Věrní čtenáři Harmonie si možná vzpomenou, že jsem ve své volné sérii článků „Česká hudba očima (a ušima) Angličana“ postupně zkoumal přijímání Janáčkovy a Martinů hudby u britských posluchačů, ale nedostal jsem se k něčemu takovému u Antonína Dvořáka. Není v tom samozřejmě jakákoliv nejedlovská lhostejnost ke Dvořákově hudbě. Důvod je prostý: tomuto tématu se už velmi podrobně věnovali britští i čeští muzikologové, jako byli John Clapham nebo Jitka Slavíková. Pravda ale je, že hudbu Antonína Dvořáka považuji za svoji první lásku, a jak se říká, na první lásku člověk nikdy nezapomene.
Formující léta
Považuji za obrovské štěstí, že jsem byl vychováván v domácnosti, kde byla hudba – vážná hudba, ne pop – pokládána za důležitou. Moje matka, dodnes připomínaná v pedagogických kruzích pro své instruktivní klavírní skladbičky publikované pod jejím dívčím jménem Barbara Kirkby-Mason, byla skvělá pianistka a nic nemilovala víc než nacvičovat – na velkém bechsteinu v obývacím pokoji nahoře – svůj repertoár vycházející z klasických děl. Když jsme museli já a můj bratr jít na kutě, usínali jsme za zvuků nádherné klavírní hry, která k našim uším proudila přes podestu. Zněl Bach, Mozart, Brahms a Chopin, ale velmi málo Beethoven. A já se musím přiznat, že pro jeho klavírní skladby jsem nikdy nezahořel. Zejména když jsem musel vydržet poslouchat, jak jeden můj spolužák bojuje se slavnou skladbou Pro Elišku až do omrzení. V té době samozřejmě nebylo mnoho klavíristů, kteří by uvažovali o tom, mít na repertoáru Dvořákovu hudbu. Populární Humoreska byla známá jen díky slavné houslové úpravě Fritze Kreislera, jejíž nahrávku – jak si vzpomínám – jsme měli v rodinné kolekci starých 78otáčkových desek. Ve sbírce se ale našla také důmyslná úprava Dvořákova Slovanského tance e moll (op. 72 č. 2) pro klavír na dvě ruce v nahrávce ruského emigranta Marka Hambourga. Na etiketě stálo jednoduše Slovanský tanec a mým mladistvým uším zněla ta hudba zvláštně a exoticky; ostatně ta deska byla pořízena jenom proto, že na druhé straně byl slavný Brahmsův Valčík.
Moje skutečné seznámení s Dvořákovou hudbou přišlo, až když jsem byl považován za dostatečně odpovědného, abych mohl být pověřen ovládáním gramofonu – bylo to poměrně primitivní zařízení s těžkým raménkem, které se muselo připojit na stolní rádio, protože nemělo vlastní reproduktor. Vzpomínám si, jak jsem netrpělivě čekal, až se elektronky zahřejí a z reproduktoru se ozve mírné hučení. Kvalita rádií se tehdy posuzovala podle toho, jestli mají „lahodný tón“. Náš přístroj jím byl obdařen do té míry, že to krásně zakrývalo četné praskání šelakových desek přehrávaných pořád dokola s pomocí ocelové jehly, kterou jsme zdaleka nevyměňovali tak často, jak jsme měli. Mou největší radostí bylo pouštět si nahrávku Dvořákovy Novosvětské (tehdy známé ještě jako Symfonie č. 5) vydané His Master’s Voice (HMV). Dohromady to bylo pět desek, které se jednotlivě nedaly pořídit, a tak jsem musel, když jsem otáčel strany, dávat obrovský pozor, abych je neupustil. Poslouchal jsem uchváceně, moje představivost byla v plném ohni a vzpomínám, že zvlášť strhující mi přišla část Larga (na samotném konci čtvrté strany!), která mi připomínala tiché brumendo plantážních dělníků odkudsi zpoza Atlantiku. Na těchto deskách, které mám dodnes, se píše, že Dvořákovu nejslavnější symfonii hraje Česká filharmonie a diriguje George Szell. V té době jsem si samozřejmě neuvědomoval význam toho všeho a ani proč bylo toto provedení tak přesvědčivé. Nahrávka vznikla v roce 1937 během filharmonického turné po Spojeném království, které bylo součástí jakési kulturní ofenzívy s cílem připomenout Britům existenci malé, vzdálené země jménem Československo ohrožené bezohledným sousedem. Později mi jeden přítel, který přecházel na dlouhohrající desky (LP), věnoval ještě jakýsi protějšek tohoto snímku: dvě populární části Smetanovy Mé vlasti (celkem šest stran) nahrané během téže frekvence, ale tentokrát pod taktovkou Rafaela Kubelíka, kterému bylo tehdy pouhých 23 let. Na etiketě HMV byly v závorkách i originální české názvy, což bylo na tu dobu neobvyklé, včetně složitě působících diakritických znamének. V mojí romantické dospívající mysli byly „Čechy“ pohádkovou krajinou plnou pyšných hradů, prudkých bystřin, temných hvozdů a zelenajících se pastvin.
Česká hudba mi učarovala, a když jsem začal sbírat dlouhohrající desky a domů jsme si pořídili apartní gramorádio, které umělo přehrávat ve všech třech rychlostech, vyhledával jsem hlavně dvořákovské nahrávky a často si je půjčoval z veřejné knihovny v londýnské čtvrti Marylebone. Mezi prvními úlovky byl Klavírní koncert se sólistou Františkem Maxiánem, Holoubek a Zlatý kolovrat s Českou filharmonií a Václavem Talichem, Legendy, Slovanské rapsodie a Scherzo capriccioso opět s ČF a pod taktovkou Karla Šejny… Všechno to pro mě byly neskutečné objevy a já si byl jistý, že zbývá prozkoumat ještě mnoho dalších neznámých děl. Zjistil jsem například, že První symfonie se zajímavým názvem Zlonické zvony obsahuje úžasnou hudbu. A kromě toho jsem miloval přebaly supraphonských gramodesek. Na několika z nich byla Dvořákova podobizna od Viktora Strettiho, zachycující skladatelovu vousatou tvář, široké čelo, pronikavé tmavé oči a vážný, ale laskavý výraz, zatímco u vydání symfonických básní byla od téhož umělce nádherná kresba Talicha s taktovkou v ruce.
Výlet do Sovětského svazu
Mého otce vždycky lákalo cestování do méně obvyklých turistických destinací a v roce 1959 si všiml inzerátu na překvapivě levný zájezd po Baltském moři. Cílem však byla Moskva a výlet organizovala cestovní kancelář Progressive Tours. Otec zájezd s jistou naivitou objednal pro sebe i nás dva kluky školního věku, aniž si úplně uvědomil, že celý jeho průběh je šitý na míru komunistickým spolucestujícím. Plavili jsme se na stárnoucí sovětské lodi SS Baltica. Mezi pasažéry byl i starosta východolondýnské čtvrti Poplar – evidentně komunista, protože ho po příjezdu do Leningradu čekalo slavnostní uvítání. Hrál se mnou šachy, s přehledem mě porazil a vzpomínám si, že se zadíval na otce a prohlásil ho za kapitalistu. Netušil, že můj drahý otec pracuje v Londýně jako psychoanalytik, a to bez jakéhokoli kapitálu. Možná, že byl „nebezpečný intelektuál“, ale ne kapitalista! Když jsme se na výlet chystali, koupil nám jazykový kurz „Ruština snadno a rychle“ na dvou dlouhohrajících deskách. Nedostal jsem se dál než k azbuce, ale to se ukázalo jako mimořádně užitečné při nákupu LP desek. Někde jsem se dočetl, že v Sovětském svazu jsou mimořádně levné, ale že je nutné studovat názvy vyvěšené na tabulích, protože v ruských obchodech s nahrávkami není možné si zboží prohlížet. Dost mě tam překvapila popularita anglického skladatele Baxe, který se svého času stal Mistrem královské hudby, než jsem si uvědomil, že jde o velkého J. S. Bacha! Hledal jsem ale hlavně moderní ruské skladatele: nevšední díla Prokofjeva a Šostakoviče, ke svému velkému potěšení jsem však objevil i supraphonskou Rusalku, která se v Anglii nedala sehnat. Byly to čtyři dlouhohrající desky s exportním obalem v azbuce, ovšem bez libreta a i bez krabice – jen jednoduše svázané stužkou. Doma jsem pak Dvořákovu lyrickou pohádku poslouchal pořád znovu, obdivoval jsem hlavně nádherný a výrazný hlas tenoristy Beno Blachuta a byl jsem zoufalý, že neznám ani základní dějovou zápletku. Rozhodl jsem se proto navštívit britské distributory, kteří měli suterénní sklad kdesi v londýnském Soho, abych zjistil, jestli mi nemohou pomoci. Jeden muž mi tam velmi laskavě věnoval anglický překlad libreta, vydaného Artií v roce 1954, a když už jsem tam byl, dovolil mi vybrat si ještě několik dalších knížeček. Jednou z nich byl znamenitě udělaný booklet k supraphonské desce s ukázkami z Jakobína. Samotnou nahrávku se mi ale podařilo najít až o mnoho let později v Praze, když byla znovu vydaná kolem Roku české hudby 1974.
A bylo to opět v Praze během „normalizace“, kdy jsem objevil vzácné vydání Dvořákových Písní milostných op. 83 nazpívaných Miladou Musilovou a Beno Blachutem. Šlo o jednu z menších LP desek (LPM 398) a na druhé straně byly Cigánské melodie op. 55 v podání Václava Bednáře. Našel jsem ji v Tuzexu a na exportním obalu bylo krásné umělecké dílo zachycující zahradní dostaveníčko milenců za soumraku. Vybraných osm Písní milostných bylo prostě okouzlujících, zejména těch, které zpíval Beno Blachut s tak nádherným frázovaným a horoucím lyrickým výrazem, že mě zasahují a dojímají dodnes.
Propagace české hudby ve vysílání
Když jsem působil jako producent na BBC Radio 3, podílel jsem se na mnoha vysíláních Dvořákovy hudby, i když ne vždy jsem byl přímo jmenován. Například mezi prvními mými úkoly, když jsem nastoupil do Gramofonového oddělení, bylo vymýšlet náplň pro pravidelnou programovou řadu Skladatel týdne. Při vědomí nesmírné bohatosti Dvořákova díla jsem se v roce 1977 rozhodl výběr zúžit a zaměřil jsem se na prozkoumání písňových souvislostí, které lze objevit v mnoha odvětvích skladatelovy tvorby. Jako motto se mi líbil název Ohlasy písní, jehož použití Dvořák zvažoval u svého mladistvého písňového cyklu Cypřiše ve verzi pro smyčcové kvarteto. Když jsem o mnoho let později v roce 1990 tento název zopakoval a pro program využil nově dostupné nahrávky, udělala mi radost pochvalná kritika v časopise The Listener: „Kdokoli vymyslel denní náplň programu Skladatel týdne, zaslouží si zvláštní ocenění za vynalézavost a láskyplný výběr. Dotyčný měl také být přinejmenším zmíněn v programovém přehledu v Radio Times. Skladatelem byl Dvořák. Jedna symfonie denně by samozřejmě splnila účel plus nějaký ten Slovanský tanec na doplnění stopáže. Ale ne; náš neznámý producent nazval svoji řadu Ohlasy písní, což byl Dvořákův vlastní název pro jeho rané písně aranžované pro smyčcové kvarteto. Zdá se, že tyto písně si našly cestu do Violoncellového koncertu i dalších velkých děl, o nichž si myslíme, že je dokonale známe. Je to praxe známá u Schuberta, Brahmse či Mahlera – ale u Dvořáka? Zkrátka, doktoráty se udělují za mnohem méně…, a přesto nám nebylo řečeno, kdo se zasloužil o tento pozoruhodný výzkum.“
V roce 1985 mě požádal můj šéf, který věděl o mé vášni pro Dvořákovu hudbu, abych připravil devítidílnou řadu obsahující komplet Dvořákových symfonií a vysílanou vždy v sobotu odpoledne mezi 14. a 17. hodinou. Nazval jsem ji „Ze srdce Evropy“ a rozhodl se učinit z ní přehlídku české hudby, které se tehdy stále ještě nedostávalo takového uznání, jaké si zaslouží. V první části jsem tak třeba vedle mladistvé První symfonie „Zlonické zvony“ zařadil ještě Valčík Karla Komzáka, árii z velké opery Lejla od Dvořákova přítele Karla Bendla, Klarinetové trio Františka Škroupa, Sbor pražské chudiny ze Smetanových Braniborů, Koncert pro lesní roh Giovanniho Punta (alias Jana Sticha), který uprchl z domácího nevolnictví, aby se proslavil v cizině, Janáčkovu svitu Mládí a konečně Martinů Pátou symfonii, která by – jak jsem poukázal ve svém průvodním textu – klidně mohla mít podtitul „Poličské zvony“, následujíc tak Dvořákova příkladu.
Oslavy výročí
150. výročí Dvořákova narození oslavil v roce 1991 Ronald Corp (podobný dvořákovský nadšenec jako já) a jeho New London Orchestra světovou premiérou přehlížených Sedmi skladeb pro malý orchestr B15, které pětadvacetiletý skladatel charakterizoval jako „několik skromných myšlenek pro velmi skromný orchestr“. Koncert se odehrál v londýnském sále St John’s Smith Square 31. ledna a v říjnu toho roku vznikla v podání týchž interpretů studiová nahrávka těchto zajímavých kusů, jejímž jsem byl producentem.
Ve stejném roce se k tomuto důležitému výročí přihlásila Česká filharmonie tím, že podnikla velkou koncertní cestu do Velké Británie a Irska s programem sestaveným pouze z Dvořáka. O řízení koncertů se dělili Jiří Bělohlávek (coby nově jmenovaný šéfdirigent) a hostující dirigent Libor Pešek, který v té době působil v Anglii jako umělecký ředitel Liverpoolských filharmoniků. Když přijeli do Londýna, měl jsem na starosti živé přenosy tří jejich koncertů z Barbican Centre a psal jsem také průvodní slovo pro hlasatele. Byla to pro mě samozřejmě srdeční záležitost a bylo vzrušující slyšet Dvořákova nádherná díla v provedení báječné České filharmonie, nyní reprezentující svobodnou zemi. Po prvním koncertě napsal kritik Timesů Richard Morrison: „Kvalita hraní je povznášející. Tady vládne pozoruhodně přímý smysl pro komunikaci; otevřenost, štědrost, vřelost a lidskost… Z tohoto souboru vyzařuje pocit nevynucené přirozenosti. Jeho zvuk, od pikoly po kontrabasy, je impozantně silný, ale celkový tón vždycky sladký; dokonale vystihuje zdravé jádro Dvořákovy hudby. “
Když už zmiňuji Jiřího Bělohlávka, můžu ještě dodat, že jsem přispěl přednáškou s hudebními ukázkami nazvanou Dvořákova operní odysea: Rusalka jako vrcholné dílo v rámci studijního dne předcházejícího glyndebournské premiéře opery v roce 2009; Jiří Bělohlávek ji dirigoval mistrovským způsobem. Byl jsem také hostem studijního odpoledne před koncertním provedením Jakobína pro BBC 4. 2. 2012 v Barbicanu, které Bělohlávek nastudoval hlavně s českými pěvci. Hovořil jsem na téma Dvořák a ženy.
Jak se Dvořákova „česká duše“ odráží v jeho hudbě
V loňském roce mě můj přítel Petr Kadlec, vedoucí edukačních programů České filharmonie, který ví o mém nadšení pro Dvořákovu hudbu a obdivu pro české hudebníky, oslovil, jestli bych nevytvořil sestavu skladeb odrážející skladatelovu „českou duši“. Nejdřív jsem zaváhal, protože jsem cítil, že může být docela obtížné ospravedlnit takovýto konkrétní výběr. Po delším váhání jsem se rozhodl zaměřit se místo toho na „mnoho lásek“ Antonína Dvořáka a jejich odraz v hudbě, což může prozradit mnohé i o jeho „české duši“. Zdálo se mi, že sám Dvořák vychází tomuto přístupu vstříc v jakémsi svém osobním heslu či krédu: Bůh, láska a vlast. Zamýšlel jsem přitom čerpat z jedinečného supraphonského archivu Dvořákových nahrávek sahajících až do začátku 50. let 20. století a celým projektem vydaným na několika CD oslavit 180. výročí narození skladatelova narození připadající na letošní září.
Když jsem vybíral konkrétní nahrávky, přičemž mi cenné poznámky poskytli Petr a za Supraphon Daniela Bálková, měl jsem na mysli slova Bohuslava Martinů napsaná při příležitosti 50. výročí Dvořákovy smrti: „Osobnost Dvořáka je pro mne pokryta jakousi vzácnou laskavostí, lidskostí a zdravím. Jestliže někdo vyjádřil zdravý a radostný poměr k životu, tedy to byl on. Jeho humor byl zdravý, jeho hudba je zdravá, ať veselá či smutná, vždy je kladná.“
Uvědomil jsem si, že svět umělce s tak kladným a životodárným pohledem na lidskou existenci je tvořený širokou škálou vášní a zálib, které je možné rozdělit do několika kategorií: Slovanská duše, Národ a vlast, Rodina, Hudební lásky, Vzpomínky na mladou lásku, Humor, Příroda, Bůh a víra. Aby byl každý oddíl přesvědčivý, je nutné, aby obsahoval vždy několik ukázek, přinejmenším tři.
Po enormním množství poslouchání, objevování a hledání oné „duše“ se mi podařilo „osekat“ širší výběr na tři zcela zaplněná CD. První dvě obsahují větší množství témat i rozmanitých skladeb, třetí je kontemplativnější, protože zachycuje vzájemně propojená témata: Příroda a Bůh. Při výběru jsem si samozřejmě uvědomoval důležitost kontrastu, pokud jde o charakter hudby i o hudební žánry, ale také jsem chtěl představit co nejširší spektrum (zejména českých) umělců a souborů.
Obsah jednotlivých oddílů v podstatě vysvětluje sám sebe, zde je nicméně stručné shrnutí:
Slovanská duše: Dvořák se vědomě identifikoval jako „slovanský skladatel“. Dokazuje to použití písně Hej, Slované v jednom z jeho raných smyčcových kvartetů, slovanských lidových motivů ve Slovanských tancích, moravské lidové poezie v Moravských dvojzpěvech, polských vlivů v jeho Mazurkách, ruských v opeře Dimitrij či ukrajinských v jeho Dumkách – tedy ve formě, do které Dvořák vložil prudké kontrasty zahrnující dva póly slovanského temperamentu: zadumaný smutek střídající se s divokou uvolněností a beznaděj zmírňovanou radostí. Dvořákovými vlastními slovy: „Někde to bude jako zádumčivá píseň, tu zase jakoby veselý tanec…“
Národ a vlast: Dvořák byl vlastenec celoživotně oddaný zemi, ve které se narodil. Jak vysvětloval v dopise Simrockovi: „…umělec má také svou vlast, ve kterou musí pevně věřit a mít vřelé srdce.“ Rukopis Smyčcového kvintetu G dur, komponovaného v době národního probuzení, nese skladatelovo věnování Svému národu, Svita D dur děkuje za svůj přídomek Česká charakteristickým tanečním částem, zakončeným radostným Furiantem, a předehra Domov můj (1881), poprvé vydaná poněkud zavádějícím způsobem s německým názvem (Mein Heim), cituje Škroupovu vlasteneckou píseň, která se později stala českou národní hymnou.
Rodina: Dvořák byl oddaný rodině a pravé uspokojení nacházel pouze v širokém rodinném kruhu. V prvních letech manželství věnoval zhudebnění Ave Maria svojí ženě Anně, která je také poprvé zpívala. Během pobytu ve Spojených státech oslavil Dvořák dosažení 100. opusu tím, že právě zkomponovanou Sonatinu G dur pro housle a klavír věnoval svým dětem; dílo přitom uzpůsobil jejich hráčským dovednostem. Slavný Violoncellový koncert h moll cituje píseň Kéž duch můj sám, jednu ze zamilovaných písní milované švagrové Josefiny – příběh, který stojí za zkoumání…
Hudební lásky: Dvořák ochotně uznával, že byl v různých životních etapách ovlivněný mnoha skladateli, jejichž hudbu měl rád. Wagnerův vliv je zřejmý v nádherné Čtvrté symfonii, jejíž Scherzo je svého druhu česká Jízda Valkýr. Dumku c moll bychom dnes mohli pro její arpeggiovaný základ popsat jako brahmsovskou, ve skutečnosti ale spíše předjímá, než napodobuje, styl pozdních klavírních děl německého skladatele. Zatímco Beethovena mohl Dvořák svým způsobem uctívat jako boha, Mozarta upřímně miloval a jeho hudbu připodobňoval ke „sluníčku“. Dechovou serenádu d moll podnítilo provedení některých částí Mozartovy Dechové serenády pro 13 nástrojů, které Dvořák slyšel ve Vídni. Úvod 3. věty Andante con moto je poklonou nádhernému Mozartovu Adagiu, které ve Formanově filmu Amadeus závistivě obdivuje i Salieri. Přátelství s Čajkovským, založené na „slovanské solidaritě“ a vzájemném obdivu k hudbě toho druhého, uzavřel Dvořák relativně pozdě. Ohromný dojem na něj udělalo pražské provedení Čajkovského Páté symfonie pod taktovkou autora a ještě větší pak opera Evžen Oněgin, která se objevila na scéně Národního divadla. Je pravděpodobné, že Dvořák mohl mít na mysli důstojnou árii knížete Gremina, když skládal Vodníkovu árii ve 2. dějství svojí Rusalky.
Vzpomínky na mladou lásku: Symfonie č. 1 c moll „Zlonické zvony“ je – se svojí roztouženou adagiovou větou – ohlédnutím za skladatelovými chlapeckými léty, kdy se o jeho hudební vzdělání staral kantor a varhaník Antonín Liehmann. Dvořák si uchoval krásné vzpomínky také na učitelovu pohlednou dceru Terinku, kterou připomíná v opeře Jakobín, kde je postava Terinky milující mysliveckého mládence Jiřího. Jako čtyřiadvacetiletý se Dvořák beznadějně zamiloval do Josefiny Čermákové, mladé herečky pražského Prozatímního divadla, kde hrál v orchestru na violu. Josefinina chladná odezva ho přiměla k tomu, aby vyjádřil své city ve velmi romantickém písňovém cyklu Cypřiše. Na tuto bolestnou epizodu skladatel nikdy nezapomněl a o nějakých dvacet let později zrevidoval osm původních kusů pod názvem Písně milostné a tucet jich aranžoval pro smyčcové kvarteto.
Humor: Dobrosrdečný humor byl pro Dvořáka charakteristický, ostatně komické opery tvoří značnou část jeho významného operního odkazu. Zdravý humor ale nacházíme také v mnoha instrumentálních skladbách. Rozpustilá druhá část cyklu Poetické nálady se příznačně jmenuje Žertem. V menuetové větě Dechové serenády zase jako by si Dvořák – s pomocí poněkud nemotorného rytmu sousedské – tropil žerty z pohybů starších lidí poznamenaných už zatuhlými klouby, zatímco v úvodní scéně 2. dějství Jakobína se kantor Benda neváhá pochlubit, že oslavná serenáda, kterou složil, je „klasická muzika“ a že „Mozartu k hanbě by nesloužila“. Načež následuje její humorná zkouška se sborem školních dítek. Lehký vtip nacházíme rovněž ve furiantu scherzové části Klavírního kvintetu A dur op. 81.
Příroda: Dvořák nacházel klid a pohroužení – a patrně i zážitek Boží přítomnosti – v přírodě. Ať už na Šumavě (jak zachycuje ve skladbě Klid) nebo v krajině (V přírodě) obklopující jeho milované letní sídlo Vysoká u Příbrami, odkud psal dopisy, ve kterých se často zmiňuje, s jakým potěšením se hrouží do „boží přírody“ a nechává se inspirovat.
Bůh a víra: I když Dvořák nebyl v žádném případě náboženský fanatik, zůstal celoživotním oddaným katolíkem, na svůj talent pohlížel jako na dar od Boha a na konci svých nejvýznamnějších děl často připisoval slova: „Bohu díky!“, „Zaplať pán Bůh!“ nebo „Chvála Bohu!“. V poslední části svého klavírního cyklu Poetické nálady vzdává hold místnímu poutnímu místu – Svaté Hoře u Příbrami s kaplí na jejím vrcholku. Dvořák nikdy nevysvětlil název svých (původně klavírních) Legend, ale jeho životopisec Otakar Šourek se domníval, že hluboce věřící skladatel mohl mít na mysli legendy o životech svatých. Když se snažil zachytit meditativní pátou část, Šourek píše, že je „jakoby sladkým, něžně kolorovaným obrazem blažené světice“. Takovou postavou byla Svatá Ludmila a třetí díl Dvořákova oratoria o jejím životě otevírá starý slovanský hymnus Hospodine, pomiluj ny, zpívaný v katedrále na Velehradě. Nerušeně meditativní Nokturno H dur pro smyčcový orchestr bylo původně součástí experimentálního jednovětého smyčcového kvartetu (jako jeho oddíl Adagio religioso). Dosahuje fascinujícího vyznění jednak nekonečnou melodií, ale také prodlevou drženou prakticky během celé skladby. Zbývajících šest zastavení v této závěrečné části mého výběru dokazuje, jak důležitá byla pro Dvořáka tvorba duchovní hudby v každém skladatelském období. Ukázky sahají od niterného zhudebnění žalmů – Biblické písně „Hospodin jest můj pastýř“ – až k monumentálním dílům, jakým je skladatelovo Requiem.
Když jsem sestavoval tato tři cédéčka, snažil jsem se, aby přineslo obohacující posluchačskou zkušenost. Jsem přesvědčený, že kritéria použitá při výběru skladeb nabízejí posluchači neobvyklou a podnětnou objevitelskou cestu, jakýsi „otvírák uší“ pro všechny, kteří si myslí, že už Dvořáka dobře znají. Tato hudební sestava si klade za cíl prozkoumat do hloubky Dvořákův velmi různorodý odkaz, spíš než jen posloužit výběrem dobře známých kusů. Cílem také je vzdát patřičnou úctu nejčeštějšímu skladateli při výročí jeho narození a oslavit jedinečné bohatství archivu Supraphonu.
— Překlad Petr Kadlec
