Kvarteto Pavla Haase patří bezesporu k našim špičkovým souborům a na jejich koncertě se opravdu spát nedá. Vzdor několika obměnám na sekundu a viole obnovilo kvarteto vždy znovu svoji nezaměnitelnou tvář a nadále reprezentuje vyspělost českých kvartet na nejvyšší možné úrovni, tvoříc spojnici mezi čtyřhvězdím staré generace (Smetanovo, Vlachovo, Janáčkovo a Kvarteto FOK), střední generací (Pražákovci, Wihanovci, Martinů a Kocianovci) a tou zatím nejmladší (Haasovci, Bennewitzovci, Zemlinského, M. Nostitz). Haasovci jsou jedním z mála kvartet na plný úvazek, o které je takový zájem, že se touto činnosti uživí a nemusí být zaměstnáni jinde. V jejich krásném interview v LN je ale několik tvrzení, vyplývajících z neznalosti současného stavu, která je nutno uvést na správnou míru.
Podle jejich výroku česká kvartetní škola prý neexistuje. Z uvedeného výčtu souborů je ale zřejmé, že způsoby hraní každého z nich sice odlišné byly a jsou, ale všechny je spojuje česká vřelost a měkkost zvuku, charakteristická kupř. i pro smyčce České filharmonie (což potvrzují též zahraniční dirigenti), a určitý způsob osobní výrazové výpovědi ostatně zřetelně charakterizující hru právě Haasova kvarteta. To je jedna z deviz českého muzikantství. Že si Wihanovci, Zemlinští, Bennewitzovci i Haasovci doplňovali své vzdělání i u zahraničních instruktorů, je logické a správné. Ale na tu slzu ve smyčcích a vibrátu by se žádný pedagog neodvážil sáhnout, protože by tím narušil nejsilnější stránku českého muzikantství.
Jak Haasovci, tak Bennewitzovci by nevyhráli rok po sobě tutéž 1. cenu na soutěži v Reggio Emilia (která se rovná minimálně Grammy, ale spíše Oscarovi), kdyby z nich netryskalo české muzikantství, které jim sice u porot zvedá laťku o kus výš, zato když ji přeskočí, mají aspoň po nějakou dobu prostřený červený koberec v Evropě i jinde.
Druhým polemickým tvrzením je názor, že si Hudební a taneční fakulta AMU klade za cíl vychovávat především sólisty – což je prý nesmyslné. Toto tvrzení vložil Jarůšek do úst mně. Sice jsem je zdaleka nevyslovil jako první, ale jako dlouholetý pedagog AMU se s ním plně ztotožňuji. Už za mých studií na HAMU panovala vždy ve vedení školy zásada, že má vychovávat především sólisty, ale také přední hráče předních orchestrů, pedagogy konzervatoří a vysokých škol. Což už Jarůšek neuvedl. Tato idea se traduje od doby, kdy byla válkou přerušena tradice Mistrovské školy konzervatoře, mající tuto zásadu ve své náplni. AMU byla v roce 1946 založena jako její pokračovatelka. Dr. V. Holzknecht, bývalý ředitel pražské konzervatoře v letech 1943 – 71, často připomínal úsilí o konstituování pražské vysoké hudební školy podle vzorů v zahraničí – Paříž, Londýn, Moskva, New York. Spolu s Dr. M. Hallerem a A. Pražákem vymýšleli její podobu už před koncem války.
Nemalé množství absolventů HAMU to na sólistické pozice opravdu dotáhlo. Jen z poslední doby je možno jmenovat violoncellisty Petra Nouzovského, Tomáše Jamníka, České filharmoniky Ivana Vokáče, Václava Petra a Eduarda Šístka, kteří zahráli brilantním způsobem Pendereckého koncert pro 3 violoncella s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Houslistka Petra Brabcová je členkou špičkového klavírního tria Orbis. K členství v ČF ji přiměla jednak existenční nutnost a také místo koncertního mistra 2. houslí s povinností sól. Primistky ČF Magdalena Mašlaňová a Irena Herajnová jsou také schopny kdykoli vést orchestr včetně hraní sól. Iva Kramperová vede pardubický soubor Barocco sempre giovanne, v němž plní často sólovou úlohu ve velice exponovaných barokních partech. Absolvent HAMU Roman Patočka, je už také renomovaným mezinárodním sólistou, uplatňujícím se též v komorních ansámblech. I violová branže má své hvězdy, Jitku Hosprovou a Kristinu Fialovou. Nejlepší studenti AMU absolvují s orchestrem a jejich výkony jsou často srovnatelné s výkony sólistů již se prosadivších.
Je ovšem jasné, že trh uživí jen malé množství sólistů a špičkových komorních souborů, i proto, že sólista musí mít kromě dokonalé technické výbavy a zajímavých výrazových vlastností také – a především – charizma, bez něhož je marná sebevětší píle. Proto se nestane sólistou každý, kdo by na to měl, ale jen ten, jemuž to charizma neschází.
Idea sólistické výchovy je správná i potud, že nároky kladené na absolventy hudebního studia jsou vysoké a stále stoupají. U konkurzů do všech orchestrů je požadována jak vysoká řemeslná výbava, tak sólistický umělecký projev, který je příslibem zvýšení umělecké úrovně celého kolektivu. Na otázku po cíli jejich snažení studenti obvykle uvádějí, že by chtěli hrát v komorním souboru nebo komorním orchestru. Jen málo z nich se touží prosadit sólisticky. Ale jsou i tací. Postupným seznamováním se s možnostmi celoživotního uplatnění studenti zjišťují, že i v uvedených dvou disciplinách je tlačenice, takže se pokouší dostat na místo „pod penzí“ – do orchestru – které ale zdaleka neznamená „spočinutí na havajských lehátkách“, nýbrž celoživotní údržbu na vysoké úrovni, mají-li stačit požadavkům čím dál tím náročnějších dirigentů. Hráč, který nestačí úrovni svých kolegů, je nemilosrdně vytěsněn, protože na jeho místo čeká smečka čerstvě nadupaných absolventů vysokých škol.
Ke změnám vzdělávání v komorní hře došlo až poté, co členové Haasova kvarteta opustili školu (proto nejsou v obraze). Od roku 2000 usilovali lektoři komorní hry HAMU na klavírním, smyčcovém a dechovém oddělení o akreditaci předmětu Komorní hudba. Byl ustaven v roce 2010 a roku 2014 absolvoval první soubor magisterské studium. Podmínkou přijetí je ukončené bakalářské studium, přijímací zkouška značného rozsahu a několikaleté členství v komorním souboru prokázané kvality. Nároky jsou vysoké, není to tudíž studium „dolce far niente“, ale ostrá škola přípravy na konkurenci v životě. Bez sólistické výbavy nemá soubor šanci na uplatnění! Ostatně i primistka a violoncellista Haasova kvarteta byli v jeho počátcích hráči, schopní si kdykoli stoupnout před orchestr. Při představě obtížnosti sólového prosazení dali však přednost komorní spolupráci. Díky svému sólistickému vybavení si mohli dovolit klást na své komorní výsledky požadavky nejvyšší, takže se jim povedlo vystoupat na oběžnou dráhu světových souborů. Bez této výbavy by to ale nezvládli. Ať se jim daří těšit hudbou na nejvyšší úrovni své posluchače i nadále!
