Po dlouhé době plné pádných argumentací by mělo být i zatvrzelým odpůrcům zřejmé, že základní umělecké školství je, zvláště v dlouhodobější perspektivě působení, důležitým a nenahraditelným segmentem vzdělávání. Je jedním z mála již hotových a nejúčinnějších nástrojů kultivace a formování obecně potřebné tvůrčí potence budoucích dospělých občanů. Za předpokladu, že naším společným cílem je vyspělá a humánní demokratická společnost. Byť se v českém kotlíku vytrvale míchají překvapivě nečekané směsi, zatím tento původní cíl nikdo zásadně nepopřel.
Výchova uměním (Education Trough Art) se od doby vydání stejnojmenné pedagogické studie Herberta Reada (1967) stala pojmem a směrem, který zaujal jak odborníky různých oborů, tak nakonec i politiky. Ti hledali účinné zdroje k aktivaci tvůrčí energie a nápaditosti nastupujících generací, posléze přinášející nové myšlenky a úspěch ve světové ekonomické soutěži. Japonci na základě vládního zadání v několika nezávislých studiích zjistili jako jedni z prvních, že nejúčinněji rozvíjí potřebné vlastnosti (především u dětí ve věku 4–12 let) aktivní a progresivně rozvíjená výchova (výuka) uměním. Pokusili se v tomto smyslu o zásadní reformu školství, kdy základní stupeň měla být především výchova a výuka uměleckými disciplinami. Tento záměr se však v optimální podobě tehdy ukázal ve zcela nepřipraveném a lidnatém terénu i pro bohaté Japonsko zatím nedosažitelným. Od té doby vznikají ve světě na téma výchovy uměním terabity studií jak vědeckých, tak pedagogických či filozofických, a kdo chce, snadno je najde.
U nás během více než sta let politických zemětřesení, v důsledku šťastných náhod a obětavého úsilí, postupně vzniklo stabilní podloží základního uměleckého školství, jež je světovým unikátem. Současnou podobu a statut dostalo základní umělecké školství iniciativou svých členů v rámci OF již roku 1989 transformací tzv. „lidušek“. Tento „nástroj“ stačilo po listopadové revoluci jen vypucovat, naladit a pak dobře udržovat. Přes vznosné a tehdy upřímné proklamace o duchovních prioritách nové společnosti, z prasklého vředu bolševismu se brzy hustě vylil vulgární materialismus. I základní umělecké školství se od počátku muselo bránit neurvalému kořistnictví zlatokopů a hokynářskému uvažování, většinou zastřeným líbivou demagogií.
Byla by chyba myslet si, že tento trend již zmizel. Jako každý patogen je i tento velmi odolný a vymutuje kdykoliv, cítí-li příležitost. Náš český organismus zatím úspěšně přestál virózy, mykózy i tasemnice, ale obávám se, že imunita klesá. V rámci základního uměleckého školství jsou doufejme Asociace ZUŠ ČR i Ústřední umělecká rada ZUŠ ČR dosud schopné v případě ohrožení dodat dostatek protilátek a například zabránit důsledkům ministerského „bezvědomí“ v posledním návrhu financování. Toto bezvědomí je podivné i proto, že možná žádný další segment našeho vzdělávacího systému není tak výrazně úspěšný, kvalifikovaný a progresivní – natož aby sloužil jako respektovaný příklad či model i ve vyspělém zahraničí. Pokud si tuto cennost neuhlídáme a neudržíme, budou naši vnuci zpoza montážních linek jen zdáli obdivovat vyspělou kulturní úroveň Asie a čínských uměleckých výkonů.
Základní umělecká škola je významným aktivním prvkem trvalé kultivace společnosti. Spoluvytváří základy naší kultury. Cultus je latinsky zušlechťování, kultivace, cultura vzdělávání, culte pěstění. Význam a obsah slova kultura by tedy i v praxi měl tomuto odpovídat. Vzbujela však plevelně komerční vulgarizace tohoto pojmu a vyprázdnění jeho obsahu. V takovém prostředí ctižádostiví nositelé tvůrčí impotence úspěšně nahrazují objevnou kreativitu exhibicionismem a silný umělecký účinek traumatizujícím šokem. Pak se běžně – především v médiích – zaměňují kejklíř s umělcem, prázdná zábava s uměním, skandální celebrita s významnou osobností a podobně. V oblbujícím smogu mediálních výfuků pak jakákoliv přebytečná partajní čudla dostává na hraní ministerstva kultury či školství a zmatený človíček se znaven cpe jalovou vatou stupidní TV… Kulturní instituce v původním významu tohoto pojmu by v této hodnotové kaši měly umět rozeznávat a nepodléhat pseudomanažerskému nutkání laciné podbízivosti buranského nevkusu. I poslání ZUŠ stále více musí čelit obecně rostoucímu vlivu agresivní koroze z rozpínavé vulgarity. O to je však jeho úloha důležitější a práce učitelů uměleckých škol obdivuhodnější. Vydržte a nedejte se.
