V sobotu 14. dubna, ve věku téměř devadesáti let, zemřel poslední žijící člen slavného Smetanova kvarteta, prof. PhDr. Milan Škampa. Když mě můj přítel Luboš Stehlík požádal, abych o prof. Škampovi napsal do Harmonie malou vzpomínku, byl jsem velmi v rozpacích, jak se s takovým úkolem dobře vypořádat. Okamžitě se mi vybavil Milanův pobaveně potutelný úsměv doprovázený vtipnou poznámkou, která nikdy nedovolovala ani zbla vznešeného pathosu či přílišného velebení. Životopisná data všech Smetanovců jsou již mnohde dosti přesně popsána profesionálními muzikology, nebudu se proto pokoušet o Milanovu biografii a pokusím se pouze oživit jeho tvář několika ryze osobními pocity a zážitky.
Jako všichni Smetanovci, prof. Škampa byl pro mě i moji sestru členem rodiny, v dětství „strejdou Milanem“ a později respektovaným a milovaným přítelem a starším kolegou. Tak tomu bylo i proto, že Smetanovci zkoušeli u nás doma, a i o letních prázdninách, kde na chalupě v Jizerkách pilovali program příští sezony, jsme byli všichni pohromadě. Mým idolem byl od dětství Jiří Novák, ale v dospělejších letech jsem si s Milanem v mnohém rozuměl či notoval natolik, že mě otec občas Milanovi po nějaké mojí ztřeštěnosti k obecnému pobavení hlasitě vnucoval k adopci. Milan měl úžasný smysl pro humor a nadsázku, a dovedl být však ve vhodném případě i velmi ostře sarkastický. Vzpomínám, jak kdysi na otázku kohosi „Tak jak hráli, co tomu říkáte?“ odvětil: „Bylo to báječné, byl to úžasný výkon, to se hned tak neslyší! Trochu sice distonovali, i ten rytmus a souhra mohly být přesnější, projev dost bezvýrazný, fráze a vedení hlasů občas nezřetelné, ale jinak, jinak to bylo ohromné, báječné…“
Že Milan Škampa je zcela výjimečnou osobností, poznal každý, kdo se s ním setkal byť jen na jednu minutu. Setkání s ním bylo vždy jako vstup do aerodynamického tunelu, bylo vždy vytržením z jakéhokoliv stereotypu a uvržením do prudkého víru myšlenek, informací a nápadů. Myšlenky a témata jeho řeči byly vždy složitou polyfonií, vyžadující pozorné sledování hlasů běžících Allegro vivo sempre v šestnáctinách. Bylo to mnohdy jako sledovat data běžící v PC v několika řádcích, které lidský hlas a jazyk nestíhá tlumočit. Jeho paměť a schopnost bleskurychlé analýzy byly skutečně geniální – jen tak mimochodem si pamatoval potřebné časy světových letových a jízdních řádů, což se jeho kolegům velmi často hodilo. Ale především, svým způsobem byl záchranou a další inspirací v kritickém existenčním momentu Smetanova kvarteta, kdy v prvním vrcholu jejich světové kariéry je následkem těžkého onemocnění opustil violista Jaroslav Rybenský. Úspěšný osmadvacetiletý sólista, laureát několika houslových soutěží Milan Škampa přijal riskantní nabídku Smetanovců a zasedl k violovému pultu. Již po dvou měsících absolvoval se Smetanovci první úspěšný veřejný koncert – od počátku již zpaměti – a za další dva měsíce koncertním turné po Německé spolkové republice zahájili Smetanovci novou strmou řadu světových úspěchů. Bez Milana Škampy by toto, přinejmenším v této míře, nebylo uskutečnitelné.
Jeho dalším ojedinělým přínosem je výsledek neuvěřitelně důsledné a trpělivé badatelské práce při očištění partitur Janáčkových smyčcových kvartet od dlouho zažitých chyb a nánosů, způsobených letitým nepochopením a „uhlazováním“ Janáčkova originálního jazyka. Tato práce se pro Milana stala téměř posedlostí, a věnoval jí doslova každou chvíli, kdy nehrál či neučil. Ale i v těchto dvou činnostech zřetelně prolínala do jejich vykonávání ku velkému jejich prospěchu. Své bádání prokládal přísně kritickou sebereflexí a vnějším nezávislým hodnocením, jak ze strany profesionálů, tak hudebních laiků. Jeho cílem byla co nepřesvědčivější a nejvěrnější podoba Janáčkovy představy. Partitury a poznámky měl neustále u sebe, a v každé volné chvíli si v nich promítal a hledal vhodné verze. Jeho odpočinek nebyl nikdy pasivní, ale vždy jím byla nějaká aktivita. Se svým smyslem pro humor rád občas vyvolával téměř anekdotické situace, myslím si, že často pro své tajné vnitřní pobavení. Byl schopen během jízdy v taxi rozprostřít partitury s poznámkami a během placení v kulometné palbě svého výkladu zcela paralyzovat řidiče žádostí o jeho názor na předložené detaily. Jeho revize Janáčkových partitur je však dnes pro interprety základním východiskem jejich interpretace.
Je možné, že časem odkaz a jméno Smetanova kvarteta zapadnou mezi zaprášené archiválie jiných kdysi významných souborů, ale badatelská práce Milana Škampy bude navždy živým přínosem janáčkovské partitury. Osobnost Milana Škampy je jako sugestivní téma, které má neuvěřitelné množství jedinečných variací, a já zde mohu nechat zaznít jen pár z nich. Byl bych rád, kdyby je z té jiné dimenze i on ode mne přijal s jeho laskavě pobaveným úsměvem.
