Česká filharmonie (ČF) bude v sezoně 2015/2016 slavit 120 let! Média u nás a v cizině budou propírat zlomové okamžiky: založení spolku Česká filharmonie v roce 1896, těžká samostatnost v roce 1906, doba Talicha, Ančerla, Neumanna, složitá 90. léta, kdy v roce 100. výročí je dokonce bez šéfdirigenta, ostudné zavržení Jiřího Bělohlávka na počátku 90. let a jeho návrat v roce 2012… O 120. sezoně České filharmonie hovoří její generální ředitel David Mareček jako o modelové. Je prý první, za kterou se svým týmem plně stojí, která naplňuje jejich představy a sny. A má plnou podporu Jiřího Bělohlávka, hudebního ředitele ČF. Bude to také první sezona České spořitelny v roli generálního partnera, která se vrací do Rudolfina, jež postavila v roce 1885 a vlastně darovala národu a umění. To otvírá pro rozvoj orchestru a budovy možná zatím nedozírné možnosti a také to dramaticky změní pozici orchestru nejen doma, ale i ve světě. Novinek je však více – nový vizuální styl z dílny Studia Najbrt. („Digitální virtuozita“ oslavuje budovu Rudolfina a motivy rezonují se stylem art deco.) K šéfdirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi a Manfredu Honeckovi, hlavnímu hostujícímu dirigentovi, přizvala ČF do role stálého hostujícího dirigenta Jakuba Hrůšu, což je logické posílení exportně atraktivní spojnice český orchestr – český dirigent. Odvážnou novinkou je řada Objevy, pražské debuty čtyř mimořádně talentovaných zahraničních dirigentů (mimochodem všechny koncerty mladých dirigentů mají „objevné“ sólisty!), jazzové úlety filharmoniků i společné „ladění“ ČF a Národního divadla, kdy abonent dostane orchestrálně-operní balíček. Po úspěšném dvořákovském projektu přichází tak velká smršť plánovaných nahrávek, že ČF na několik let pozastavila rozjezd vlastního labelu. Pro společnost Decca Records, jež je součástí světového mediálního leadera Universal Music, nahraje symfonické skladby a klavírní koncerty P. I. Čajkovského, přičemž vedení dirigentem Semjonem Byčkovem slibuje mimořádný výsledek. Skutečnost, že pro Deccu nahraje ČF kromě Smetanovy Mé vlasti, Dvořákových Slovanských tanců, Stabat Mater a Te Deum i Asraela, Pohádku, Pragu Josefa Suka, Glagolskou mši a Šumařovo dítě Leoše Janáčka a díla dalších českých skladatelů, svědčí o důvěře této jinak nedůvěřivé a dramaturgicky opatrné firmy, kterou nesmí orchestr ve vlastním zájmu zklamat. Odvaha firmy, která kdysi tak lehce zatratila světově jedinečnou řadu Entartete Musik, je možná pro mě vůbec největším překvapením. Jenomže to není vše. Do světové distribuce se dostanou obrazové dokumentace Mé vlasti a Dvořákových symfonií (Unitel). S Unitelem pak ČF plánuje mimo jiné nahrávky symfonií Gustava Mahlera a symfonií a koncertů Martinů.
Jaká bude 120. sezona našeho prvního orchestru? Nebudu psát o všem a odkážu na www.ceskafilharmonie.cz a nebudu psát o rezidenci Magdaleny Kožené, neboť k tomu vyšel na našem webu speciální komentář. K tomu jen přípodotek, že dle vyjádření generálního ředitele ČF nebudou rezidence dogmatem, ale budou realizovány jen v případě umělecké a dramaturgické smysluplnosti. V tuto chvíli se zdá, že v sezoně 2016/17 rezidence nebude. V případě paní Kožené to opodstatnění díky mnohotvárnosti projektu rozhodně mělo a určitě to bude patřit k hlavním událostem pražské kulturní sezony.
Jak stručně opsat můj dojem ze sezony 2015/16? Dramaturgická pestrost, tradice i prvky odvahy, atraktivnost, hvězdnost. Příval slavných jmen je dokonce tak velký, že by to bylo k zamyšlení i pro Pražské jaro, coby festivalového leadera. Festivalem se totiž stává, když je dost kreativity a peněz, i normální sezona orchestru. Sestava Abduraimov, Gerstein, Jansen, Karadaglič, Kožená, Luganskij, Matilla, Mutter, Weilerstein, Zimmermann si nikterak nezadá téměř s jakýmkoliv zahraničním orchestrem a festivalem. I to je signál, že ČF se už vrátila mezi světové orchestry. Důležitější je však změna vnímání ČF agenturami a ohlasy na koncerty v Evropě, Asii a v USA.
Co mě obzvláště potěšilo
Jsem rád, že ČF pozvala na prestižní koncert ke 120. výročí dne 4. ledna 2016 basistu Jana Martiníka, který stojí neprávem v mediálním stínu Adama Plachetky, a umožní mu, aby ve dvořákovském programu zazpíval za podpory Jiřího Bělohlávka všechny Biblické písně, oceňuji, že na zahajovacím koncertu 1. 10. zazní Sukova Pohádka, že legendární Anne-Sophie Mutter zahraje „v jámě lvové“ Dvořákův Houslový koncert a Pražané budou moci její pohled na ústřední české houslové dílo konfrontovat s nahrávkami Josefa Špačka a Franka Petera Zimmermanna, že dirigent a skladatel Peter Eötvös dostal velkorysý prostor pro hudbu svou a rodáka György Ligetiho a navíc si pozval perkusového čaroděje Martina Grubingera, což bude možná pro rudolfinské publikum malý šok. Naopak jsem zvědav, jestli bude mít Manfred Honeck s výběrem Apokalypsy v Kamenické stráni Miloše Boka tentokrát štěstí a jak si bude stát Kuře melancholik Jana Ryanta Dřízala vedle hudby Prokofjeva. Nový stálý hostující dirigent Jakub Hrůša se uvede opulentní Straussovou Alpskou symfonií, která může dopadnout nudně, trapně i jako geniálně barevná freska (vše jsem již zažil), a Orffovou kantátou Carmina burana. Doslova lahůdkově vypadá předvánoční projekt Manfreda Honecka odpoledne 19. 12., který sám o sobě je uměleckým dílem, jistě nebude mít nouzi o návštěvníky a určitě by jej ČF mohla reprizovat. Koncertní provedení Janáčkovy Její pastorkyně (v jaké asi notové verzi?) je kromě odvážného atakování zčásti neodvážného pražského publika, pro které je Janáček stále ještě hodně „moderní“, i hozenou rukavicí Národnímu divadlu.
121. sezona Českého spolku pro komorní hudbu nabízí kolem 30 koncertů, připomene výročí Bohuslava Martinů, Zdeňka Šestáka a Jiřího Temla a rezidenčním souborem bude Smetanovo trio, což je dobrá volba. (Potěšilo mě zařazení tria Alexandra Zemlinského a premiéra tria Ondřeje Kukala.) Aniž bych chtěl někomu ublížit, speciálně čtenáře upozorňuji na koncerty Tomáše Jamníka, jeho přátel a členů Akademie komorní hudby, Martinů Voices, Mahana Esfahaniho, Five Clarinet Quartet, Lobkowitz Tria a Orchestru členů Orchestrální akademie České filharmonie.
120. výročí sice nenabízí objemnou knihu, koncerty s ohňostrojem nebo vodotryskem, i když „Piknik v Rudolfinu s jarním koncertem“ 8. května 2016 třeba nějaké překvapení přinese, ale slibuje mnohé vybrané hudební lahůdky. Jestli budou vypadat takto i další „normální“, nejubilejní sezony, tak se možná české orchestry a festivaly ocitnou v nezáviděníhodné situaci. Ale snadné to nebude mít ani Česká filharmonie. Vzestup na světovou úroveň je lehčí než se tam udržet…
