Původně jsem se chtěl podělit o dojmy z udílení prezidentských státních vyznamenání 28. října a z letošních cen ministerstva kultury. Jistě by se dalo dlouze psát o radosti nad cenou pro Jiřího Černého, u něhož je to stejně nesporné jako před dvěma lety u Lubomíra Dorůžky, o podobné radosti nad medailí za zásluhy pro Soňu Červenou, která ji však měla dostat přinejmenším už v roce 2005 ke svým osmdesátinám, o témže ocenění pro Zdeňka Mahlera, jenž výrazně zasáhl do popularizace české (zvláště pak hudební) historie, o (viděno prizmatem české kytarové scény a světa) určitých rozpacích nad medailí pro Lubomíra Brabce, dal by se vést diskurs, jestli právě Jiří Suchý měl dostat Řád Tomáše Garrigua Masaryka coby bonus k někdejší medaili Za zásluhy a jestli jeho stopa je stejně hluboká jako u držitelů tohoto vyššího státního vyznamenání například z roku 1991 – Bohuslava Martinů, Rudolfa Firkušného, Rafaela Kubelíka… Upustil jsem však od toho, protože chci být výjimečně velmi osobní! Ti, kteří čtou HARMONII pravidelně, si jistě všimli občasných reflexí a glos Pravoslava Kohouta . Například jeden čtenář mu vyjádřil své uznání těmito slovy: „…vládne jak myšlenkou, tak jazykem. Obojím se drasticky odlišuje od drtivé většiny současných komentátorů.“ Umění myšlenky a jazyka není jen výsledkem kariéry houslisty (byl mimo jiné zakladatelem Kocianova kvarteta) a pedagoga (v 90. letech se zásadně zasloužil o to, že nebyl ponížen, ne-li rozkotán unikátní systém základního uměleckého školství), ale má to coby syn violoncellisty Smetanova kvarteta nejspíše i v genech. Kdybych mohl, dal bych mu metál za zásluhy o hudbu a školství. Takto mu k jeho aktuálním sedmdesátinám přeji plnou míru radosti, břitkého humoru bez servítků, ducha plných i ducha sprostných myšlenek.☺
