Akademickým vzděláním nejsem zcela jistě dostatečně kompetentní rozepisovat se do šířky o věcech muzikologických, což mám v následujících odstavcích částečně v úmyslu. Obor „hudební věda“ jsem na univerzitě nestudoval, i když jsem k němu měl blízko. Považuji se spíše za popularizátora hudby, který by ji chtěl otevřít co nejširšímu okruhu a upozornit přitom na skryté hodnoty. Přesto chci podat zprávu o jistém muzikologovi, kterého tu charakterizuji adjektivem „nenápadný“. Hudební vědu totiž rovněž nevystudoval, k žádné významné muzikologické instituci se nehlásil, k žádné nepatřil a v tichosti pražské Ostrovní ulice vykonával ve Státním pedagogickém nakladatelství řemeslo redaktorské. Občas však dal o sobě vědět – například odborným textem, po němž se poobrátila směrem k němu – s větším či menším podivem – pozornost muzikologické obce.
Tato obec byla od padesátých let násilně organizována do nejrozmanitějších institucí, aby se daly názory jednotlivců pohodlněji usměrňovat. Zpočátku to byl mnohokrát dobře popsaný drastický útok na demokratické svobody a samostatnost smýšlení. Náš muzikolog se snažil se zdravou myslí přežít a dočkat se lepších časů. Soukromé plány si skoro programově odkládal na léta důchodu – a hlavně až „vzácně šťastné doby dovolí myslit si, co člověk chce, a co myslí, také říci“, jak se praví v jedné moudré knize.
Leč právě to byl za jeho života z větší části problém. Narodil se 4. října 1929 v Petříkově v jižních Čechách, tedy v kraji, jehož obyvatelům se odedávna připisuje tvrdá hlava a názorová neústupnost. Základní vzdělání získal v Českých Budějovicích, kde v roce 1948 maturoval na klasickém gymnáziu s latinou a řečtinou. O takovou přípravu však na univerzitě zaplevelené marxisticko-leninskou filozofií i estetikou, v muzikologii sovětskou teorií intonace a leninskou teorií odrazu najednou vlastně nikdo nejen nestál, ale vypadala téměř jako dílo třídního nepřítele. Soukromě tedy dále studoval hru na housle u prof. Jindřicha Felda a hudbě spolu s filologií se hodlal věnovat i v dalších letech. Uvažoval o studiu latiny na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale posléze zvolil kombinaci germanistika (Filozofická fakulta UK) a hudební výchova (Pedagogická fakulta UK). Univerzitní studia zakončil v roce 1952 jako aprobovaný gymnaziální profesor (obor hudební výchova – němčina) Zdeněk Nouza a dovršil je doktorátem (obhajobou disertační práce Harmonie Josefa Suka).
A zde už začíná i onen nenápadný druhý život muzikologa a také životní láska k Sukovi a jeho tvorbě. Ve studiu hudby dále pokračoval soukromě (u prof. Jaroslava Řídkého v oboru kontrapunkt a fuga, v oboru muzikologie a estetika u dr. Eduarda Herzoga, s kterým se přátelsky sblížil od dob jeho přednášek na Pedagogické fakultě). S úmyslem dále prakticky prohloubit své hudebně-teoretické znalosti vstoupil roku 1952 jako řádný student na pražskou konzervatoř do kompoziční třídy prof. Františka Píchy (obor skladba a dirigování). Absolutorium získal po skončení pátého ročníku studia v roce 1955.
V té době mu bylo nad slunce jasné, že jeho cesta životem nebude snadná. Dobře to naznačoval i osud člověka, který jako by si vzal nad jeho růstem po určitý čas patronát, dr. Eduarda Herzoga. Musel sledovat, jak akademická kariéra jeho učitele ze dne na den z politických důvodů skončila a vystřídalo ji jeho každodenní cestování do Čerčan, kde Herzog začal novou etapu jako učitel klavíru na nejnižším stupni výuky dětí. Jeho úctu a lásku k tomuto svému muzikologickému vzoru, který se později prosadil také jako světově ceněný hudební režisér (v rozhlase a ve vydavatelství Supraphon, ve spolupráci s japonskou Nippon Columbia), lze vycítit i z citlivého nekrologu (vyšel tiskem), kterým se se svým učitelem jednoho dne rozloučil. Díky němu našel vydatný zdroj podnětů v pracích Ernsta Kurtha, zejména zabývajících se wagnerovskou harmonií a bachovskou polyfonií.
Zůstával však stále nenápadným muzikologickým outsiderem, zvláště při srovnání s mnoha vrstevníky, kteří byli oceňováni a vyznamenáváni za konformnost a ochotu svými studiemi sloužit nastolené politické linii. Jeho bytostné demokratické přesvědčení a odpor k totalitnímu systému mu via facti uzavřely cestu k akademické kariéře v oboru muzikologie. Nalezl však před sebou jiné pole, které nebylo pro aspiranty na státní odměny a univerzitní grady všeho druhu příliš zajímavé: připravoval a garantoval desítky učebnic a textů zabývajících se hudbou a hudební výchovou. Nebylo jich málo, v rozpětí od mateřské školy po univerzitu, jak mu to mezi roky 1957 až asi 1990 nabízelo Státní pedagogické nakladatelství. Zde se záhy ukázala jeho odborná připravenost, protože od základu proměnil hudebně výchovnou a hudebně publikační produkci tohoto nakladatelství. Odpoutal ji od zastaralých zavedených postupů a soustředil kolem tvorby nových učebnic pro rozmanité druhy škol – všeobecně vzdělávací, pedagogické, gymnázia a konzervatoře – autory, o nichž si byl jist, že se zhostí práce na jím očekávané úrovni. Na výtvarné zpracování publikací zval přední tvůrce, jakými byli Jiří Trnka, Ota Janeček, Josef Paleček, Josef Týfa, Václav Kučera a další výrazné osobnosti. Po jeho příchodu do SPN se na stránkách hudebně pedagogických textů také začala objevovat jména skladatelů do té doby v jednotné škole spíše marginalizovaných (Petr Eben, Ilja Hurník, Miloslav Kabeláč, Eugen Suchoň, Bohuslav Martinů a jiní, kteří se vždy netěšili přízni mocných).
Z obrazové edice Skladatelé v obrazech vytvořil výtvarně i obsahem moderně koncipovanou řadu studií, pro jejichž autory nejednou objevil unikátní, do té doby neznámé fotografické záběry (Bohumír Štědroň: Vítězslav Novák; Eduard Herzog: Antonín Dvořák; Josef Plavec: Bedřich Smetana; Jan M. Květ: Josef Suk; Jaroslav Mihule: Bohuslav Martinů; ale třeba i Jaroslav Markl: Lidové hudební nástroje v ČSR a další).
Nejvýznamnějším z titulů jeho editorské práce pro SPN je třísvazková Hudební věda (kol. autorů za vědecké redakce PhDr. Vladimíra Lébla, CSc., a PhDr. Ivana Poledňáka, CSc. – Historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj, I – III, SPN Praha 1988, 1036 str.). Byl to klasický příklad jeho postavení nenápadného vědce: kolektiv sestavený z tehdejšího výkvětu oficiální muzikologie vděčně přijímal četné opravy a doporučení nenápadného redaktora z Ostrovní ulice, který byl celý život dalek toho, aby osobně zapadl do podobného týmu. Odejít do jejich řad (i tato nabídka mu přišla) znamenalo získat výhodu na platu a na možnosti podílet se společně na velkých projektech, ale také vzdát se samostatného názoru. Problém je širší a souvisí s velkou (nejen pouze domácí) iluzí organické spolupráce badatelského týmu – paralelně k obrazu společně pracujících výzkumníků, třeba v atomové fyzice (CERN), kolektivu NASA, podílejícího se na úspěšných letech do Vesmíru za účasti stohlavého zástupu vědců či sehraných kolektivů na lékařských klinikách a dále a dále, kam jen oko dvacátého a jednadvacátého století dohlédne. Humanitní vědy se však z této novodobé dílenské spolupráce vědy vymykají samou podstatou, kde se otázky kladou jinak a skutečnému filozofovi, estetikovi, muzikologovi pomůže názor druhého jen jako podnět ke korekci vlastního myšlení. Pro tuto vnitřní dynamiku, obrážející ustavičný pohyb světa, v němž žijeme, myslíme a cítíme, odlišně od postupů věd přírodních, mohou ještě dnes existovat a přibývat smysluplné studie o Mozartovi. Hrozby omezení z vnějšku se náš muzikolog – jeden z osamělých běžců, kteří si cenili vlastního rozumu a svědomí nejen v letech padesátých, kdy tlak na ně byl nejsilnější – obával. Jít vlastní cestou ovšem znamená jít cestou obtížnější.
Začal publikovat spíše jen okrajově a zřídka. Přijal nabídku přeložit (z němčiny) významnou studii Vers une musique informelle Hanse Heinze Stuckenschmidta, což ukazuje jeho záběr do hudby současnosti, třebaže v srdci zůstával věrný mladým láskám: bindemithoviěhem druhé poloviny dvacátého století provázel zasvěcenými texty mnoho gramofonových nahrávek (zejména s hudbou jím preferovaných mistrů – Johanna Sebastiana Bacha, Johannesa Brahmse, Josefa Suka, Miloslava Kabeláče, Paula Hindemitha) a podílel se na četných rozhlasových pořadech a večerech s reprodukovanou hudbou v pražském Divadle hudby.
Po roce 1989 a po skončení práce pro nakladatelství nalezl konečně svobodnější prostor pro muzikologickou práci a bohatě jej začal využívat. Od padesátých a šedesátých let byl v úzkém osobním vztahu s rodinou Miloslava Kabeláče. Skladatel, často režimem pronásledovaný a umlčovaný, mu plně důvěřoval. Přirozeným důsledkem toho se stalo, že už za jeho života přijal roli pečovat o Kabeláčův tvůrčí odkaz. Skvělým vyvrcholením této práce se stala monografie Zdeněk Nouza: Miloslav Kabeláč – Tvůrčí profil skladatele (Praha 2010, 542 stran). Jí po boku stojí Josef Suk – tematický katalog skladeb (Praha 2005, 488 stran), dílo, na kterém trpělivě pracoval s přítelem Miroslavem Novým. Nouzova práce se rozbíhala v posledních dekádách s neobyčejným elánem – přibyla vzorově pečlivá práce editorská (na partiturách Sukových a Kabeláčových), bohužel předčasně ukončená.
K této činnosti se druží originální vystoupení na mezinárodních muzikologických konferencích například ve Vídni (Brahms-Kongress roku 1983 se studií Beobachtungen zu Brahms‘ Stellung im tschechischen Musikleben seiner Zeit) nebo v Meiningen (kolokvium na téma Hans Bülow – Bülows Beziehungen zu Prag, k tomu česká varianta Nouza, Zdeněk: Vztahy Hanse von Bülowa k Praze, vydaná v Hudební vědě). Zúčastnil se mezinárodního muzikologického kolokvia Pražský hudební život na počátku 20. století, pořádaného Nadací B. Martinů (1. ročník, Praha 27. – 30. 5. 1996) se shrnujícím referátem Tvorba Josefa Suka v zrcadle české dobové hudební kritiky – česká hudební kritika v zrcadle hudby Josefa Suka (předneseno v němčině, vydáno i česky). V Sedlčanech 25. května 2005 vystoupil s inspirativním sdělením Poznámky k Tématickému katalogu děl Josefa Suka. Pozornost budily i originální polemiky, vždy hájící věcnou správnost a historickou pravdivost – (Jaký vztah měl muzikolog Vladimír Helfert k tvorbě Josefa Suka v Hudební vědě) nebo z Muzikologických dialogů v sedlčanském Kulturním domě Josefa Suka příspěvek Josef Suk – a hudební secese? (viz Zprávy Společnosti Josefa Suka č. 5, Praha 1990, str. 50 – 59).
K tomu se připojila i významná spolupráce lexikografická, které se ujímal na vyzvání předních mezinárodních encyklopedií – Die Musik in Geschichte und Gegenwart či The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Mnoho dalšího muselo být v této stati opomenuto, ale vše, do čeho se kdy tento nenápadný, opravdový muzikolog pustil, zůstane živé a nezapomenuté, se známkou nejvyšší kvality. Životem procházel jako někdo, kdo se neschýlí před ideologickými tlaky a lží. To mu zákonitě přinášelo problémy, s kterými se uměl vyrovnat po svém – často s odzbrojujícím humorem. Druhého října 2016 se bohužel střetl s problémem největším a neřešitelným, neboť v onen den po krátké nemoci, k velkému zármutku těch, kdo ho měli rádi, nečekaně zemřel.
