, zpěvem atd. Druhý (hudba klasická) je kontemplativní a vede k meditaci. Populární hudba generuje příjmy do té míry, že si vydělá sama na sebe. Je svým způsobem nezávislá a často spojena s místem svého vzniku. Komerční úspěch je zde velmi důležitý. Oproti tomu hudba klasická se poslouchá v uzavřených prostorách, tichu a klidu. Hudebníci nemají úmysl někoho bavit – naopak, soustředěný poslech je předpokladem a ten může posluchače přivést do stavu meditace. Tato hudba není schopna si na sebe vydělat, je závislá na podpoře. Mohou ji úspěšně provozovat pouze vysoce profesionální a dobře organizovaní hudebníci. Na rozdíl od hudby populární je publikum pro klasickou hudbu relativně malé a intelektuálně orientované. Komerční úspěch zde nehraje roli.
Stav soustředěného vnímání s možností zamyslet se a meditovat, plus nezájem o komerční úspěch – to je charakteristika všech druhů umělecké tvorby, i když se každý potýká s jinými problémy. Podstata práce každého umělce, a do jisté míry též vědce, vyžaduje propojení intelektuálního a duchovního úsilí, ve kterém intuice stojí daleko nad racionální úvahou.
„Performance art“ – tedy druh umění, které se realizuje před zraky publika – se potýká s řadou specifických problémů. Některé jsou příznačné pro situaci, ve které se společnost dnes nachází: odklon od duchovních hodnot, vulgární chvála hmotných výhod a preference obchodního profitu. Když k tomu přidáme průměrnost byrokratického myšlení, které proniklo téměř do všeho, pak je možné se obávat o budoucnost práce, která se nestará o rychlý zisk, je založena na invenci a má duchovní hloubku, jak je tomu právě u klasické hudby. Je zde nějaká budoucnost? Samozřejmě že je a bude! Pochopitelně s obtížemi, ale to není nic nového. Nezapomeňme, že od počátku 19. století byla schopnost nacházet řešení v problematických situacích podmínkou úspěchu pro každého skladatele!
Hudba je nejnáročnější druh umělecké činnosti. Nebylo tomu tak vždy. Například v 10. století se mohl stát hudebníkem každý, kdo měl dobrý sluch, hlas a rudimentální smysl pro rytmus. Dnes je k tomu zapotřebí virtuózně zvládnout hru na nástroj a mít velké odborné znalosti. Pro některé hudebníky začíná trénink už v útlém věku a do konce jejich hudební dráhy, každým dnem je provází tvrdá práce. Obrovské znalosti jsou předpokladem pro každého skladatele, bez nich by nemohl vytvořit a zapsat kompozici do partitury. A pak zbývá dovést dílo k realizaci, tedy na pódium. Vyžaduje to nejen schopnosti organizační, ale též značné finanční zabezpečení. To vše dělá z klasické hudby velmi náročnou disciplínu.
Pokud budou existovat jednotlivci s adekvátními prostředky, kteří podpoří skladatele a hudební produkce – anebo dokud budou existovat ti, kteří tyto prostředky ovládají z institucionálních pozic – budoucnost klasické hudby nebude ohrožena. Protože je to právě podpora finanční a morální, které dohromady s inteligentním publikem vytvářejí prostředí zralé ke zrodu velkých uměleckých děl. Tak tomu vždy bylo. To byl důvod, proč Mozart utekl ze Salcburku do Vídně a Beethoven udělal totéž z Bonnu, i když by oba mohli mít daleko jednodušší i lepší život ve svém rodném okolí. To je důvod, proč se hudební skladatelé stěhují z místa na místo. Je třeba si položit otázku, zda v současné Evropě, konkrétně v České republice, existuje prostředí, které je schopné podporovat klasickou hudbu na úrovni, která by umožnila vznik a realizaci velkých kompozic? Odpověď na tuto otázku by ale byla pro úvahu na jiné téma.
