Ve čtvrtek 5. října 2023 zemřel ve věku 88 let Mirko Škampa, violoncellista a pedagog, který vychoval několik generací českých špičkových hudebníků.
Časopis Harmonie naštěstí zachytil dva momenty, které o životě pana profesora krásným způsobem zpravují. Je to recenze na gratulační koncert k jeho 80. narozeninám v Lučanech a také rozhovor, který jsem s ním vedl o čtyři roky později. Dovolím si tentokrát napsat něco osobnějšího. Pan profesor byl nejdůležitější osobou v mém hudebním životě, ale i jednou z nejdůležitějších osob, které ovlivnily můj osobní život. A vím, že takto ovlivnil velkou řadu lidí. Láska, se kterou vedl k hudbě své studenty, je nepřenositelná. Můžeme se celý život pokoušet alespoň přiblížit k jeho učitelskému umění, v mnoha ohledech je však nenahraditelný.
Byl neúnavný pedagog, nepamatuji si, že by zrušil hodinu. Každé pondělí a čtvrtek vedl zkoušku orchestru. Učilo se o víkendech i o prázdninách. Byly to konstanty, na které se dalo spolehnout. V pozdějším věku pak často hovořil o tom, že tento styl života jej stál nejvíce sil. Nazýval to „hříchy z mládí“. Věřil, že nástroj je potřeba vnímat jako celek. A je jedno, zda to je violoncello nebo klavír. Začínajícím cellistům jako jedno z prvních cvičení dával „klouzačku“ – pohyb celé levé ruky po hmatníku tak, aby si člověk ohmatal celý nástroj. Nejen díky tomu jsem vždy měl pocit, že se nebavíme o hudbě, ale spíše o životním postoji. Bylo třeba dbát na každý detail. Často se stávalo, že velkou část hodiny se řešily úvodní tóny. Na druhou stranu však bylo důležité tvořit nálady, příběhy. „Pokud umělec nedokáže tvořit, neměl by být na pódiu,” tvrdil pan profesor.
Hovořil o kantorském citu a „laseru“, který může fungovat třeba jen jednou za život. Dodnes si pamatuji, jak jsem jednou přišel na hodinu s předsevzetím, že podám maximální výkon. Chtěl jsem vyzkoušet, jak bude pan profesor reagovat. Napojení fungovalo – hned po pár minutách pan profesor odložil sako a já zažil jednu z nejintenzivnějších hodin vůbec. Laser zafungoval.
Jednou jsme šli panu profesorovi zahrát s klavírním triem. Měl dar vnímavosti a dokázal erudovaně komentovat i houslový a klavírní part. Jeho nejsilnější stránkou byla intuice. Díky ní dokázal své žáky motivovat a správně naladit na výkon. K panu profesorovi jsem chodil na hodiny před soutěží Pražského jara. Technicky jsem měl vše zvládnuté, stále jsem však měl pocit, že něco chybí. „Největší nepřítel nejlepšího je dobrý,“ říkával často. Tehdy mi připomenul, že na pódiu nesmí člověk jen teoretizovat, musí i trochu frajersky zariskovat. „Na hodině musí být sranda a kázeň,“ byla jeho další oblíbená věta.
A to platilo i mimo hodiny. Pamatuji si dodnes, jak měl na koncertě v Liberci předstoupit na pódium a přijmout gratulace. Pan profesor oficiality neměl moc rád. Když se tedy moderátor marně pana profesora dovolával, ze zadních řad v sále se typicky škampovským hlasem ozvalo: „Sedí na záchodě…“, což vyvolalo ohromné veselí. Ještě ten večer jsme pak šli do restaurace, kde si při usazení natrhla violoncellistka silonky. „Rychle, přibijte tam hřebík, ať to mají na triku,” zvolal pan profesor dnes již legendární hlášku. Vzápětí se Jakub Hrůša, tehdejší dirigent Pražského studentského orchestru, dožadoval nějaké pochutiny k pivu a ptal se servírky, zda má mandle. Pan profesor pohotově odvětil: „Už jí je vyoperovali…“ A takhle to bylo pořád.
Během zájezdů orchestru byl pan profesor vždy ve skvělé náladě. V noci, když ostatní spali, on pozorně poslouchal místní rádiové stanice s vážnou hudbou. Jednou, když jsme v Belgii na místo ubytování dorazili výrazně později kvůli bloudění řidiče, pan profesor bavil všechny imaginární historkou, jak řidiče v noci bude trápit noční můra na něj řvoucí „Kam to jedeš?!“ V Portugalsku zas jednou z ničeho nic zmizel, aby se vzápětí vynořil z keře. V ruce držel malou sazeničku květiny a s úsměvem pronesl, že ho zajímá, jestli se chytne u něj na zahradě.
Ve třídě na Žižkově, ve které vyučoval společně se synem Martinem, odjakživa visel portrét Václava Havla. Znali se dobře, potkali se opakovaně při předávání cen Nadace Vize 97. Obě tyto osobnosti spojují dva charakterové rysy – velká životní moudrost a velká životní skromnost. Nyní je také spojuje datum 5. října. Pan prezident Havel se toho dne narodil, životní příběh pana profesora Škampy se v ten den dopsal. Během jedné z mých posledních návštěv pan profesor pronesl: „Když se nemoc probouzí, dává to zvláštní sílu.“ Obdivoval jsem na něm právě nejvíce jeho energii a sílu. Věřím, že ta se nyní blahodárně šíří celým hudebním nebem.
