K největším magnetům letošního Pražského jara patřilo vystoupení Murraye Perahii se světově proslulým londýnským komorním orchestrem Academy of St Martin in the Fields (Rudolfinum, 31. 5. 2016). V úvodních Brittenových Variacích na téma Franka Bridge pro smyčcový orchestr, op. 10 se nejprve představily samotné smyčce. Jejich zvuk byl úžasný – zpěvný, sametově znělý, nesmírně tvárný, s překrásnými pianissimy (Romance, závěr Finále), okouzloval svou barevností (na začátku Chorálu zněl dokonce tak, jako by se ke smyčcům připojily dechové nástroje) a v každé jednotlivé sekci – houslích, violách i violoncellech s kontrabasy – byl neuvěřitelně homogenní. Přestože orchestr hrál bez dirigenta, jeho souhra byla naprosto dokonalá. Stejně vysokými zvukovými kvalitami se vyznačovala i následující Schubertova Symfonie h moll „Nedokončená“, D 759, s Murrayem Perahiou u dirigentského pultu. Ve svatomartinském orchestru zpívalo pod jeho vedením snad úplně všechno: nejen smyčce a skvělé dechy, ale i tympány. Zlatým hřebem večera bylo provedení Beethovenova Klavírního koncertu č. 4 G dur, op. 58, které řídil Murray Perahia od klavíru. Umělec seděl zády k publiku a hrál na klavír, který měl odšroubované horní víko, což se projevilo v syrovějším zvuku nástroje. Ale na ten si posluchači během první věty lehce zvykli, neboť i s tímto menším handicapem sólista předvedl, jak nádherně dokáže vystavět melodické fráze a s jakou brilancí a s jakým nadhledem umí tento nejpoetičtější Beethovenův klavírní koncert zahrát. Ve druhé větě Perahia už téměř ani nedirigoval (ba nedal ani nástup na jejím začátku, neboť orchestr to zjevně nepotřeboval) a plně se soustředil jen na to, aby co nejkrásněji vyzpíval klavírní part. Finální věta s fascinujícím pregnantním rytmem hlavního tématu byla pak korunou celého díla a její strhující stretta zdvihla posluchače ze sedadel k velkolepým standing ovation.
Charismatický pianista sice na závěr festivalového koncertu nic nepřidával, zato ale připravil svým pražským ctitelům a ctitelkám příjemné překvapení. Následujícího dne (1. 6.) dopoledne uspořádal totiž v Sukově síni veřejně přístupný masterclass, na němž předvedl své pedagogické umění se třemi nejúspěšnějšími českými účastníky letošního ročníku klavírní soutěže Pražského jara: Natálií Schwamovou, Kristinou Stepasjukovou a Markem Kozákem. Natálie Schwamová si pro masterclass připravila Chopinovu Baladu č. 1 g moll, op. 23, ale bohužel se jí tentokrát dařilo méně než na soutěži. Kristina Stepasjuková hrála Chopinovu Baladu č. 2 F dur, op. 38 rozhodně zajímavěji. Ze všech tří bezesporu nejvíce zaujal Marek Kozák s první větou Sonáty Es dur, Hob. XVI:52 Josepha Haydna. Perahia působil na pódiu coby pedagog velmi sympaticky a spontánně, s postupujícím časem se stále více uvolňoval a bylo zjevné, že ho práce s mladými lidmi baví. Jednal s nimi zcela bezprostředně, bez sebemenšího náznaku povýšenosti či přezíravosti. A bylo skutečným požitkem sledovat, co všechno uměl v jednotlivých skladbách objevit – jak dokázal osvětlit jejich tonální průběh, jaké nečekané motivické souvislosti v nich odhalil, kolik skryté polyfonie v nich nalezl či jakou spoustu úhozových nuancí předvedl i v sebekratším hudebním úseku. Několikrát zdůraznil, že technická perfekce není všechno a že interpret musí především vědět, „o čem“ hraje. Ptal se mladých pianistů, zda znají „příběh“ skladby, kterou interpretují, a pokud ne, zda se ho pokusili hledat nebo třeba i sami vymyslet. Jak ale takové příběhy vymýšlet, to už Murray Perahia neprozradil. Na to asi musí přijít každý sám.
