Letopočet 2016 vstoupí do moderních hudebních dějin, chtě nechtě, jako přelomový. Po koryfejích nové a staré hudby Pierru Boulezovi (26. 3. 1925 – 5. 1. 2016) a Nikolausi Harnoncourtovi (6. 12. 1929 – 5. 3. 2016) odešel 2. října 2016 z podií tohoto světa britský dirigent a školením houslista, dvaadevadesátiletý Neville Marriner (* 15. 4. 1924).
Ještě ve čtvrtek 29. září 2016 dirigoval v italské Padově, o několik dní později se přidal k nebeskému ansámblu svaté Cecílie. Na programu Marrinerova posledního koncertu, který dirigoval u příležitosti 50. výročí založení Orchestru Padova a Veneto, byla trojice posledních Mozartových symfonií. S podii se rodák z britského Lincolnu nemohl rozloučit symboličtěji než posledními tóny Mozartovy Symfonie C dur KV 551. Ačkoliv nejstarší nahrávky Marrinerem založené Akademie svatého Martina v polích, excelentního komorního orchestru metropole nad Temží (1958), patřily baroknímu repertoáru a Haendelovi, v Mozartově repertoáru si Marriner za života postavil dva pomníky. Jednak jako dirigent a skladatel filmové hudby k Formanovu Amadeovi (1984), jednak jako jeden z hlavních aktérů souborné nahrávky Mozartova díla společnosti Philips, vydané ke skladatelovu 200. výročí úmrtí v roce 1991 a nedávno znovu zpřístupněné v reedici. Zatímco v Boulezovi a Harnoncourtovi ztratila evropská hudební veřejnost dvě naprosto antagonistické postavy, které učily posluchače rozumět nejsoudobější a staré hudbě, v Marrinerovi odchází umělec, který dokázal klenout mosty. Ať již jako výkonný umělec mezi kontinenty, nebo jako interpret mezi chronologicky a stylově široce rozkročeným repertoárem, k němuž je vedle barokní a klasicistní tvorby nutno připočítat hudební odkaz britských skladatelů, včetně těch nejmladších.
Doma byl Marriner nejen na Trafalgarském náměstí, kde nejprve v kostele sv. Martina v polích od prvních houslí a posléze od dirigentského pultu vedl elitní britský komorní orchestr, ale i v Austrálii a Spojených státech, v nichž byl od roku 1979 uměleckým šéfem Symfonického orchestru Minneapolis. Marriner byl šéfem vždy jen nominálně: šéfovské manýry mu byly cizí, skladatelům za dirigentským pultem více pokorně sloužil, než aby v jejich zastoupení kázal s taktovkou v ruce. Vavříny sbíral bezděčně, ať již za miliony prodaných hudebních nosičů soundtracku k Formanovu Amadeovi, nebo coby nejstarší dirigent účinkující na BBC Proms v roce 2014. Hudební dialog a ochota naslouchat jej přibližovaly k Harnoncourtovi, k němuž měl blízko i respektem k dobovému instrumentáři, jakkoliv se nikdy nestal jeho apoštolsky zapáleným stoupencem, natož fanatickým vyznavačem. Zkušenosti člena Martinova smyčcového kvarteta a Smyčcového tria Virtuoso, Orchestru Philharmonia a Londýnského symfonického orchestru (1954–1969) nebo houslového pedagoga Královského kolegia hudby v Londýně jej zformovaly v komunikativní osobnost, ochotnou a schopnou naslouchat, a to nikoliv jen ve prospěch transparentního zvuku a precizní intonace, které charakterizují již jeho nejstarší snímky z počátku šedesátých let. Tak jako byl až do roku 2011 v pozici hudebního ředitele svatomartinské Akademie věrný svému orchestru, tak zůstal věrný i hudebním vydavatelstvím Decca (London), Philips a Sony (Classical), jejichž katalogům odkázal stovky snímků, aristotelovsky vyvážených, interpretačně objektivně cizelovaných a s trvale vysokým interpretačním standardem.
Učily se mu u Marrinera i komorní orchestry v Tel Avivu, New Yorku, Los Angeles, Lisabonu nebo Sydney (1971 vedl při prvním koncertu dnes již dávno renomovaný Australský komorní orchestr). Marrinera poznalo i české publikum, pražskojarní v roce 1975, filharmonické o tři roky později. Posléze jej již české publikum živě nezažilo, jeho místo zaujali dravější a často méně talentovanější dirigenti mladších generací. Nic nebylo Marrinerovi vzdálenější než sebeprezentace, jíž nebyl ochoten obětovat vášeň tenisového hráče, kulinářského mistra a vášnivého zahradníka. Jak tiše v soukromí a na koncertních podiích žil, tak tiše odešel z tohoto světa. A ticho dokázal vtisknout i do svých nahrávek, mezi nimiž se neztratí ani těch několik snímků českého repertoáru, přesněji Dvořákových skladeb v čele s oběma serenádami (smyčcovou E dur op. 22 zaznamenal hned dvakrát) a dvěma snímky trojice posledních skladatelových symfonií se symfoniky z Minneapolisu a kumpány z Akademie sv. Martina v polích. Jim nejvíce bude chybět Marrinerův laskavý přístup k umění a smysl pro humor a ironii. Publiku a diskofilům pak jeho aristotelovská odvaha osamoceně kráčet střední cestou mezi halasně se vyhraňujícími interpretačními školami a mantinely 20. století, jehož byl Marriner laskavým účastníkem a komentátorem, ať již jako britský námořník druhé světové války, talentovaný houslista, skvělý pedagog houslové hry a orchestrálních tajemství, dirigent a pokorný hudebník.
