Z celého provedení Stabat Mater v úterý 23. dubna v Rudolfinu je asi nejlepší si zapamatovat slova Marka Ebena, která řekl v úvodu: „Katedrály bývaly kdysi nejvyššími body ve městě, dnes se krčí vedle bank a televizních věží – těmto dvěma novodobým božstvům jsme v posledním století obětovali opravdu hodně…“ Každá záminka vnést do veřejného prostoru něco duchovního je dobrá, podstatné ale je, aby vyznění ve výsledku opravdu duchovní bylo. Tentokrát se to celkem povedlo. A nepřispěl k tomu jen Marek Eben, který v úvodu důstojně a elegantně představil ad hoc sestavený orchestr z hudebníků všech pražských orchestrů, kteří ten večer měli čas.
Je důležité, že požár slavné katedrály vyvolá i v sebestředném Česku určitou vlnu solidarity. Samotný fakt, že se i v naší zemi uskuteční akce na podporu mnohem bohatší, navíc církevní a francouzské památky, kterou rádi zasponzorují mnozí miliardáři, je sympatický. Ovšem koncerty, které takto souvisejí s prožívanými událostmi ve světě, by se měly dobře promýšlet, aby na nich nezůstával stín pochyby, že každý rád využije možnosti dostat se do médií v souvislosti s nějakou katastrofou. O to víc jsem rád za přesvědčivý výkon účinkujících i soustředěnost publika. V orchestru zasedli členové všech pražských těles, i když hlavní „židle“ přece jen obsadili hráči České filharmonie. Tedy s výjimkou Radka Baboráka na první horně, který v žádném orchestru nehraje, ale sám se přihlásil dirigentovi a jeho sympatickou iniciativu pochopitelně nelze odmítnout.
Z hlediska rozhlasového vysílání se koncert dostal do sousedství přímého přenosu koncertu Rozhlasových symfoniků 1. dubna, kdy byla na programu také Stabat Mater. A v relativně čerstvé paměti zůstává provedení stejného díla na paměť Jiřího Bělohlávka. ČT Art se tentokrát zasloužila o netypickou hodinu začátku, aby se nemuselo měnit vysílací schéma. Tento benefiční koncert měl atmosféru, která nepřipomínala svátek nebo tryznu, což je dobře. Dávat znovu právě tohle dílo bylo přece jenom riskantní, protože atmosféra kolem Bělohlávkova odchodu byla přirozeně daleko silnější a všichni si ji pamatují. A skvostným Dvořákovým oratoriem se také nemá plýtvat, na druhou stranu patří k těm vzácným skladbám, která spojují velkou hloubku a obecnou srozumitelnost až popularitu.
Přísně vzato nebylo možné od narychlo sestaveného orchestru požadovat úplně nejlepší zvuk (nápadná byla zejména vzájemná nevyladěnost dechové skupiny, které ale prostě nelze dosáhnout na jednu zkoušku). Celkového ducha zachraňovalo vkusné a muzikální vedení Tomáše Netopila, ačkoli mohl místy šetřit na dynamice. Hlavní asi je, že všichni účinkující dílu vnitřně rozumějí a mají ho zažité. Podtrhnul bych ale skutečnost, že se pro mimořádný koncert podařilo sestavit skvělou domácí sestavu pěvců, v dané konstelaci snad nejlepší možnou. Krásný soprán Simony Šaturové nezapře, že je doma více v Mozartovi, ale přibývá mu na plné barevnosti. Ještě o něco bohatší lyrický fond nabídla mezzosopranistka Lucie Hilscherová. A skvělý byl Petr Nekoranec, jehož tenor provedení vévodil, dokázal udržet po celou dobu neokázalý lyrický, a přesto technicky jistý a znělý projev. A v podobném duchu se nesl i bas Jana Martiníka. Kühnův smíšený sbor, rozšířený o členy dalších sborů, potěšil dobrou výslovností i výrazovou jednoznačností. I on místy přepaloval dynamiku, což je asi dáno pocitem, že se musí prosadit proti velkému orchestru.
A na závěr lingvistická odbočka, všechna média psala o Stabat Mater nebo o Stabat mater. Mírně nakonec vítězí velké M, takže se nám podle katolické tradice dostává Matka boží vedle Syna, Ducha a Otce. Své udělal také vliv angličtiny, která v nadpise píše všechna velká, ačkoli v původním latinském textu a v partituře je samozřejmě malé m, a když se tam dále zpívá o synovi, který ležel matce u nohou, je filius také s malým f, ačkoli to je samozřejmě pořád onen Syn boží.
