Kolega Boris Klepal napsal pro server Aktuálně.cz výbornou reflexi filmu Pavarotti. Tedy zjevně jej viděl celý. Já jej viděl také. Na rozdíl od něho jsem o něm ale nechtěl psát, protože mi to přišlo zbytečné. Dlouho jsem to měl v podvědomí, ještě jednou jsem se k recenzi pana Klepala vrátil a nakonec se rozhodl, že učiním výjimku a sepíšu poněkud osobní reflexi.
Pod větší část textu pana Klepala bych se podepsal. V proudu stále dokola omílaných faktů byly přece jen nové střípky, které mě potěšily, zvláště útržky ze „zpovědi“ tenoristy na konci profesní cesty na terase jeho vily. Také jsem si připomněl informaci, na níž jsem pozapomněl: než aby Decca Mistrovi kazila náladu a připomínala mu, že pro firmu nahrává exkluzivně, raději zrušila „konkurenční“ label Pavarottiho ženy a koupila jej. I tak jim Pavarotti přinesl, podobně jako Herbert von Karajan Deutsche Grammophon, miliony.
Film lze jen stěží považovat za dokument, rozhodně ne v rovině dokumentů jdoucích na dřeň tématu. Je to prostě životopisný film, v němž je téměř vše hrané, pečlivě připravené a bravurně sestřihané. Hlavním hercem je Big P, který působil na srdce hlavně zpěvem, nikoliv herectvím. To, že se režiséru nedaří, jak píše pan Klepal, proniknout hlouběji pod povrch Pavarottiho umění a života, není dle mého přesvědčení náhoda, ztráta inspirace, odvahy, řemesla. Film je naopak řemeslně připraven a natočen skvěle a archivy měl Ron Howard asi skutečně otevřené dokořán. (Nejzajímavější je tak hned úvodní amazonská sekvence filmu. Zajímalo by mě, kdo se konkrétně podílel na selekci…) Slovo „nedaří“ bych nahradil slovem „nechce“. Dokonce bych při znalosti nahrávacího byznysu spekuloval, že „nesmí“. Je totiž třeba neztratit ze zřetele, kdo stojí za jeho vznikem – je to Pavarottiho nadace, jeho rodina a velmi důležitá firma Polygram Entertainment, součást nadnárodní korporace Universal Music (dříve Polygram), jíž patří firma Decca.
Působivá adorace Luciana a divácký úspěch filmu k němu právem přitahuje opět pozornost, celosvětově se zvyšuje počet prodaných nahrávek a Decca bude dál chrlit důmyslně sestavené kompilace. Nic proti tomu. Hudba je i tvrdý byznys. Geniální pěvec skutečně byl pro label Decca zlatým vejcem, kterým si kdysi vylepšila pošramocenou manažerskou pověst, když trestuhodně „zavrhla“ Beatles.
Hlas Pavarottiho jsem obdivoval, k jeho nahrávkám ze 70. a 80. let se občas rád vracím a stále nevidím v dnešním světě tenoristu, který by se mu v jeho vrcholných letech, co se týká bel canta, vyrovnal. Je však škoda promarněné šance odhalit na dřeň například mnohdy podivné zákulisí Pavarottiho agentů, pozadí koncertů Tří tenorů, marketingovou a hudební recepci projektů Tři tenoři a Pavarotti & Friends, stinné okamžiky operní kariéry, životní rozchody atd. Mimochodem, na mě bylo sebeprezentace Dominga, Gheorghiu a Pavarottiho rodiny až příliš. Zvlášť když to vypadá skoro jako dobře připravený „potěmkin“. Chyběl mi tam například psycholog, pamětníci, oponenti – tedy názorová pluralita a opravdová nezávislost. A také postoj pana režiséra. I když ten vlastně vyjádřil koncepcí svého opusu.
Film je tedy možné vnímat třeba jako nostalgicky nablýskanou vizitku života pěvecké legendy 20. století s flíčky, jež jsou impresivně rozostřeny. Pro realistický dokument by musel téměř dvouhodinový film vzejít z jiných základů. Ale co, na konci si stejně lidé poplakali a zjihl i novinář, který o filmu původně nechtěl psát.
