Narodil se v témže roce jako Enrico Caruso, téměř ve stejném roce se oba poprvé objevili na jevišti – Caruso v Neapoli, Slezak v Brně. Téměř shodně také nastoupili mezinárodní kariéru, oba v Londýně, Slezak roku 1900, Caruso o dva roky později. Jimi začala éra mezinárodně proslulých tenoristů počátku dvacátého století, v níž je následovali Tito Schipa, Benjamino Gigli, Richard Tauber… – každý jiný, a všichni obdivovaní.
„Rozhovory s novináři jsou většinou nepříjemná záležitost. Téměř pokaždé se člověk rozčilí, když druhého dne čte, co prý všecko řekl,“ napsal Leo Slezak v jednom ze svých textů, humorném i vážném svědectví z doby velkých operních pěvců s aurou legendy. Aby se vyhnul stereotypním otázkám, rozhodl se Slezak vypracovat pro novináře manuál, protože „vypočítávání gigantických úspěchů má jen za účel pohněvat kolegy, a většinou se to stejně mine účinkem, protože ti vědí, že nic z toho není pravda… Mluvit o umění se nedoporučuje, tím se člověk jen blamuje. Ani o technice zpěvu není radno hovořit, můžou se ozvat stovky lidí s argumenty, které nimbus belkantisty okamžitě vyvrátí. Případně se dá mluvit o pojetí role, ale jen tak, aby se v tom nikdo nevyznal. Čtenář má získat pocit, že se setkal s učencem, jehož myšlenky nedokáže sledovat.“ Leo Slezak by mohl sloužit jako příklad pořekadla „devět řemesel, desáté bída“. Zkusil zahradničení, zámečnictví, písařinu v advokátní kanceláři, pracoval ve výrobně povidel – a nakonec zvolil divadlo. Zde však už pořekadlo nesouhlasí; divadlo mu bídu nepřineslo, naopak ho z ní vytáhlo, a hojně obohatilo také příznivce zpěvu a opery.
„Zdaleka, pane, jsem, až od moravských hranic…“
… mohl by si zpívat Leo Slezak – ačkoli v roli Jeníka nikdy nevystoupil a z Prodané nevěsty po něm zůstala pouze nahrávka sextetu (v němčině), na níž je jako Kecal jeho český kolega Vilém Heš.
Leo Slezak se narodil 18. srpna 1873 v Šumperku, v rodině mlynáře Lea Rudolfa Slezaka. Na rodinný mlýn v Nenakonicích, dnes součásti obce Věrovany, však byl Obchodní a živnostenskou komorou v Olomouci roku 1876 uvalen konkurz (fotografie otištěná v Slezakových vzpomínkách vydaných roku 1927 není už na první pohled mlýn, nýbrž pěvcův rodný dům v dnešní ulici Adolfa Kašpara v Šumperku). Když otec Slezak přišel také o menší mlýn v Penčicích na Přerovsku, živil se všelijak; po přestěhování do Brna pracoval v Offermannově vlnařském závodě. V Brně tehdy uzavíral svou kariéru barytonista Adolf Robinson (1838–1920), rodák ze Stanislavi v Haliči, o němž se roku 1893 psalo, že „pro brněnské divadlo představuje pevnou oporu a sloup operního repertoáru. Vydobyl si světovou pověst a nyní, v nejlepším mužném věku, jeho hlas ještě nabyl na lesku, objemu a vřelosti,“ a to proto, že „nikdy neukládal svému hlasu nesmyslné úkoly, na něž by nestačil“.
Adolf Robinson objevil mladého Slezaka, který v brněnském divadle statoval, a začal ho školit. „Mohu klidně říct, že za vše vděčím jemu,“ napsal tenorista po létech ve svých vzpomínkách. Snad i za to, že Lea přiměl k volbě vážnější cesty, než by naznačovala zpráva o jeho vystoupení při Dámském večírku na Královských Vinohradech v lednu 1894: „Žák operního pěvce pana Robinsona v Brně se předvedl jako zpěvák, jako parodista i humorista.“ (Jak na své „první hostování v Praze“ vzpomínal sám Slezak, se lze dočíst zde.).
Robinson se přičinil, aby byl jeho žák přijat do souboru brněnského divadla, narazili však na problém. Podle smlouvy měl operní adept nastudovat pro začátek tři role, ale neuměl noty. Pomohla Robinsonova manželka, sopranistka Eleonore Robinson von Hahenheim, která Leovi předehrávala na klavír. Takto nastudoval Maxe v Čarostřelci, Tamina a Lohengrina, s nímž se také mohl 17. března 1896 (nikoli v dubnu, jak se někdy uvádí) konečně předvést na jevišti: „Dva mladí pěvci, žáci našeho mistra Robinsona, se pokusili poprvé uspět na jevišti, pan Slezak jako Lohengrin, pan Berger jako Telramund… Obtížnost úloh žádá od kritiky pochopitelně určitou shovívavost. Pan Slezak vládne sympatickým tenorem, který ho předurčuje k lyrickým rolím, také lépe provedl lyrické úseky role než hrdinské. Každopádně udělá dobře, když od svého hlasu zatím nebude žádat víc, než snese. Zda má pan Slezak také divadelní nadání se zatím nedá říct. Pan Berger je mnohem pokročilejší…“ Barytonista Rudolf Berger se v dalších letech několikrát objevil v Bayreuthu, nechal se přeškolit na tenora a roku 1913 debutoval v Metropolitní opeře, ale už dva roky nato, jedenačtyřicetiletý, zemřel. V Brně mimochodem debutoval také další náš tenorista, který se světově proslavil – Karel Burian, o tři roky starší než Slezak, a bylo by možno jmenovat další, jejichž odrazovým můstkem do světa se stalo právě Brno.
Slezak brzy po svém debutu „potvrdil dobrý úsudek, jaký vyvolal po svém Lohengrinovi“ v roli Erika v Bludném Holanďanovi, ale novou sezonu nezačal šťastně. Po jeho vystoupení v roli Vévody v Rigolettovi recenzent nabádal, aby „věnoval větší pozornosti nasazení tónu“, a na titulní roli ve Flotowově opeře Alessandro Stradella „se pravděpodobně nepřipravil. Falešný zpěv se dá vysvětlit jedině nejistotou, v árii v druhém dějství se mu koloratura vůbec nepodařila. Ovšem ve falešném zpěvu ho ještě předčil sbor“, dodává kritik.
Jak to bylo s Berlínem…, a kudy dál?
Roku 1898 se objevila zpráva, že byl Leo Slezak angažován na pět let do Dvorní opery v Berlíně poté, co při hostování jako Lohengrin „předvedl úctyhodný hlasový materiál, opravňující k dobrým nadějím, a projevil také herecké nadání“. V některých životopisech naopak stojí, že sice v Berlíně předzpíval, ale angažován nebyl. Když v prosinci 1899 hostoval v Olomouci jako Lohengrin a Raoul v Hugenottech, označoval ho však už místní německý tisk jako královského pruského pěvce. Psalo se také, že vystoupí na angažmá ve vídeňské Dvorní opeře, ale pokud bude angažován, hned nenastoupí, neboť má ještě povinnosti v Berlíně. Jak to s Berlínem bylo, vysvětluje sám Slezak ocitováním recenze z Vössische Zeitung: „Jako Lohengrin se pokusil pan Slezak z Brna. Pokus se nezdařil. Pan Slezak vypadá jako mladá dívka a zpívá jako starý muž… Jeho hlas byl asi původně slabý baryton, vyhnaný do tenorových výšek. Těch ale nedosáhl, zato je ve střední poloze sotva slyšet. V horní, střední ani hluboké poloze nemá zdravé průrazné tóny. S takovými prostředky se Lohengrin nedá zpívat, ani kdyby se intonovalo čistě, což také většinou nebyl tento případ.“ Tehdy se také pokusil předzpívat v Bayreuthu. Aby se blýskl, nabídl kromě Lohengrina a Erika, že zazpívá Cania, ale „propustili mě s poznámkou, že můj hlasový výkon je ještě poněkud chatrný. Dlouho se vyprávělo při zmínce mého jména: ‚Aha, to je ten, co chtěl v Bayreuthu zpívat Cania.‘“ Ještě roku 1901 se objevila jedna z mnoha nepodložených zpráv, že při Bayreuthských slavnostech vystoupí jako Siegfried a také jako Parsifal – tuto roli však nikdy nezpíval.
V Berlíně angažován skutečně byl, „na podzim [1898] jsem tam nastoupil, ale nezaměstnávali mě. Denně jsem seděl v umělecké lóži a moje role zpívali jiní…. Když nějaký tenor onemocněl, zavolali prvního, druhého, třetího, hledali je po kavárnách, a teprve když se nikdo nenašel, poslali pro mě. Jednoho dne jsem toho měl dost a požádal o propuštění. A tak jsem přišel do Breslau, do skvělého kolektivu kolegů a k pořádné, čestné práci.“ V Breslau/Wrocławi zůstal dvě sezony a v divadle se také seznámil se svou příští manželkou, herečkou Elisabeth Wertheimovou (1874–1944); svatba se konala roku 1900.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VI/2023.
