Hned pětkrát během jednoho týdne mělo v lednu pražské publikum možnost slyšet v Rudolfinu jednoho z nejlepších současných pianistů Francesca Piemontesiho. V pondělí 23. ledna 2017 vystoupil umělec na sólovém recitálu, následně ve třech dnech za sebou – 25., 26. a 27. ledna – provedl s Českou filharmonií a Manfredem Honeckem Beethovenův 3. klavírní koncert a jako bonus nabídl ve čtvrtek 26. ledna dopoledne klavírní masterclass. Předvedl na něm svou pedagogickou práci se dvěma studenty, vybranými v konkurzu: jedenadvacetiletou Michaelou Augustinovou z HAMU a osmnáctiletým Matoušem Zukalem z Gymnázia a hudební školy hl. m. Prahy. Michaela si pro masterclass připravila první větu z Mozartovy Sonáty B dur, KV 570, Matouš hrál Ondinu z druhého sešitu Debussyho Preludií a finální větu z Beethovenovy Mondscheinsonaty.
Piemontesi působil už na koncertech velice sympaticky a na jeho masterclassu se ještě intenzívněji projevilo, že je obdařený skutečně výjimečně silným kouzlem osobnosti. Neobyčejný intelekt se u něho pojí s velkou dávkou senzitivity, kreativity a fantazie. Přestože je technicky skvěle vybaven, není u něho klavírní technika samoúčelným cílem, ale jen prostředkem k tomu, aby se s posluchači mohl podělit o vše krásné, co hudba nabízí. Během své lekce několikrát zdůraznil, že není nijak zvlášť podstatné, kolik hodin prosedí klavírista u nástroje. Daleko důležitější je, aby o skladbě přemýšlel a pokusil se objevit, co je skryté za notovým zápisem. Zároveň se ale také musí snažit, aby hudbu dokázal procítit a prožít do co největší hloubky. Velký význam přikládá Piemontesi tomu, aby interpret čerpal inspiraci i z jiných uměleckých oborů, než je hudba – především z literatury a výtvarného umění. Přiznal, že on sám hledá vždy a v každé skladbě nějaký příběh. Zvláště zajímavé byly chvíle, kdy Piemontesi – proslulý svou mimořádně barevnou hrou – nechal posluchače nahlédnout do své „alchymistické dílny“: předvedl řadu zvukových kouzel s pedály, ukázal, jak pracovat s časem ve velkém sále, ale spolu s tím také neopomněl dodat, jak důležité je respektovat v co největší možné míře skladatelův zápis. To vše – a mnohé jiné – sděloval příjemně srozumitelnou a kultivovanou angličtinou, ke „svým“ dvěma studentům se choval po celou dobu nesmírně přátelsky, chválil je, povzbuzoval, usmíval se a při skvěle provedené finální větě Mondscheinsonaty dokonce viditelně pozapomněl na svou roli pedagoga a nechal se unést Matoušovým strhujícím elánem. Během rozhovoru v zákulisí se pak ukázalo, že Piemontesiho velmi zajímá česká hudba a že za jeden z nejkrásnějších klavírních koncertů považuje Klavírní koncert g moll, op. 33 Antonína Dvořáka, který nejenže má na svém repertoáru, ale dokonce jej s Jiřím Bělohlávkem a BBC Symphony Orchestra natočil na CD.
Francesco Piemontesi hrál letos v Praze poprvé a zanechal v posluchačích ten nejlepší dojem. Moc bych si přál, abychom ho tu měli možnost brzy slyšet znovu.
