V pátek 11. listopadu v pražském Rudolfinu proběhl druhý koncert abonentní řady souboru Collegium 1704. Dramaturgie byla tentokrát zaměřena na dvě duchovní veledíla – Dixit Dominus HWV 232 G. F. Händela a mše Missa Omnium Sanctorum J. D. Zelenky. Za řízení Václava Lukse spolupracoval sbor Collegium Vocale 1704 a sólisté Tereza Zimková, Pavla Radostová, Helena Hozová (soprán), Kamila Mazalová, Aneta Petrasová (alt), Ondřej Holub (tenor), Tadeáš Hoza a Tomáš Šelc (bas).
Když jsem přemýšlela nad důvodem, proč Collegium 1704 uvádí v jednom večeru dvě významná chrámová díla, navíc svým charakterem i účelem z hlediska církevních obřadů zcela rozdílná, pokládala jsem si několik otázek. Proč tato výjimečná duchovní díla uvádět právě v Rudolfinu, kde z hlediska prostředí i akustiky nemohou pro posluchače vyznít tak, jak by si zasloužila? Nepůsobí zařazení dvou takto velkých a nesourodých děl problém, když se provedením během jednoho večera velikost každého z nich poněkud potírá? Jinými slovy někdy „méně je více“… Navíc, právě v Rudolfinu jsme sice byli svědky mnoha zajímavých dramaturgických počinů Václava Lukse a opravdu výjimečných koncertů, porozumění duchovní hudbě ale není zrovna jeho silnou stránkou. Byť má obě díla již dlouho v repertoáru a právě Zelenkovu mši uvedl dokonce krátce poté, co jí v roce 2011 v české premiéře provedl a zároveň také natočil soubor Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory. Tedy souboru, který v novodobé premiéře uvedl desítky Zelenkových děl. Možná bych v tomto kontextu měla hned na úvod velmi důraznou výtku k produkci Collegium 1704, a sice, že pokud do programové brožury doslovně převezme většinu textu paní Janice B. Stockigt k Zelenkově mši právě ze zmiňovaného CD Ensemble Inégal z roku 2011, byla by minimálně slušnost uvést také zdroj a tuto skutečnost zmínit.
Ve zmiňovaném textu programu koncertu ale vypadla pro nepoučeného posluchače podstatná informace a nejsem si jistá, jestli si dané souvislosti byli vědomi především samotní interpreti. Zelenkova Missa Omnium Sanctorum je totiž v překladu Mší všech svatých. Její uvedení v tomto čase by mělo své opodstatnění právě proto, že dne 1. listopadu si celý křesťanský svět od 9. století připomíná významný svátek Všech svatých. Z tohoto titulu tedy Zelenkova velkolepá mše nemůže vyznít ve své plné kráse, pokud má za „předskokana“ jiné veledílo, které na sebe svým poněkud efektnějším pojetím strhne pozornost, a navíc patří do zcela jiné kategorie, tedy večerních modliteb – nešpor. Z plánu na letošní sezonu souboru lze vyčíst, že právě tento celovečerní program má již 17. listopadu provést na poněkud prestižním podiu BOZAR v Bruselu. Tedy na velmi významné datum… Je otázka, jestli by Českou republiku neměl v Bruselu se Zelenkovou hudbou reprezentovat soubor, který se jí systematicky zabývá a jehož nahrávky jsou dosud nepřekonaným vzorem pro interpretaci. Jsem si ale vědoma kvalit Václava Lukse, a proto věřím, že do Bruselského koncertu dokáže celý program dotáhnout do detailu, potřebné hloubky i duchovního rozměru, který je v současné době skutečně asi nejvíce potřebný.
F. Händel zkomponoval své první dílo po příjezdu do Říma (Dixit Dominus HWV 232) v roce 1707. Jedná se o zhudebnění žalmu 109, který je součástí večerní nešpor. Dixit Dominus (v překladu „Pán řekl“) – jsou první slova samotného žalmu a otevírají dramatický výjev soudu nad národy, Božího hněvu i vítězství nad nepřáteli. Pokud bych na úvod měla uvést přednosti provedení – a to se týká celého večera – jistě je nutné pochválit v první řadě virtuozitu orchestrálních hráčů i velmi dobrý výkon sboru jako takového. Především tenory a basy zněly velmi kompaktně a dobrá byla i intonace. Základním problémem daným do značné míry akustikou bylo, že orchestr velmi často sbor stojící přímo na podiu za tělesem překrýval a působil vůči pěvcům necitlivě. Nezaznamenala jsem jediné gesto, kdy by se Václav Luks hráče snažil ztišit. Často tak chyběla potřebná dynamická flexibilita, která by podpořila působivost některých zpívaných modliteb a zvukově instrumentální složku vyladila s vokální. To byl jeden ze základních problémů provedení, které by navíc jistě vyžadovalo i detailnější průpravu především z hlediska deklamace. Latinské texty, kdy byla akcentovaná každá slabika, pak zněly nevěrohodně a nevýstižně a jejich topornost pak dirigent zachraňoval zbytečně svižným tempem, a to i v místech, kdy bylo naopak nutné vyzdvihnout důstojný charakter, tempo spíše držet zpět a nehrát na efekt. To byl případ hned úvodního Dixit Dominus, který bohužel v tomto duchu nasadil charakter provedení celého díla. Nemohu jít do detailu, ale několikrát jsem si říkala, jestli zpěváci vůbec znají skutečný obsah textu, který zpívají. Velmi ráda proto naopak hned uvedu, že se mi jak v hudbě Zelenky tak Händela velmi líbila sólová vystoupení především basisty Tomáše Šelce, tenoristy Ondřeje Holuba a sopranistky Pavly Radostové. Krásná byla právě v jejím podání společně se sopranistkou Terezou Zimkovou část De torrente in via bibet. Velká škoda, že smyčce v tomto místě nedokázaly hrát skutečné pianissimo a podpořit niterný obsah hudby. Dirigent by si měl být navíc v průběhu celého provedení vědom, že velká dirigentská gesta jsou zde spíše na škodu a zbytečně odpoutávají pozornost od podstaty věci. Pěvci jsou sice na takové úrovni, že obtížné fugy a virtuózní koloratury zvládli technicky skvěle, chybělo ale detailní propracování zejména v polyfonních částech, kde se pro nepřehlednost jednotlivé nástupy ztrácely. To byl mimo jiné případ sborové části Tu es sacerdos. Naopak vrchol celého díla Judicabit in nationibus o Božím soudu postrádal průraznost a nebyl dostatečně dramatický, jak by si zasluhoval. Také je škoda, že si v tomto místě Václav Luks nepohrál s časem a nasadil ho téměř attacca bez doznění předešlé části. Závěrečné Gloria. Každá skupina zpěváků ve sboru jinak frázovala a tempo doslova letělo. Přestože tato věta má vysoké požadavky na virtuozitu interpretů, neměl by být cílem samoúčelný efekt, jako v tomto případě, ale především slavnostní provolání Boží slávy.
Rychlé virtuózní figury ale naopak na některých místech působily skvěle. Byl to shodou okolností příklad části Gloria, tentokrát ze Zelenkovy mše. Tempo tu skvěle drželo. Ukázal se ale jiný nedostatek, který byl také jedním z hlavních průvodních jevů celého provedení – chyběly dynamické kontrasty a kouzlo hudby opět srazilo skandování textu. Sopranistka Helena Hozová by určitě ještě více pozvedla svůj velmi dobrý výstup, kdyby více vnímala, že árie Qui tollis peccata mundi je především prosbou o Boží slitování – „Ty, který snímáš hříchy světa“… To není otázka pěvecké techniky či muzikality, ale vnitřního pochopení textů. Přes všechny výtky musím vyzdvihnout náročné Credo (Věřím v jednoho Boha), se kterým Václav Luks pracoval jako architekt a vystavěl zde působivý oblouk. Hloubka hudby vyzněla především v Crucifixus díky sopránům i krásnému oduševnělému sólu již zmíněné sopranistky Pavly Radostové a basisty Tomáše Šelce. Je škoda, že v daném potenciálu hudebníků a pěvců nevyzněly dostatečně důstojně a oslavně části Sanctus i Osanna, ze kterých byl spíše cítit neklid a spěch, ačkoliv právě zde byla opravdu vynikající mužská část sboru.
Závěr Zelenkovy mše není efektní. Jsou to poslední tóny poslední Zelenkovy mše, do které starý skladatel vložil poselství o svém vztahu k Bohu, životní pokoru i moudrost. Tedy závěr, který by měl zanechat posluchače spíše v rozjímání. Bylo evidentní, že Collegium 1704 mělo už předem připravený přídavek – jak jinak než efektní Händelovu závěrečnou část Gloria Patri, která uzavřela první polovinu koncertu. Možná zde prve přeci jenom hrála svou roli i nervozita, protože při opakovaném provedení tato část působila přesvědčivě i efektně a byly tak stoprocentně naplněny ambice tohoto večera: zvednout publikum v Rudolfinu ze židlí.
