V pondělí 6. března 2017 tomu bude rok, co kulturní svět, a to nejen ten hudební, obletěla zpráva o nečekaném, nikoli však překvapivém odchodu rakouského dirigenta Nikolause Harnoncourta (* 6. 12. 1929 Berlín, † 5. 3. 2016 St. Georgen in Attergau) za jinými zvěčnělými členy nebeského ansámblu svaté Cecílie. Harnoncourtovo úmrtí světovou hudební veřejnost zaskočilo, protože jen dirigentovi blízcí a orchestry, s nimiž trvale spolupracoval, tušili, že umělcův zdravotní stav věštil brzké sečtení jeho pozemských dnů. Harnoncourt se smrti díval do tváře již v roce 2009. Vše, co jej jako člověka a umělce od roku 2009 potkalo, bylo „nastaveným časem“, v němž se Harnoncourt nepřestal vydávat na cesty k břehům ideálních interpretací klíčových děl evropské artificiální hudby posledních čtyř století. Velké projekty mozartovské (cyklus Mozartových a da Ponteho oper v Divadle Na Vídeňce v březnu 2014) a beethovenovské (abonentní koncerty ve Vídni a souborná nahrávka a provedení Beethovenových symfonií na festivalu styriarte v létě 2016) se staly titánskými zápasy s nemocí, jejími nevyzpytatelnými ataky a rychle ubývajícími tělesnými silami.
Jako dirigentovi oblíbení hrdinové evropských dějin a umění Harnoncourt ztroskotal, a to v polovině beethovenovského projektu určeného vídeňskému publiku. Z tohoto světa však odešel tiše, obklopen nejbližšími v čele s manželkou Alicí. Rakouská veřejnost se s dirigentem loučila natřikrát – děkovnými, nikoliv zádušními bohoslužbami ve Štýrském Hradci a Vídni a smutečním aktem ve Velkém sále Vídeňského spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni. Pohled na neutěšitelného Marca Minkowského a plačícího tvrďáka Ingo Metzmachera nebo v slzách oněmělé Julii Kleiter, Dorotheu Röschmann, Bernardu Fink a Michaela Schadeho nenechal v sále nikoho bez dojetí. Po Harnoncourtovi-umělci zůstal uprázdněný stolec koryfeje poučené interpretace staré hudby, zvláště, když jej o několik měsíců či let na věčnost předešli přátelé Frans Brüggen († 13. 8. 2014) a Gustav Leonhardt († 16. 1. 2012). Po Nikolausi Harnoncourtovi-člověku zůstal kráter, který musí obcházet nejen členové jeho souboru starých nástrojů Concentus musicus Wien, ale i vídeňské a štýrskohradecké festivalové publikum a dirigentovi ctitelé po celém světě.
Festival pro Nikolause Harnoncourta
S občanem a sousedem Harnoncourtem, který s oblibou ironizoval svůj hraběcí původ a habsburské předky a nikdy nezapomněl zajít za sousedy na besedu, se v srpnu 2016 během koncertu v římskokatolickém farním kostele sv. Jiří ve středorakouské obci St. Georgen im Attergau rozloučila Bernarda Fink ve Dvořákových Biblických písních. Harnoncourt je miloval a nastudoval je v jubilejním dvořákovském roce 2004 hned dvakrát, v Amsterdamu s Christianem Gerhaherem a v Salcburku s Thomasem Hampsonem. Do St. Georgen im Attergau, kde je Harnoncourt i pohřben, se však budou do dirigentova dlouholetého bydliště vracet jeho příznivci i nadále. Pod patronátem umělcovy rodiny v čele s manželkou Alicí a synem MUDr. Franzem Harnoncourtem o prvním květnovém víkendu 2017 proběhne první ročník Harnoncourtova hudebního minifestivalu, Mezinárodních dnů Nikolause Harnoncourta (5. – 7. 5. 2017).
Chybět nebude dirigentův soubor dobových nástrojů Concentus musicus Wien a Sbor Arnolda Schönberga sbormistra Erwina Ortnera, kteří za řízení dirigentova žáka Stefana Gottfrieda přednesou Haydnovu symfonii č. 49 f moll La Passione a Mozartovy duchovní kompozice (Exsultate, jubilate KV 165, Korunovační mši C dur KV 317 a části ze Slavnostních nešpor o vyznavačích KV 339). Na festivalu vystoupí i Harnoncourtovi ctitelé z řad Vídeňských filharmoniků, kteří přednesou Mozartův smyčcový kvintet g-moll a Brucknerův kvintet F dur. Ve víkendovém programu nebude chybět ani setkání MUDr. Franze Harnoncourta s dirigentovým dlouholetým partnerem na operních jevištích, německým režisérem a intendantem Jürgenem Flimmem, s nímž Harnoncourt připravil řadu cyklických inscenací v Curychu a na festivalových jevištích v Salcburku. První ročník Harnoncourtova minifestivalu uzavře nedělní dopolední bohoslužba, jíž bude předsedat dirigentův bratr a přední osobnost evropské liturgické vědy prof. Philipp Harnoncourt. Z liturgické hudby zazní Brucknerova moteta v nastudování souboru Singfonikern in f. Dramaturgicky je za festivalem přítomna Mechthild Bartolomey.
Druhý život Concentus Musicus Wien
Nikolaus Harnoncourt opustil koncertní pódia uprostřed sezony 2015/2016: Posledními dirigentovými koncerty byla jeho vystoupení v haydnovském a beethovenovském programu na festivalech ve Štýrském Hradci a Salcburku v červenci 2015. Až varovně a prorocky působí skutečnost, že na programech jeho posledních koncertů byly Haydnova Mše za časů války a Beethovenova Slavnostní mše D dur. Obě zhudebněná mešní ordinaria prosí za mír a vnitřní a vnější klid v rozbouřené době kolem roku 1800. Zřejmě jen hráči Concentus musicus Wien na konci července 2015 tušili, že jsou to možná poslední koncerty s jejich uměleckým guru. Harnoncourtův první plánovaný vídeňský abonentní koncert sezony 2015/2016 byl přeložen a v programu druhého koncertu si publikum přečetlo Harnoncourtův kratičký vzkaz na rozloučenou. V době příprav na třetí abonentní koncert již nebyl mezi živými. Soubor čekalo rozhodování o jeho budoucnosti, v němž se musely nutně utkat i rozdílné generační názory jednotlivých hráčů.
Manželé Harnoncourtovi souboru dali plně k dispozici svůj hudební archiv a dirigentovým kšaftem se stalo přání, aby v čele orchestru stanul triumvirát tvořený koncertním mistrem Erichem Höbarthem, synem Hermanna Höbartha z nejstarší zakladatelské generace, a zástupci druhé a třetí generace, houslistkou Andreou Bischof a hráčem na klávesové nástroje a dirigentovým asistentem Stefanem Gottfriedem. Trojice orchestrálních členů ze tří uměleckých generací dnes střeží dirigentův umělecký odkaz a konzultuje programy s Alicí Harnoncourtovou. Organizačně a finančně orchestru vypomáhá Harnoncourtův vnuk v roli impresária. Orchestr však na prvním místě neopustili posluchači: abonentní sezona 2016/2017 sice probíhá v menším Brahmsově sále Spolku hudby, v sezoně 2017/2018 se ovšem Concentus musicus Wien opět vrátí do Velkého sálu. Menší projekty bude připravovat tříčlenné direktorium, k těm větším budou zváni dirigenti, k nimž mají hráči vztah a považují je za vhodné partnery, hodné stanout na Harnoncourtově místě. Mohli by to být Ivor Bolton, bratři Ádám či Ivan Fischerovi, Kevin Montgomerry nebo Diego Fasolis, který místo Harnoncourta řídil nastudování Beethovenovy 9. symfonie d moll na sklonku uplynulé sezony. Je to však na prvním místě Concentus musicus Wien, kdo střeží dirigentova umělecká tajemství a duchovní poselství. Pořadatelé, zprvu pochybující o hodnotě legendární orchestrální značky bez Harnoncourtovy přítomnosti, museli na poslední chvíli pro velký zájem publika přidávat k nedělním matiné v Brahmsově sále ještě sobotní soirée. Možná se dočkáme i nových nahrávek bez Harnoncourtova přímého posvěcení, podobně jako je tomu v případě Orchestru osmnáctého století po Brüggenově odchodu. Rozhodně se však dočkáme dramaturgických výbojů, ať již směrem ke starému repertoáru, který soubor dlouho nehrál, nebo k hudbě vrcholného 19. století, včetně Brahmsova Německého rekviem, které by Harnoncourt se souborem nejspíše nenastudoval.
Harnoncourtův zvukový odkaz
Na den přesně před Harnoncourtovým úmrtím spatřila světlo světa jeho živá nahrávka Beethovenových symfonií č. 4 B dur a č. 5 c moll Osudové, zaznamenaná během dirigentova posledního vídeňského vystoupení v květnu 2015. I bez životopisných konotací jde o dirigentům skutečný kšaft, nepřeslechnutelný zvláště v posledních taktech Osudové (recenzi jsme zveřejnili zde). Ačkoliv byl beethovenovský snímek, torzo zamýšlené souborné nahrávky s Concentus musicus Wien, marketingově avizován jako poslední, naštěstí tak tomu nebylo a v červnu 2016 byla zveřejněna rovněž živá nahrávka Beethovenovy Slavnostní mše D dur op. 123 ze Štěpánčina sálu štýrskohradeckého Kasina (2015/7). Kdo z posluchačů by očekával stařeckou uměleckou sumu, bude zklamán. Provokatér Harnoncourt jen zdůraznil stylové švy a interpretační rozpory kompozice, překračující dobové i dnešní provozovací možnosti. Repríza nastudování v Salcburku byla dirigentovým posledním koncertem vůbec. Do třetice vyšel v roce 2016 ještě jeden dirigentův beethovenovský snímek, tentokrát ze Salcburského festivalu 2003, kdy Harnoncourt s Vídeňskými filharmoniky nastudoval symfonie č. 1 C dur a č. 7 A dur.
Harnoncourt filharmoniky hluboce ctil, a to přes všechny tenze a antagonismy, které k němu část orchestru cítila, hlavně v osmdesátých letech. Výsledkem je Harnoncourtova pocta vídeňským orchestrálním barvám a poněkud povýšenecky benevolentní reakce orchestru na dirigentovy požadavky. K revolučnosti starších snímků s Evropským komorním orchestrem má nahrávka daleko, s posledními záznamy s Concentus musicus Wien ji vůbec nelze srovnávat. V podstatě současně byl vydán i hodinový dokument o Harnoncourtově setkání s Lang Langem nad Mozartovými klavírními koncerty, který doplnil starší audio záznam. Je to dokument plný vzájemného obdivu, úcty napříč generacemi a několika vtipných poznámek, přesně cílících k meritu nastudovaných děl, kterých byl schopen snad jen rétor Harnoncourt. Zatím posledním harnoncourtovským zvukovým projektem je graficky luxusní box, kterým společnost Sony Classical vzdala hold svému špičkovému umělci, s nímž spolupracovala od roku 2001. Úhrnem 61 CD a 3 DVD mapují posledních patnáct let Harnoncourtových nahrávacích aktivit. V boxu jsou uloženy snímky premiérové (Beethovenův Kristus na Hoře olivetské, dvojice Bachových kantát a Dvořákovo Stabat Mater), nahrávky, které by neměli diskofilové minout a pak snímky nesmrtelné – Mozartovy rané symfonie, Haydnovy Pařížské symfonie a oratoria Stvoření a Roční doby, Mozartovo (a podle mého mínění i Verdiho) Rekviem. To vše v reprezentativním balení velkého papírového boxu. Na samém sklonku roku 2016 přispěchal se svou troškou do zvukového mlýna i český Supraphon, když po 63 letech poprvé na digitálním nosiči diskofilům zpřístupnil soubornou nahrávku Braniborských koncertů Josefa Mertina, v níž poprvé v roce 1950 před mikrofony stanul i mladičký Nikolaus Harnoncourt. Tím však zdaleka nebyl Harnoncourtův odkaz vyčerpán a snad se dočkáme dalších nahrávek z archivu rozhlasové společnosti ORF.
Snad se v češtině dočkáme překladů alespoň některých jeho knih. A snad nebudou nikdy zapomenuty dirigentovy zásluhy o propagaci české hudby Dvořákovy a Smetanovy. Harnoncourt nepřestává chybět, jako všichni lidé, kteří se obětovali. Múzám a bližním.
