Prosadila se doma a ještě více po odchodu na evropský severozápad, do Dánského království, kde se etablovala jako nejvýraznější cellistka a odkud odstartovala rozsáhlou mezinárodní kariéru, hrála s desítkami renomovaných orchestrů a spolupracovala s nemenším počtem dirigentů, od Kanady a USA přes celou západní a severní Evropu až po Tokio a další velká japonská centra, nahrála ceněná CD, rozhlasové i televizní snímky, provdala se, je matkou dvou synů a poutí životem dosáhla neobvyklé duchovní zralosti. Naše cesty se protnuly několikrát. Tentokrát byl původním impulsem její recitál na Hudebním festivalu Antonína Dvořáka v Příbrami, ale její odpovědi byly podstatně košatější.
V roce 2002 jste odpověděla HARMONII na otázku o životním stylu, že je pro vás „velmi důležité vytvořit si kolem sebe harmonické zázemí, oázu, která je pohlazením pro oko i pro duši a zároveň funkčním prostředím pro různé praktické aktivity. Investuji spoustu svých sil do zvelebování našeho domu a zahrady. Je to pro mne činnost, při které se vybíjím a zároveň načerpávám novou energii radostí z fyzické práce a z přímého kontaktu s přírodou.“ Platí to dosud? Jistě platí, že se mi dobře žije v harmonickém prostředí. V podstatě jsem ale svoje skromné vize dobudovala, teď jde víceméně o jejich údržbu. Ono budování je nádherné období, nesené velkým nadšením a pak přijde zákonitě čas péče a čas sklizně. Občas si udělám radost a doma ještě něco přestavím a vymaluji, v zahrádce jsem se omezila na využití všech plodin, co mi příroda kolem tak štědře skýtá. Už to je práce dost. Některé stromky si tu pak vysloveně piplám jako vzpomínku na rodný kraj. Například moji dnes již slavnou meruňku, která je tu v kraji poměrně raritou. Rodí až na konci srpna a všichni počítáme její květy a plody a truchlíme nad každým předčasně spadeným. Ale bylo z ní už mnoho výborných marmelád.
Na stejném místě jste řekla, že „jako Češka se švýcarským manželem žijící uprostřed Dánska, s kolegy mluvícími většinou anglicky nebo rusky jsem dávno přestala vidět svoje češstvím dané pohledy jako určující. Měla jsem možnost nechat se poučit i obohatit mnoha kulturami. Zeptáte-li se však, kde to pro mne voní nejvíc domovem, tak v malé vesničce na Moravě, kde jsem vyrůstala.“ V Dánsku žijete už 30 let a máte tam pevné místo. Nuže, jaký je váš životní rytmus? Žiji mimo město, v malé vesničce nedaleko půvabného městečka Kerteminde na ostrově Fyn. Je to mimochodem ostrov, odkud pocházejí vlastně všichni dánští umělečtí velikáni. Carl Nielsen, Hans Christian Andersen a možná méně známý, mně ale nesmírně drahý spisovatel, Johannes Anker Larsen. S ním se kupodivu cítím spjata nejhlouběji. Až tak, že jsem nabídla své síly nakladatelství Avatar a přeložila jednu z jeho knih, povídky Spolu opustíme den. Bylo mi ctí, že se mohu ponořit do světa jeho povídek a znovu je jakoby spolutvořit. Můj obdiv pro tohoto nádherného básníka a myslitele začal už před mnoha lety, kdy jsem se intenzivně věnovala literatuře tematicky spjaté s hledáním pravdy o životě a Larsen byl jedním z těch, u kterých jsem pocítila osvícený vhled do podstaty samotného bytí. Zůstal mi tichým kamarádem a přiblížil mi Dánsko tak bytostně, že jsem je dokázala uvidět jeho očima a zamilovat si jeho specifickou osobitost.
Vraťme se do Čech. S kým jsou spojeny vaše vzpomínky? Vzpomínky? Nerada vzpomínám. Připadám si pak najednou nezvykle stará☺. A kromě toho si ze svého života skoro nic nepamatuji. Naštěstí mám maminku, která si na rozdíl ode mě pamatuje snad vše, a navíc si vede i archivní knihu všech mých vystoupení a důležitých životních událostí. Ale kvůli vám nahlédnu do knihy vzpomínek z domoviny… Kde začít? Jako první se na mě usměje babička. Není to vlivem Boženy Němcové, ale prostě to tak je. Vyrůstala jsem částečně u ní a spojení zůstalo velmi silné. Nezapomínám samozřejmě ani na svého úžasného tátu, který odešel příliš brzy, a vzpomínky na něj jsou tím smutnější. To nakonec platí i pro mé dva drahé učitele, profesora Havlíka a profesora Večtomova. S velkou vděčností vzpomínám také na Mistra Josefa Suka, který mě kdysi ještě coby konzervatoristku zahlédnul v televizním vysílání a velmi pochvalně se zmínil profesoru Večtomovi. Pozdeji mě přizval ke spolupráci na Brahmsově Dvojkoncertu, a tím začala dlouholetá spolupráce, jak v duu, tak v komorních souborech. Každé léto jsme trávili i s rodinami na alpském zámku Elmau, kde jsme se přes den toulali po horách a večer koncertovali. Často jsme hrávali triové koncerty, buďto s Pepíčkem Hálou nebo s profesorem Panenkou. Když se dnes podívám na některé záznamy našich koncertů, velmi se mi zasteskne po vřelém tónu Sukových houslí a jsem vděčná, že jsem měla možnost s ním pravidelně spolupracovat. Ale abych nevzpomínala jen na ty, co už s námi nejsou, vzpomenu velmi radostnou hudební spolupráci s Ivánkem Klánským. Co jsme se nahráli a nacestovali a kolik legrace užili na společných cestách světem. Nedávno jsme si po letech zahráli na koncertě k nedožitému výročí Saši Večtomova v Praze a vzpomínali.
Do své rodné země se vracíte (k naší škodě) sporadicky. Není čas nebo není o vás zájem? Určitě nejde o nezájem z mé strany. Naopak, mám z každého vystoupení doma výjimečnou radost. V posledních letech jsem, pravda, hrála převážně jen s moravskými orchestry a kromě koncertu na festivalu Doteky hudby, kam mě pozval Václav Hudeček ke spolupráci na Brahmsově Dvojkoncertu, jsem konkrétně v Praze nehrála hodně dlouho. Proto jste asi získal dojem, že se vracím sporadicky. Možná došlo k jakémusi odkolejení v roce 2007, kdy jsem musela odříct svoji účast na Pražském jaru. Měla jsem tehdy tzv. zmrzlé rameno, které mě vyřadilo na dva roky totálně z provozu. Do poslední chvíle jsem doufala, že se situace upraví a plánované koncerty zvládnu, ale měsíc před festivalem jsem si musela přiznat, že s rukou, která se nezvedne na A strunu, to opravdu nepůjde.
Bylo to pro vás těžké období? Jako malá jsem moc milovala verneovky a těšila se z toho, že tolik jeho snů se již uskutečnilo. No a teď dokonce i „dva roky prázdnin“! Pro mě osobně to byly dva nesmírně důležité, ba naprosto přelomové roky, které mi daly čas a možnost ponořit se do sebe samé. Odmalička jsem prahla po poznání pravdy, tak jako nakonec podvědomě každý z nás, a již léta před osudným rokem 2007 jsem tíhla k literatuře, která by mi v naplnění této touhy pomohla a ukázala směr. Četla jsem filozofii, psychologii a zkoumala a přehodnocovala své dosavadní vědění a poznatky. Viděla jsem již podmíněnost všeho naučeného a převzatého, které s námi operuje, a relativnost všech našich pojmů a konceptů. V tomto obrovském bludišti jsem ovšem stále hledala pevný bod, který by nebyl jen vírou, ale prožitou jistotou. Navždy jsem za své zmrzlé rameno vděčná, život mi dal přesně to, co jsem potřebovala, a postavil mě zároveň před velké výzvy, na které bylo třeba reagovat. Nemůžu říct, že to byl bezbolestný proces. Naopak. Jako každý přerod. Dnes také vím, že bolest je třeba přijmout a prožít, jen tím se může zhojit a transformovat. Většinou od ní ale utíkáme, maskujeme se nejrůznějšími variantami fíkových listů a vyháníme se sami z ráje, protože se bojíme obnažit svoji přirozenost, která je dokonalá. Z toho nepochopení pak vznikají všechny hry na viníky a oběti, kdy se stavíme do různých rolí podle naučených vzorců a za své bolesti viníme všechny kolem, aniž bychom poznali svoji vlastní zodpovědnost a zároveň s ní odkryli svobodu a možnost nereagovat z programu útoku či obrany, tedy strachu, ale ze svého nitra. Jinak řečeno z lásky. Nemyslím tím emoce, sympatie, ale pochopení té naprosté sounáležitosti, jednoty. A pochopení, že láska je jediná pravda.
V době svých největších úspěchů jste přijala místo v orchestru… Když moje děti začínaly školní docházku a možnost vozit je s sebou na své cesty se značně omezila, přijala jsem nabídku působení jako sólocellistka ve zdejším orchestru. Rychle se rozvíjející a prosperující orchestr, Odense Symfoniorkester, s výborným šéfdirigentem Alexanderem Vedernikovem – mi poskytnul to, co jsem tehdy potřebovala – praktické zázemí, mnoho nových příležitostí a hlavně možnost ukládat své kluky do postýlek takřka každý večer. Omezila jsem své cesty do zahraničí, které dříve bývaly naprosto dominantní částí mého života. Vozila jsem do té doby děti většinou s sebou, manžel si brával volno, a když to šlo, tak nás doprovázel. Ale to nebylo možné vždy, takže hlídal, kdo mohl. Protože to byla dvojčátka, která když se rozhodla skotačit, podporovala a trumfovala se navzájem, bývali hlídači většinou úplně vyčerpáni. Vzpomínali jsme s Ivanem a s jeho ženou Halkou, jak mi kluky hlídali, když jsem zkoušela s orchestrem na festivalu v Mariánských Lázních, a jaký to byl nadlidský úkol marně tahat oblečené promáčené děti z místních fontán, odkud odmítaly vylézt. Jindy seděly v sále, malovaly si a já zkoušela Dvořáka s orchestrem ve vinohradské synagoze. Ponořena do díla najednou vidím, že malí zmizli. Protože je tam východ přímo na rušnou ulici, koncertní mistr neváhal, položil housle a vyběhl za nimi. Kluci to moje hraní moc neprožívali, ale cestování je bavilo, počítali, kde už všude byli a psali si roztomilé deníčky. Plánovala jsem právě cestu do Stockholmu a chtěla je vzít s sebou, když slyším, jak se Filípek ptá bratra: „Chceš jet s mámou do Švédska, tam jsme ještě nebyli?“ „Juppí,“ zahlaholil Alexander, „ale víš to, že budeme muset zase celý koncert poslouchat, jak hraje?“ „Aha, tak to se mi už nechce.“ Dnes je situace samozřejmě jiná, chlapcům je neuvěřitelných 17 a jsou rádi, když vyrazím na koncerty.☺ A jsem ráda, že jsem nestrávila dobu jejich dětství po hotelích. Mateřství pro mě bylo a je nádherná role. Dobře si uvědomuji, jak čas letí, nechtěla jsem ji odbýt.
Co vám vlastně hra v orchestru dává? Mám zato, že mi otevřela novou dimenzi i v mém sólovém hraní. Člověk přirozeně nasaje jakousi velikost z obrovského výraziva, které symfonický orchestr používá, představa barevnosti, charakteru a stavby se rozvine a vykrystalizuje. Řekla bych, že se do mého hraní promítl i jistý odstup, který jsem v orchestru získala. Myslím tím odstup od sebe samé, což nevylučuje naprostou angažovanost do hudby. Je to nakonec symbióza obojího, která je pravým puncem nám známých legendárních výkonů. Cítím, že dnes jdu také do větších extrémů výrazových možností a dovoluji si nekonečně mnoho času. To je vůbec zásadní věc, nebát se být svobodným pánem času a mít nekonečno stále přítomné v kapse.☺ Vzpomeňte na některé filmy dánského Larse von Triera, kolik času trvá třeba jen úvodní scéna z filmu Melancholia. Místo aby se Lars obával, že diváka začne nudit, a pospíchal s dějem, je natolik svobodným tvůrcem svého časoprostoru, že vás dokonale upoutá a vtáhne do jiného světa. Opět síla ticha… Jinak jsem vděčná, že mi můj orchestr umožnil realizovat mnoho zajímavých projektů, premiér a natáčení, máme na svém kontě mnoho společných CD dánských, amerických, a dokonce i českých cellových koncertů, třeba Bohuslava Martinů.
Učíte v Dánsku? Učím na Akademii Carla Nielsena v Odense, ovšem možnosti jsou tu poněkud omezené. Škola nemá velkou kapacitu a já coby externí pedagog nemám dostatečnou možnost rozhodovat například o přijímání studentů. Opakovaně jsem byla zklamaná, když akademie nepřijala pro nedostatek místa několik výborných českých cellistů, kteří měli zájem o studium u mně. Nepředpokládám, že se tu situace v nejbližší době změní a spíše pošilhávám po jiné platformě, kterou bych mohla poskytnout zkušenosti případným dalším zájemcům. Učení mě totiž opravdu chytlo a mám tento úžasný proces předávání, sdílení a společné cesty do hlubin violoncella a hudby moc ráda.
U nás je vaším pravidelným působištěm francouzská akademie v Telči. V čem je její specifikum a co dává vám? Ano, mám to štěstí působit každé léto na Akademii v Telči. Krásné prostředí, kruh milých hudebních přátel, nádherní mladí lidé. Violoncellová třída je tradičně veliká, ale i tak každý účastník u mě absolvuje během pobytu zpravidla čtyři lekce. Jinak téměř každý večer koncerty studentů i profesorů, takže program je opravdu bohatý. Letos se koncepce mírně pozměnila, jak časově, tak obsahově. Řízení Akademie se ujala Markéta Vejvodová a zdá se, že to bude velmi zajímavé. Mimo jiné bude kurs obohacen o třídu dirigování, kterou povede Leoš Svárovský, a tematicky je věnován z velké části dílu Bohuslava Martinů. To mi vyhovuje, protože Martinů hrávám často a ráda. Natočila jsem dokonce kdysi, jako vůbec první, jeho kompletní dílo pro violoncello. Jak komorní, spolu s Ivanem Klánským, tak s orchestrem – s Odense Symfoniorkester… Svým studentům se v Telči věnuji vždy intenzivně, byť jsou to často dlouhé dny, nikdy bych si nedovolila nechat se jen na chvíli ukolébat a nebýt stoprocentně zaujatá a plně přítomná. Pracujeme hodně s tónem a jeho tvorbou, vždyť je to samotný základ, náš hlas. Pravá ruka musí umět zpívat a promlouvat, a tak často nutím studenty, aby cvičili bez vibrata, aby si možnosti své pravačky náležitě uvědomili, nebo aby si fráze předzpívali. Zpěv nám vždy napoví, jaké je přirozené frázování. Každá fráze, ba i každý tón, v sobě obsahuje samotný základ života – dech, projevený v polaritě jako křivka nádechu a výdechu. Hudebník by to měl umět dokonale procítit a modelovat v hudebním toku, pak je projev živý a promlouvá. Mým největším zadostiučiněním při učení je, když se společně podaří odstranit nějaký blok, uvědomit si, v čem byl zádrhel, a zažít takové to AHA! To pak záříme všichni. Telčí už prošlo mnoho talentů, které zpovzdálí sleduji, a mám radost z jejich vývoje. Úplně první studentka, která se ke mně kdysi přihlásila, tehdy patnáctiletá dívenka z Belgie, mě hned při první lekci (brzy ráno, protože nikdo jiný začínat nechtěl☺) dojala k slzám. Nebylo těžké rozeznat nevšední talent a všichni jsme si malou Stephi zamilovali, stala se téměř naším telčským maskotem. Jezdí pravidelně, jen minulý rok nepřijela, zúčastnila se své první velké mezinárodní soutěže – Suggia Award – a vyhrála 1. cenu! Takže o talenty v Telči nouzi nemáme.
Toto je zkrácená verze, rozhovor v kompletním znění naleznete v HARMONII 4/2016
