Po pojmem Má vlast si většinou představíme cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany a možná i tradiční zahájení festivalu Pražské jaro. Nicméně Vltava a občas i další části cyklu zní poměrně často od českých a občas i zahraničních orchestrů. Ze Smetanova cyklu si učinil národní prapor Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK a každý rok oslavuje státní svátek 28. října provedením celé Mé vlasti; letos pod vedením dirigenta Petra Vronského.
S unikátní poctou „vlasti“ přišel Spolek Mánes, jenž společně se Správou Pražského hradu nabídl veřejnosti v hradní Jízdárně a galerii Diamant výstavu Má vlast, reprezentativní barevnou symfonii o české krajině. Nabízí více než 750 obrazů a kreseb od 18. do 21. století, což je úctyhodný přehled. Výběru exponátů se ujal historik umění Michael Zachař, jenž na vernisáži 3. 9. mimo jiné řekl: „Společnou myšlenkou obou pořádajících institucí – Správy Pražského hradu a Spolku výtvarných umělců Mánes – je připomenout opět po víc jak čtvrtstoletí podstatné a nestárnoucí hodnoty obrazů našich krajinářů.“
Mikoláš Aleš, Josef Lada, Antonín a Josef Mánesové, Emil Filla, Toyen, Julius Mařák, Václav Špála, Antonín Slavíček nebo Jan Zrzavý, to jsou jen některá jména z více než dvou set slavných českých krajinářů, jejichž díla můžete shlédnout do 1. listopadu 2015. Výstava je pořádána po velmi dlouhé odmlce, koná se po více než 30 letech a je pravděpodobné, že to je na delší dobu jediná šance vidět na jednom místě tolik českých krajinářů. V expozici jsou vystaveny práce ze sbírky Pražského hradu, které ještě nebyly veřejně představeny. Dále zahrnuje slavná díla našich krajinářů z veřejných sbírek, desítek galerií i soukromých kolekcí.
Krajinomalba patřila a patří celosvětově k divácky a návštěvnicky nejpřitažlivějším výtvarným okruhům. Krajiny coby všeobecně srozumitelné a emočně sdílné obrazy evokují jednoznačně pozitivní pocity, jako jsou domov, rodina, svoboda, vlast, harmonie.
Podle organizátorů je cílem výstavy posílit vědomí národní důležitosti, ukázat rozmanitost koutů celé vlasti, rozličné typy uměleckého pojetí krajinomalby v běhu několika po sobě jdoucích generací. Díla však nepředstavují jen krásu naší země. Najdete mezi nimi i nestárnoucí scenérie z Francie, Itálie, pobřeží Jadranu a dokonce i z exotických krajin, jako jsou například Čína nebo Cejlon, dnešní Srí Lanka. U příležitosti státního svátku dne 28. října 2015 bude o výstavě v omezeném nákladu vydána exkluzivní obrazová publikace. Na více než 700 stranách formátu 237 x 300 mm budou reprodukována všechna vystavená díla spolu s komentáři našich předních umělců a kritiků jako jsou např. F. X. Šalda, Miloš Jiránek, Zdeněk Würth, František Dvořák, Emil Filla, Václav Špála, Michael Zachař a další.
O výstavě už bylo hodně napsáno. Na tomto místě citujme Petera Kováče: „Pojmy jako Mařákova krajinářská škola na pražské Akademii výtvarných umění, Kameničky Antonína Slavíčka nebo melancholická Černá jezera Jana Preislera se staly součástí obecného povědomí. Této klasice je Zachařovou zásluhou věnována větší část výstavy. Návštěvník na ní najde mistrovské kusy české malby zapůjčené ze státních galerií i méně známá díla ze soukromých sbírek. Díla nepompézní a neokázalá, ale hluboce prožitá. Vše je uspořádáno s citem pro kvalitu i uměleckohistorický význam. Velikáni typu Adolfa Kosárka, Antonína Chittusiho, Julia Mařáka, Antonína Slavíčka jsou představeni vedle svých vrstevníků a nejednou díky podobnému srovnání zaujmou autoři, kteří dosud stáli v pozadí zájmu. Za všechny připomeňme třeba Gustava Macouna. Tvůrci pracující v duchu realismu, impresionismu a secese jsou tak v Jízdárně představeni jako velikáni zlatého věku české krajinomalby. Působivá je i imitace výstavy spolku Mánes v kulisách, který by pro něj před sto lety připravil architekt Jan Kotěra. Druhá část výstavy je věnována krajinomalbě v dílech moderních výtvarníků, zejména kubistů, surrealistů nebo imaginativních umělců typu Zrzavého a Šímy. Představuje zejména tvůrce, kteří patřili ke spolku Mánes. V tomto oddílu výstava působí trochu jako uměleckohistorická improvizace. Divákům jsou nicméně zajímavě nabídnuty vedle chronologického přehledu tvůrčí paralely, které spojují třeba současníka Františka Hodonského s klasikem Juliem Mařákem a v nichž obdobné motivy a pohledy na krajinu jsou zpracovány jinými stylistickými prostředky. Na výběru je znát, že se kurátoři snažili manifestovat především kontinuitu české krajinářské tradice a z tohoto úhlu také přistupovali k výběru obrazů. Možná si za to oba vyslouží nálepku konzervativců, ale právě v této době nejistoty a celoevropské paniky lze vysoce ocenit, že připravili výstavu, pro kterou vlastenectví není prázdným pojmem. O Zachařovi je navíc známo, že ho baví malířství stejně jako hudba. Má vlast v jeho pojetí se tak stává barevnou symfonickou básní o české krajině, výtvarnou paralelou ke Smetanově Mé vlasti. Jízdárna Pražského hradu není pro takto rozsáhlou výstavu s obrovským počtem exponátů právě ideální. Pokud přijdou davy lidí, moc prostoru k vnímání obrazů si neužijí. Mnohem lépe by vyzněla v prosvětlených prostorách výstavní síně Mánes. O tuto budovu však spolek Mánes přišel při divoké privatizaci bývalého Českého fondu výtvarných umění.“
„Nedostatečnost života byla by nesnesitelná, kdyby nebylo umění. Není ani nutno, abychom se sami dopustili nějaké zvláštní nízkosti; stačí, že se cítíme lidmi, a že tedy nemáme k ní dál než-li jiní. Je velkou úlevou myšlenka, že jsme také lidsky schopni vrcholků. Mám rád umění ne pro iluzi, kterou nás šálí, ne proto, že dovede zahnat bídu, v níž žijeme, a okrášlit ji modrým nebo růžovým sklem, ale zato, že v nás obnovuje pocit spravedlnosti, za to, že svou nadzemskou krásou drží rovnováhu naší nízkosti. I největší umělci jsou ovšem zase jen lidé, ale ze své hlubší poctivosti, věřím pevně, platí za své poklesky a za svou bídu tak velkolepě, až z přebytku připadne dost i na nás, a umožňují nám, abychom svým chápáním spolupracovali na díle krásy a vykupovali se svojí pokorou. A na abstraktní váze spravedlnosti, kdesi v prostoru budou počteny nám i jim noci, které jsme probděli s chvějícím srdcem nad verši poetů, i večery šera, kdy jsme poslouchali schouleni v koutě pohovky, jak zní Beethoven.“ Miloš Jiránek, úvodem z Dojmů a potulek 1901-1908.
„Krása světa je skrytá. Tisíce pohledů ztrácíme marně, poněvadž nedovedly uviděti svět v okresích jejího proměňujícího a očišťujícího záření. Neznáme celého bohatství vlastních svých krajin. Sotva že v slunci svého poledne dovedeme se orientovati podle svého stínu o tajemných světových stranách.
Ale ačkoliv poznání krásy světa v jediné visi jest dáno jen opojení vyvolených a jen proto jim, že mají dosti odvahy sděliti je uprostřed tolika bolestí k útěše bratřím, nebesa světla se nad zemí nezavírají. Tisíciletí krouží země, ale soumraku, který by měl dosti šířky, aby ji trvale celou pokryl, dosud nepoznala. Ani okamžik není bez květů a jaro na ní již po celá staletí si neodpočinulo. Cesty vedoucí k věčnosti jsou ustavičně plné přicházejících a odcházejících. Není okamžiku na zemi, aby nebyl posvěcen rozhovorem některé duše s bohem. Není proměny v osvětlení tisíciletého dne, aby nebyla některým zrakem pozorována.“ Otokar Březina
Spolek výtvarných umělců Mánes vznikl v roce 1887 a existuje dodnes. Od svého počátku sdružuje malíře, sochaře, architekty, skláře, kunsthistroriky a stal se součástí našeho kulturního a společenského života. Hrdě se hlásí k odkazu Josefa Mánesa. Jeho prvním předsedou byl zvolen Mikoláš Aleš. Spolek postavil a vlastnil Spolkový dům Mánes, který mu byl nezákonně zabaven komunistickým režimem.
