Za svůj život jsem na vlastní kůži zakusil mnoho pozoruhodných pokusů o odbornou kritiku, kdy si recenzent popletl sólisty, vytknul sólistovi málo znělý spodní registr v části, ve které zmiňovaný sólista vůbec nezpívá a podobné méně či více vtipné přešlapy. Nikdy jsem však nechtěl věnovat svůj čas veřejnému uvádění faktů na pravou míru. Až recenze paní dr. Markéty Vejvodové na náš koncert v Rudolfinu dne 11. listopadu 2022 s Händelovým Dixit Dominus a Zelenkovou poslední mší Missa Omnium Sanctorum mě inspiroval k napsání těchto řádků.
Zda je recenze zaujatá či není, nechci soudit. To ponechám na laskavém čtenáři, zejména pak na těch, kteří měli možnost koncert vyslechnout živě. Rád bych však uvedl na pravou míru několik faktů. Paní recenzentka si již v úvodu klade otázku, proč hrát chrámovou hudbu v koncertní síni a očividně by duchovní hudbu z koncertní síně nejraději vykázala. Že se duchovní hudba provozuje koncertně vedle chrámových prostor též v koncertních sálech a jiných nesakrálních prostorách, není žádná novinka již několik staletí. V nesakrálních prostorách se koneckonců konaly již premiéry Händelových oratorií. Každá z těchto možností má svoje výhody i nevýhody. Je otázkou osobních preferencí návštěvníka provedení, jaký prostor a provedení upřednostňuje. Pokud se však někdo vydá na koncert duchovní hudby do koncertní síně a pak si stěžuje, že není v kostele, připomíná zákazníka v restauraci, který si objedná bramborovou polévku a pak si stěžuje u obsluhy, že mu v talíři plavou brambory. Pokud paní recenzentka upřednostňuje návštěvu provedení v kostele, měla příležitost vyslechnout stejný programu v drážďanském Annenkirche, kde již od roku 2008 reprízujeme naše pražská provedení v rámci projektu Hudební most Praha–Drážďany. Jedná se o jiný projekt než Festival Zelenka Praha–Drážďany, který začal organizovat Ensemble Inégal o 7 let později, taktéž v Annenkirche.
Další výtka směřuje k údajné dramaturgické nesourodosti programu z pohledu liturgie. Při sestavování dramaturgie koncertního programu duchovní hudby se můžeme pokusit o zachování liturgického kontextu, anebo program sestavit podle zcela jiných kritérií – estetických a historických. Zelenkovu hudbu hrajeme velmi často na prestižních pódiích, jako jsou Salzburger Festspiele, Auditorium Madrid, Berlínská filharmonie, Konzerthaus ve Vídni nebo Královská kaple ve Versailles a pořadatel zpravidla vítá a vyžaduje zasazení Zelenkovy hudby do dobového kontextu. Velmi často hrajeme například Zelenkovu hudbu společně s hudbou Bachovou. Že Bachova luteránská hudba se Zelenkovou katolickou z liturgického hlediska nesouvisí, snad není třeba zdůrazňovat, a přesto takové programy vytváří skvělý obraz o Zelenkovi jako jedinečném a zcela svébytném skladateli.
Zcela absurdní je zamyšlení paní Vejvodové, zda by nebylo na místě, aby místo Collegia 1704 vystoupil na prestižním koncertě v BOZAR v Bruselu jiný ansámbl, jejímu srdci očividně bližší. Nic proti… proti gustu žádný dišputát. Propašovat ovšem do recenze koncertu PR ansámblu, který nemá s předmětným koncertem nic do činění, považuji ovšem za pokus jakousi velmi bizarní novou formu recenze. Tento nápad paní recenzentky mimo jiné svědčí o tom, že netuší, jak mezinárodní hudební scéna funguje. Bruselský sál BOZAR je prominentní adresa a příležitost vystoupit na tomto pódiu je podmíněna dlouholetou špičkovou uměleckou a produkční prací. Je nám ctí, že jsme v BOZAR pravidelnými hosty, a směřovat náš letošní koncert se Zelenkovou a Händelovou hudbou k významnému českému státnímu svátku, byla iniciativa Collegia 1704. Pokud by snad autorka textu měla pochybnosti o kompetentnosti Collegia 1704 k provozování hudbu J. D. Zelenky, rád ji seznámím s naší dlouholetou systematickou prací na zelenkovském repertoáru. Za vysvětlení stojí též výtka k doprovodnému textu koncertu. Autorkou textu je australská badatelka Janice B. Stockigt, která nám zmiňovaný text dala k dispozici a její jméno bylo adekvátně uvedeno jako primární zdroj.
Nemíním dále rozporovat detailně další body recenze. Koneckonců každý má nárok na to, aby se mu náš koncert líbil nebo nelíbil. Rád bych ovšem doporučil recenzentce alespoň letmý pohled do partitury, aby zjistila, proč skromně instrumentované zhudebnění verše Judicabit in nationibus, který autorka textu z neznámého důvodu považuje za vrchol Händelova Dixit Dominus, nepůsobí dramaticky a navazuje attacca na předchozí část. Případné reklamace pak může směřovat přímo na autora díla.
K závěrečné poznámce, že jsme byli domluveni na přídavku, abychom naplnili cíl našeho snažení a zvedli publikum ze židlí, bych jen poznamenal: ano, na přídavku býváme domluveni předem – v profesionálních ansámblech se to tak dělá. To, že publikum při závěrečném aplausu povstane, velmi potěší každého hudebníka. Naše skvělé publikum však takovými projevy šetří a nevyskakuje automaticky do posledního tónu. O to více nás reakce publika na posledním koncertě v Rudolfinu potěšila. Chtěl bych však ujistit paní recenzentku, že cílem našeho snažení opravdu není zvedat publikum ze židlí.
