Časté téma do diskuse se zabývá otázkou, zda je potřeba hudbě rozumět. Zda nestačí pouze vnímat. Hledání odpovědí je velice komplikováno tím, že se někdy zapomíná položit otázka, co se tím rozuměním hudbě vlastně myslí.
Existuje kniha Stephena Wiliama Hawkinga Stručná historie času . V podstatě se jedná o matematiku, fyziku, astronomii. Tato kniha se přesto stala bestsellerem – autor totiž kromě ovládání oboru má literární talent a dokáže pochopit, jak přeložit uvažování matematika do řeči. V jednom okamžiku například vysvětlil, jak může být světlo energie i hmota zároveň tak, že to opravdu pochopí každý. Nepopisuje totiž výsledek, který je vyjádřen rovnicí, ale popisuje uvažování vedoucí k tomuto výsledku. Řekněme, že je to pokus o převod rovnic do textu.
Převodem hudby do slov se zabývá i Thomas Mann v románu Doktor Faustus . Popisuje zde život a dílo fiktivního geniálního skladatele Adriana Leverkühna. Jeho osobnost a jisté životní momenty mají předlohu v konkrétních osobnostech (Arnold Schönberg a Friedrich Nietzsche). Mnoho různých pohledů na hudbu formuloval Mann spolu se Schönbergem. Thomas Mann využil snad všechny myslitelné prameny – na napsání knihy se připravoval celý život a začal na ní pracovat teprve ve stáří. Využívá všechny vůbec ještě myslitelné prameny, aby svému textu dodal co největší hloubku, přesnost líčení a rozmanitost pohledů z různých perspektiv. Studoval díla z téměř všech období filosofie – od Aristotela, scholastiků, Platóna až k Einsteinovi. Zabýval se tedy i texty vědeckými a specializovanými. Probíral se encyklopediemi, odbornými slovníky, přírodovědnými příručkami, životopisy. Obracel se o radu na věhlasné lékaře, aby rozuměl nemocem. Osobně se stýkal s hudebníky, včetně těch slavných. Konzultoval a studoval psychologii i psychiatrii. Jedna velká část románu se pro změnu zabývá velice odborně teologií. Podle mého názoru je tato kniha neuvěřitelným pokusem vyjádřit hudbu slovy. Mimochodem jsou tam nádherné příklady, kdy skladatel přemýšlí, jak nějakou složitou skladbu slovně specifikovat jako ideu a definovatelnou konstrukci a pak ji teprve přepsat do not. Také se v tomto skladatelově přemýšlení dozvíme, že například Beethoven si často nápady nezapisoval do notového zápisníku, ale psal si koncept slovy. Tato kniha skutečně dokáže nahlédnout do hlavy hudebního skladatele. Mann o hudbě nepíše jen z hlediska historie a nepopisuje jen city, pocity, účinky, efekty, ale přidává ještě uvažování o hudbě takovým způsobem, který se snaží o pochopení slyšeného i jeho účinku. Cítění hudby se pak ovšem může mírně nebo i výrazně změnit, ale především se může prohloubit zážitek. Pokusím se uvést trochu neobratný příměr. Řekněme, že právě jíme a oceňujeme výborný domácí chleba. Přijde jeho výrobce a řekne nám, jak si mele konkrétní mouku sám a proč tuto a odkud je úroda a proč na tuto konkrétní hrubost a jak a jakým způsobem hrubost ovlivňuje jiné parametry atd., a skončí až u jeho pečení. Také nám řekne něco z historie tohoto pokrmu. Informace podaná příběhem tak trochu rozšíří a prohloubí zážitek z právě konzumovaného chleba. Aby tedy Mann mohl mluvit jako, řekněme, výrobce, hudební výrobce, musel hlavní postavou udělat hudebního skladatele. Potřeboval mít možnost se vyjadřovat jako on. A aby výklad byl ještě hlubší, dal i samotnému skladateli příběh v podobě životopisu od jeho narození až do smrti. Vysvětluje to tak, že aby skladatelovo uvažování mělo co nejpreciznější význam, musí dát i tomuto myšlení kompaktnosti v podobě záznamu jeho vývoje a vývojových souvislostí. Text jde neskutečně do hloubky a člověk má pocit, že jednoznačně a přímočaře, a přitom je text naopak neskutečně košatý a rozvětvený, básnický a chodí jakoby okolo. Je také ale zároveň psychologický, filosofický, hudební a vědecký s kvantem odborných termínů. Tedy i z jeho jazyka je zřejmé, že cíl lze popsat jen tak, že popisuji cestu k němu. Je nutné dodat, že tento velmi složitý text skvěle přeložil Hanuš Karlach. Knihu vydala Mladá fronta roku 1986.
