Nic dobrého nikdy neskončí…
…a pokud ano, na celém světě už nezbude žádný člověk – a žádný život, napsal William Saroyan v roce 1943 ve své Lidské komedii. Nikoli náhodou si tato slova zvolil jako motto reflexe svého koncertu v ukrajinském Lvově violoncellista Jiří Bárta. Na Velký pátek, 7. dubna, tam s Lvovským národním filharmonickým orchestrem zahrál Dvořákův Violoncellový koncert h moll. Proč se tohle vystoupení uskutečnilo a jak prožíval svůj první „válečný“ koncert, popisuje Jiří Bárta v následujícím textu. – Redakce
Vstávám ráno v půl páté, sbíhám vinohradský kopec a nasedám do vlaku. Přemýšlím o Dvořákovu koncertu, hrál jsem ho za těch třicet let ve všech světadílech kromě Austrálie a Antarktidy, ale nikdy ne v zemi, která je ve válečném stavu.
Půlrok předtím jsem dostal zprávu na WhatsApp od dávného známého, americko-ukrajinského dirigenta Teda Kuchara: „Jak se máš, Jirko? Sedím už šest hodin na polsko-ukrajinských hranicích v autobuse…“ – „Co tam děláš, jedeš bojovat?“ – „Jdi do háje, jedu dirigovat do Lvova, jsem tam šéfem.“ – „Vy hrajete?!“ – „No jasně, pořád.“ – „Tak mě vezmi příště s sebou.“ – „Fakt?“ – „Jo, jsem pro každou špatnost…“ Obrazy válčící Ukrajiny mně nekorespondovaly s koncerty klasické hudby a na celou konverzaci zapomněl. Zpráva na WhatsApp letos v lednu: „Jestli to myslíš vážně, chceme tě v dubnu. Letět nemůžeš, moderní lvovské letiště je zavřené, honorář samozřejmě nečekej, je tu válka, jsme rádi, že vůbec hrajeme.“
Čekám dvě hodiny v Katowicích na spoj do Přemyšle, prohlížím si nádražní budovu v socialistickém, už postmoderním stylu v nedotčeném stavu a říkám si, jaká je to vlastně cool stavba. Po dalších čtyřech hodinách mne v Přemyšli bere taxikář na ukrajinské hranice, cestou míjíme nekonečné kolony nákladních aut – jo, ty tu čekají i týdny, říká řidič, ještě než mě vyklopí na hranicích – tudy do Ukrajiny. Cesta mezi ostnatými dráty přes nově udělané široké pásmo mezi Polskem a Ukrajinou, všude ostnaté dráty, připomíná mi to bývalou železnou oponu.
Mám strašný hlad, za poslední zloté si dávám gulášovku ve stánku u neurvalé polské babičky s laskavýma očima, pak ještě pivo a pak kafe a pak ještě cigaretku, nějak se mi nechce dál. Mezitím přijíždějí dva autobusy plné mladých chlapů s obrovskými batohy. V zapadajícím krvavém slunci mi to připadá perverzně symbolické a fotím, toho si všimne jeden z vojáků, a fotky mažu. Žaludek se mi svírá, prohlížím si jejich obličeje, je v nich odhodlání, vidím v nich zlobu, ale i bezradnost mladých kluků. Nějak mě to dojme, tak si dám raději cello na záda a připojuji se k nim. Odbavení je bez problémů, půvabná ukrajinská policistka se jen trochu podivuje, když čte oficiální pozvání Lvovské filharmonie k provedení violoncellového koncertu Antonína Dvořáka na Velký pátek dne 7. dubna 2023. Na zádech opravdu nemám zbraň a opravdu nejdu bojovat. Nasedám do čekajícího auta a vyrážím na posledních dvacet minut mojí celkově patnáctihodinové cesty na Ukrajinu. Řidič jen podotýká, to byli NATEM nově cvičení rekruti, mezi nimi určitě dobrovolníci, možná od vás?
Druhý den mne orchestr vítá mohutným aplausem, ptám se sám sebe sarkasticky, jestli je potřeba válečného stavu, aby byl orchestr vděčen, že přijel sólista. Orchestr slavící letos 120 let je vesměs mladý, muzikanti hrají jako o život. Teď zkouší a piluje, kupodivu Dvořákův koncert dlouho nehráli. Nakonec koncertní mistr Andrij zahraje houslové sólo způsobem, který mi vhání slzy do očí. Asi nejkrásnější sólo mého života, hrajeme spolu jak dva bratři, neprosazujeme se jeden nad druhým, to jsou ty řídké momenty, pro které hudbu dělám.
Koncert na druhý den se vydaří, lidé stojí, orchestr buší do stojanů, já ještě vrhám havlovskou viktorku do obecenstva, to ji přijímá se zřetelným crescendem svého aplausu, pak gratulace, objetí s Andrijem, Tedem, nekonečné loučení s hráči, další objetí, přípitek s ředitelem a mezitím nekonečné děkujeme, že jste přijel. Český velvyslanec chybí, asi neměl čas, nebo ho nikdo nepozval, nebo ho nebaví Dvořák. Možná tu být mohl, český sólista tu prý celá desetiletí nebyl, válka neválka.
V den odjezdu stíhám pozvání významného skladatele a cellisty, profesora místní akademie Jurije Laniuka na malý masterclass, poslouchám mladé kolegy, chválím, poté přípitek, poslech krásných a smutných Jurijových skladeb, objetí a loučení. Ještě před odjezdem stačím projít město, připomíná mi malou Vídeň, fotím pouliční velikonoční jarmark, elegantní ženy, prodávající babky. Stihnu ještě kus pravoslavné mše a rychle na vlak a dlouhou cestu domů.
Nevím, jestli to byl nejlepší Dvořák mého života, ale určitě pro mne nezapomenutelný. Děkuji ukrajinským bratrům a sestrám za zážitek, modlím se za ty hochy na hranicích, za tu polskou babičku s gulášovkou, za Andrije s rukama políbenýma od Boha a orchestr s Tedem hrající tak, že by ruský voják odhodil zbraň navždy a nadobro.
