Ačkoliv violoncellistka Michaela Fukačová (nar. 27. 3. 1959 v Brně) nežije v Česku už několik desetiletí, je vnímána jako česká umělkyně a dle mého mínění je stále ve svém oboru na našem hřišti nejvýtečnější a nejúspěšnější ženou. O narozeninách dam by se po jejich třicátém věku asi nemělo hovořit, ale paní Fukačová je tak silná osobnost a v našem národním rámci natolik mimořádná, že učiním (opět) výjimku.
V Praze slavila netradičně „salonním“ muzicírováním v sobotu 23. 3., kdy na střeše Paláce Lucerna (a v přilehlém salonu) představila společně s kolegou Tomášem Jamníkem plejádu mladých violoncellistek. Součástí milého, neformálního setkání byla komorní fotografická výstava oslavenkyně. Iniciátorem byl právě cellista Tomáš Jamník, který domácí (salonní) koncerty úspěšně organizuje už několik let. Michaela Fukačová k tomu napsala: „Moje první reakce byla podle letitého návyku: jen žádnou zvláštní oslavu! Každý den je stejně slávyhodný a nakonec, čas přece neexistuje, tak proč slavit iluzi? Když vtom jsem si uvědomila, že nejde o oslavu mé kulaté maličkosti, ale o jedinečnou příležitost se v lásce SEJÍT. Vidět všechny ty milé tváře, které mě potkávaly a potkávají na mé světské cestě, a které žijí v mém srdci. A tak se v tom náhlém osvícení moje Ne změnilo na Ano a místo programového odmítnutí přišla radost a vděčnost za jedinečnou příležitost. Jeden z pro-oslavných argumentů Tomáše byl, že tradici je třeba udržovat, neboť můj drahý učitel Saša Večtomov oslavil své pětapadesátiny padesáti pěti přídavky. Navrhla jsem, že v mém případě tedy můžeme slavit šedesáti minutami Ticha. A částečně to opravdu prošlo. Dostala jsem totiž nabídku orámovat celou událost výstavou svých fotografií. Moje první výstava! V pozdním věku, jak se na vyzrálé amatéry sluší. To už jsem kouzlu oslavy propadla úplně.“
V odpolední části v sálu na střeše Lucerny postupně zahrálo osm cellistek (většina se narodila v tomto tisíciletí). Teprve dvanáctiletá, plná citu a nadějného tónového fondu, Anna Nekvasilová Faurého Elegii, Petra Malíšková Dvořákův Klid, sebevědomá Johanna Vocetková Dvořákovo Rondo. Jedním z několika čísel, která mě zaujala, byly Rossiniho variace Bohuslava Martinů skvěle zahrané Dorou Hájkovou. Poté velmi dobře zvládly technicky zrádnou Boccheriniho Sonátu A dur Alena Šístková (její bratr je členem cellové sekce České filharmonie) a Petra Malíšková, jež se ujala partu druhého cella. Skvěle se vypořádala s první větou Elgarova Violoncellového koncertu Slovenka Iveta Cibulová, která by možná mohla pomýšlet na sólovou kariéru. Schumannovo Adagio a Allegro zaznělo v podání Anety Šudákové. Vrcholem gratulačního, nekompromisně náročného koncertu byla Debussyho cellová Sonáta ve zralé interpretaci Stéphanie Huang. Všechny dámy mimořádným způsobem doprovázela Renata Lichnovská Ardaševová.
Ze všech cellistek vyzařovalo nadšení a také chuť potěšit Michaelu Fukačovou, která byla bohužel kvůli zdravotním potížím pouze pozornou posluchačkou. (Mezi diváky byli mimo jiné dirigent Petr Altrichter, cellista Miroslav Petráš či hraběnka Mathilda Nostitzová.) Večer ještě slečny a dámy odehrály dojemný koncert v ansámblu, zazněl Vivaldiho Dvojkoncert v úpravě pro 6 violoncell (arr. Orfeo Mandozzi), Bach – Air a Gavotte z Orchestrání suity č. 3 BWV 1068 a na závěr pomalá věta Modinha ze suity Bachianas brasileiras č. 3. Jako překvapení vystoupila čerstvá držitelka Anděla, cellistka a zpěvačka Dorota Barová. Bylo to symbolické zakončení přehlídky mladých talentovaných dívek, neboť ne každá kariéra musí směřovat ke Dvořákovu Koncertu h moll…
Před svým návratem do Dánska mi Michaela Fukačová odpověděla na několik otázek.
Naposledy jsme si povídali v dubnu roku 2016. Co vše se od té doby změnilo ve vašem
životě? V profesním životě se toho příliš nezměnilo, zkoušky, zasedání v porotách soutěží, koncerty i natáčení, v minulém roce to byla nahrávka nového mně věnovaného violoncellového koncertu dánského skladatele Jespera Kocha – Dreamscapes, kterou jsem natočila pro firmu Dacapo Records, vystoupení na několika festivalech a navázání nové stálé spolupráce s festivalem Nordisk Chamber Music, jehož působení bych v blízké době ráda rozšířila i na „můj“ ostrov Fyn. Samozřejmě nová setkání lidská i umělecká, konečně jsem si mohla zahrát například s úžasným Radkem Baborákem a jeho ansámblem i hosty na festivalu Dvořákova Praha, dále s výbornými hráči jako je třeba německý violista Nils Moenkemeyer, italský klavírista Enriko Pace, ruský houslista Andrej Bielow… Víceméně klasický život hudebníka v intenzitě, která se naštěstí mění, takže po obdobích, kdy chybí často i čas na přemístění z jednoho místa na druhé, jsou tu i období klidnější, kdy mohu na chvíli vypnout a věnovat se svým koníčkům.
Podle čeho jste vybírala vaše hosty-cellistky pro classic session na střeše Lucerny? Na výběru jsme se podíleli společně s Tomášem Jamníkem, který začínal s konceptem, že představím mladičké violoncellistky a navrhl hned několik pražských talentů, Annu Nekvasilovou a Johanku Vocetkovou coby nejmladší účastnice, výbornou Petru Malíškovou, která měla být kromě vlastního sólového vystoupení také jakousi oporou právě těm nejmladším, hlavně při nácviku skladeb pro skupinu violoncell. Já jsem pak zmínila ještě několik violoncellistek, které jsem dobře znala z opakovaných setkání na Letní akademii v Telči, Anetku Šudákovou, Dorku Hájkovou a Alenku Šístkovou. Všechny tyto dívky mě silně zaujaly svým výjimečným talentem už při prvním setkání a od té doby s velkou radostí sleduji jejich vývoj. Moc ráda bych bývala pozvala i Juditku Škodovou, která kromě Telče studovala u mě i na Hudební akademii v Dánsku, ale byla bohužel na koncertech v zahraničí. Jak projekt postupoval, zmínila jsem se Tomášovi i o belgické violoncellistce Stephanie Huang, která za mnou do Telče jezdívala pravidelně od svých 14 let. Dnes už je to studentka pařížské konzervatoře a mimo jiné vítězka Mezinárodní violoncellové soutěže Suggia. Tomáš ji okamžitě kontaktoval a ona s nadšením pozvání přijala. A když už jsme měli jednu zahraniční účastnici, rozšířili jsme roj cellistek o patnáctiletou slovenskou cellistku Ivetku Cibulovou, kterou jsem poznala zhruba před rokem na mých mistrovských kurzech na Slovensku.
Co si myslíte o formátu domácích koncertů Tomáše Jamníka? Ten nápad se mi okamžitě zalíbil! Mám s tím nakonec sama osobní zkušenost a pár domácích koncertů jsem už ve svém životě odehrála. Vždy mě nadchlo, jakou novou dimenzi přináší právě intimita malého prostoru a jak velmi blízký kontakt s publikem umocňuje citové sdílení, které je samotnou podstatou hudby. Měla jsem dokonce už kdysi chuť něco podobného v Dánsku začít, ale nemám Tomášův organizační a komunikační talent, takže spíš uvažuji, že jej poprosím, aby se ujal nějaké skandinávské filiálky.☺
Vždy jsem měl pocit, že vás s rodištěm spojují silné emoce. Jak prožíváte vaše návraty na Moravu, do Česka? Je to různé. Když musím, jako před několika měsíci, zahrát večer Dvořákův koncert a hned vzápětí odjíždět, abych stihla druhý den zkoušku v Dánsku, tak vlastně na emoce ani moc času nemám… Když mám naopak čas navštívit milá místa a projít v klidu lesem u vesničky, kde jsem vyrůstala, tak si to dojetí dovolím a slzy pak tečou plným proudem.☺ Obecně se emocemi nenechávám zbytečně vláčet, trosku jsem je už za ta léta na tomto světě prokoukla a vím, co dovedou natropit, jak lehce dokáží přebrat vládu a často slepě pustošit majitele i okolí. Něco jiného jsou city. Ty vnímám jako čistě pozitivní a jako náš nejkrásnější lidský kapitál. Cit nikdy nezajde až k nebezpečné hysterii a na rozdíl od emocí nikdy nerozděluje, ale vždy spojuje.
Omlouvám se za zvědavost, ale jak vnímáte své jubileum? Podle úhlu pohledu a vybírám si ten bezčasový, jak to jen jde. Že životní projev je podmíněn stálou změnou a že veškeré jeho projevy procházejí svým procesem, kterému říkáme stárnutí, to už dávno vím a bylo by nesmyslné se nad tím nějak pozastavovat. Ale nemám nic proti tomu, abychom tento proces přejmenovali na zrání. Je nakonec i blíž samotné pravdě. Nechci však čas ani popírat, jen díky všem zkušenostem nasbíraným v čase můžeme objevit, pěstovat a dále vědomě žít, tvořit a předávat právě ty opravdu nadčasové hodnoty.
Jelikož na velký rozhovor jsme nenašli dost času, odkazuji na rozhovor z roku 2016.
