V České republice hraje (a nezřídka bojuje o přežití) 16 orchestrů; některé jsou skutečně symfonické, jiné se za ně vydávají, ale mají z ekonomických důvodů menší obsazení. Jeden je příspěvkovou státní organizací, zřizovatelem většiny jsou buďto kraj nebo město, svým významem je hodno pozornosti jen jedno soukromé těleso (Česká filharmonie, Český národní symfonický orchestr, Janáčkova filharmonie Ostrava, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Plzeňská filharmonie, Jihočeská filharmonie České Budějovice, Severočeská filharmonie Teplice, Filharmonie Brno, Moravská filharmonie Olomouc, Komorní filharmonie Pardubice, Filharmonie Hradec Králové, Karlovarský symfonický orchestr, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně a PKF – Prague Philharmonia).
I když by bylo snadné pouze kritizovat kvantitu a v některých případech i kvalitu, sám nejsem výjimkou, dospěl jsem k přesvědčení, že bychom měli být hlavně vděčni za každý orchestr, jenž naplňuje sály, nabízí dobrou hudbu a získává pro ni nové posluchače. Jestliže ministerstvo kultury podpoří v tomto roce orchestry, které sice neřídí, ale které přispívají k naplňovaní poslání, pro které tento úřad existuje, přibližně 18 miliony korun, je to pro náš stát a jeho občany špatná vizitka. Jádro pudla je v nalezení způsobu ekonomické stabilizace orchestrů a tím i aktivaci růstu…
Duben je poslední šance, kdy je pro orchestry mediálně zajímavé představit plány pro další sezonu. V květnu totiž ovládne skromný prostor, který věnují masová média klasické hudbě, festival Pražské jaro. Zastavím se tentokrát jen u čtyř ze šestnácti. Krátce po sobě představily nové sezony pražská tělesa: Symfonický orchestr Českého rozhlasu slibuje „boření zdí“, PKF – Prague Philharmonia „virtuózní jiskření a dvojí výročí“, Symfonický orchestr hl. m. Prahy pestrost od Bacha po film a muzikál, Česká filharmonie i bez jubilea přiveze slavná jména a poprvé koncepčně oslovuje drobné donátory.
SOČR bude slavit úctyhodné jubileum – devadesát let, což bylo motivací k zvýšené péči o dramaturgii. Pestrou paletu dvou cyklů – Rudolfinum, Obecní dům / Forum Karlín – rozšířil i o domácí půdu: komorně naladěný cyklus v Studiu 1 Českého rozhlasu. Headlinově poněkud nadsazené „Nové horizonty“ v Obecním domě a Foru Karlín sice nejsou koncepcí originální, ale zajímavými spojnicemi, interprety a občas i hudbou skutečně zdi tradice bořit mohou (Tata Bojs, iberoamerická fasáda, melodie italských filmů a přirozené propojení symfonického orchestru a jazzového bigbandu, což bude určitě vrchol této řady). SOČR je třeba chválit za zařazení několika velmi kvalitních opusů hudby moderní a současné – Jan Novák, Miloslav Kabeláč, Miroslav Srnka, Christian Lindberg, Anton Webern, Lukáš Hurník, Svatopluk Havelka. Šestá symfonie Chvála stvoření Pavla Zemka Nováka bude dokonce světovou premiérou. I to lze vnímat za narušení občas dost nekonfliktní dramaturgie SOČRu z minulosti, která mě u této instituce, jež má na rozdíl o jiných orchestrů stabilní ekonomiku, překvapovala. Dominantní bude samozřejmě práce šéfdirigenta Ondreje Lenárda, jména Vladimíra Válka, Zdeňka Mácala, Tomáše Netopila a Tomáše Braunera jsou zárukou kvality, ale ostatní dirigenti mohou příjemně překvapit (Asbury, Lindberg).
Pražská komorní filharmonie vsadila jako vždy na kreativní dramaturgii a očekávanou nadstandardní interpretaci. Mají několik trumfů – šéfdirigenta, kterého jim mohou závidět téměř všechny české orchestry, velmi schopný management, pevné bělohlávovsko-hrůšovské základy a stále ještě trvající entusiasmus a poctivost více než 50 hudebníků. V sezoně 2016/17 nastuduje šéf Emmanuel Villaume pět abonentních programů a jistě i jeho zásluhou bude sezona jiskřit virtuozitou a zajímavými dialogy. Výzvou (snad iniciační a nikoliv drtivou) budou pro sólisty PKF hosté slavných jmen. Bude zajímavé poslouchat, jestli se projeví ve společné hře mediální rozdíly v kvalitě. Emmanuel Pahud – Oto Reiprich, Albrecht Mayer – Lukáš Pospíšil, Stefan Dohr – Jan Musil, Paul Meyer – Stanislav Svoboda. Spojnice Jan Fišer – Jakub Fišer však bude určitě harmonická. Hosté jsou známi z minulých sezon, což je sice záruka kvality, ale zároveň výzva po větší odvaze… Tradičně je PKF mezi nejlepšími v edukaci dětí, v péči o začínající profesionály (orchestrální akademie) a o soudobou hudbu. (Dramaturgii naleznete na portálu PKF.) Zmíněnými jubilanty jsou pro PKF Mozart a Brahms. Za sebe jsem zvědav na komorní „verze“ Brahmsových skladeb, zvláště pak Německého requiem; vpravdě světový určitě bude Pahudův Mozart, Poulencův klavírní dvojkoncert dvojice Lortie – Mercier, Foersterův houslový koncert v podání dua Ženatý – Bělohlávek nebo Belliniho variace na Normu od dua Boldoczki – Nakarjakov.
_resized.jpg)
Vavřín vítěze v pestrosti koncertních řad a dramaturgie by asi měl dostat management FOK. Zařazení některých skladeb mě potěšilo (Martinů Motýl a Druhý cellový koncert, Bartókův První houslový koncert, Prokofjevův Pátý klavírní koncert, Honeggerova Vánoční kantáta), jiné položky budí zvědavost (Dvořákův Cellový koncert v podání Jana-Erika Gustafssona, Hornový koncert Kerry Turneram, Straussova Enšpíglova šibalství, gala večer Edity Gruberové, Mahlerova Třetí symfonie, Dvořákovy Slovanské tance v podání dirigentky Olgy Machoňové Pavlů), překvapení (dvakrát Má vlast – Mácal, šéfdirigent Pietari Inkinen), možná i obavu (koncerty Josého Cury)… Tradiční českou dominanci klavírní řady zajišťují jména András Schiff, Ivo Kahánek, Lukáš Vondráček, Rudolf Buchbinder… Komorní koncerty slibují hodně vzrušujících projektů (Jana Semerádová, Joel Frederiksen, Petr Wagner, Kateřina Chroboková, David Eben ad.), nicméně import špičkových zahraničních projektů už několik let dříme. (Nic na tom nemění hostování {oh!} Orkiestra Historyczna.) Vysvětluji si to omezenými financemi, což je, vyjma České filharmonie, determinanta všech domácích orchestrů.
121. sezona České filharmonie nebude všední. Hudební ředitel Jiří Bělohlávek, který významně prodloužil smlouvu s orchestrem, říká, že „v České filharmonii je každý večer, každý umělecký počin slavností svého druhu“. Když si prostudujete programový katalog, tak s ním nejspíš budete souhlasit. Opět musím připomenout, že ČF má v českém hudebním životě řadu výhod: nejznámějšího šéfdirigenta, nejvýkonnější management, nejvyšší rozpočet, nejpříjemnější zázemí, největšího sponzora a nejúčinnější marketing. Viděno prizmatem nej- by mohl milovník hudby očekávat, že bude nabídka dramaturgicky i interpretačně ještě odvážnější, nicméně musím přiznat, že uměleckou laťku předchozího období 2012 – 2015 se daří držet, ba v něčem překonat. Například je více moderní hudby; bezesporu událostí budou Messiaenova Symfonie Turangalîla, Pendereckého Concerto grosso pro tři violoncella, Martinů Epos o Gilgamešovi v anglické verzi a Skála, Kabeláčovo Mysterium času, Barberova Škola pomluv, severský večer Sakariho Oramy. Bohužel uvádění novinek žijících českých skladatelů mladších generací zatím ustalo, prý se jen hledá jiný formát. Dirigentskými oporami ČF budou Jiří Bělohlávek, stálý hostující dirigent Jakub Hrůša a Semjon Byčkov, jenž je „uměleckým ředitelem Čajkovského projektu“ (komplet pro Decca Classics), přičemž pozici hlavního hostujícího dirigenta odmítl (Manfred Honeck v této symbolické funkci končí, i když jeho spolupráce s orchestrem bude i nadále relativně častá). Z dirigentů chci zvlášť doporučit čtenářům Davida Zinmana, Stéphena Denève a Michaela Sanderlinga. Na hvězdnou sestavu sólistů 120. sezony (Weillerstein, Kožená, Jansen, Mutter, Abduraimov, Luganskij, F. P. Zimmermann, Gerstein, Mattila) ČF navazuje neméně zajímavými jmény Gabetta, Znaider, Bell, Thibaudet, Gautier Capuçon, Piemontesi, Aimard, Karg, Baborák, sestry Labèque, opět Abduraimov. (Edukační programy jsou pro ČF tak důležité a narostly do té míry, že mají poprvé svůj zvláštní katalog, kterému se budeme věnovat později.)
Program 122. sezony Českého spolku pro komorní hudbu by si zasloužil speciální článek. Největší tuzemský pořadatel komorních koncertů nabízí čtyři řady; rezidenčním souborem bude Zemlinského kvarteto, oceňuji, že spolek pozval Czech Brass. Je zajímavé, jaký akcent dal spolek recitálům – Richard Novák, Wolfgang Emanuel Schmidt, Ivan Ženatý, Yu-Chien Tseng, Kristina Fialová, Francesco Piemontesi s jednou evropskou premiérou, Jana Boušková s „hvězdnými“ přáteli (Patrick Gallois, Tanja Tetzlaff), Michal Kaňka s Jaromírem Klepáčem, Jan Martiník zazpívá Schubertovu Zimní cestu (doprovodí jej generální ředitel ČF David Mareček), Simona Houda Šaturová nabídne klasicistní hudbu, atd. Takováto stavba sezony přímo volá po reprezentativní anketě, v níž by se přinejmenším abonenti vyjádřili, jestli oceňují větší pestrost nabídky, nebo se jim stýská například po plejádě smyčcových kvartet.
V hlavách ředitelů a dramaturgů se mohou zrodit skvělé plány, ale nic není zadarmo. Přítoky do rozpočtových jezer orchestrů vyvěrají ze státu, kraje, města, prodeje vstupenek, výjimečně i korporátních sponzorů. Trpělivá práce festivalů s drobnými donátory inspirovala orchestry ke strukturovanější komunikaci s veřejností, k hledání a nabídce cest, jak podpořit „svůj“ orchestr. A tak FOK má Klub přátel a PKF Klub Philharmonia a Nadaci Pražské komorní filharmonie. Česká filharmonie založila čtyřpatrově strukturovaný Dynamický klub, z jehož výnosů chce podporovat hudební naděje, zájezdy, edukaci, nahrávání (?), péči o Rudolfinum. Plánuje se ještě mnohé, jen Galerie, jež nově existuje od roku 1994 a která sdílí s Českou filharmonií budovu a stejného zřizovatele, žije dál svým životem a jako by neměla s orchestrem vůbec nic společného. Tato schizofrenie je realitou už hodně let, ale nezdá se, že by to odbornou veřejnost trápilo.
