Asociaci hudebních festivalů České republiky se sídlem v Litomyšli zná mimo hudební odborníky asi jen málokdo. Přitom je to vážená společnost, do které by chtěl vstoupit leckterý tuzemský festival. Šest festivalů působí v Čechách (Pražské jaro, Struny podzimu, Mitte Europa, Smetanova Litomyšl, Festival Emmy Destinnové v Českých Budějovicích, festival v Českém Krumlově), pět na Moravě (festival v Brně, Janáčkův máj v Ostravě, Janáčkův festival v Hukvaldech, varhanní festival v Olomouci, Concentus Moraviae), přičemž všechny mají v logu slovo international. Skoro všechny pořadá nějaká významná umělecká agentura, samozřejmě za podpory místní „vlády“, samosprávy a sponzorů. Zvláštní postavení má Pražské jaro, jež je jednak dotováno nejštědřeji a jež má také nejbohatšího hlavního sponzora. Každý jako magnet soustřeďuje kolem sebe řadu nadšených lidiček, kteří by za „svůj“ festival dýchali, každý má svou filozofii, svou tvář, nepochybně i vizi do budoucna a také svoje problémy. Ony problémy však zastiňuje ten hlavní – peníze. Bohužel i u velkých festivalů to není jenom o umění, ale také o penězích. Jelikož se jich nedostává regionálním vládám i té ústřední a sehnat bohatého a navíc ještě věrného sponzora je stejně obtížné, jako nepotkat před Obecním domem cizozemce s hrstí vstupenek na turistické koncerty, tak jsou možnosti pořadatelů dost omezené. Přilákat se podaří jen hrstku hvězd. Není divu, že pak jásáme při hostování Newyorské filharmonie v minulosti a při představě Berlínské filharmonie v budoucnu a je nám líto, že jsme ještě živě neslyšeli například Cecilii Bartoli, Bryna Terfela, Roberta Alagnu, Orchestr osvícenství a neviděli Pierra Bouleze. A to nemluvím o možnosti hostování Vídeňské státní opery, Met nebo La Scaly. Například Pražské jaro by si jistě přálo být úspěšným konkurentem Salcburskému festivalu, jenomže rozpočet Rakušanů je mnohonásobně větší, má štědřejší mecenáše a účinnou celosvětovou propagaci. I největší hvězda se pak snaží nabídce přizpůsobit svůj itinerář. Naštěstí není situace zas až tak černá. Právě květen ovládající Pražské jaro vždy něčím potěší. Letos by to měli být například pianista Murray Perahia, gambista Jordi Savall, houslista Vadim Repin, cellista Claudio Bohórquez nebo volné okénko naleznuvší Magdalena Kožená.
Doufám, že bohatí sponzoři přece jen časem zjistí, že podporovat kulturu je pro image ve společenství evropských států prestižnější a dlouhodobě výnosnější nežli strkat peníze do sportu a budou stále více přát kultuře a že i politici konečně pochopí, že hudba není pouze nějaká těžko uchopitelná nadstavba, ale zušlechťující lidská potřeba. Netrvám přitom na tom, aby prezidentem byl hudebník jako tomu bylo v Litvě nebo aby politici kromě běhání, tenisu či golfu ve volném čase i muzicírovali; stačila by jen otevřenost a úspěšná snaha překročit v myšlení rámec svého volebního období a zdi paláců.
