Před pár dny zemřel Ilja Hurník – skladatel, klavírista, spisovatel. V dětství jsem poslouchal rozhlasové pořady, ve kterých tu a tam vystoupil. V jednom rozhovoru dostal od redaktora otázku, co je pro něj v hudbě nejdůležitější. Hurník tehdy odpověděl mnohoznačně a jeho reakce přinesla nekonečné množství dalších otázek. „V hudbě je pro mě nejdůležitější tradice,“ pronesl. Byl jsem tehdy ještě dítě, ale ta slova mi utkvěla v paměti dodnes. Tradice… jak ji vlastně chápat? Snad jako možné pokračování v „muzeálním“ smyslu? Rovněž si lze ale představit, že ono pokračování je „vývoj“ (a vývoj, ten v sobě obsahuje zároveň popírání).
Einstein má například tezi, že každá nová teorie popírá tu předešlou, aniž by rušila její platnost. Tradice tedy může být i bořením předešlého. Například skladatel John Cage na hudbu předchůdců reagoval její negací a ironií. Nietzsche zase popisoval, že „se cosi mění“ – zatímco nové generace doposud navazovaly na ty předešlé, v jeho době se začal projevovat opačný trend, kdy naopak starší generace čerpaly inspiraci od těch mladších. I z toho se dnes stala tradice. Existuje tedy mnoho souběžných a prolínajících se tradic, stejně jako řada možností jejího vnímání a zacházení s ní. Mezi tradičnost patří např. i netradičnost…
Pokusím se nyní popsat, jak způsob, kterým si vysvětlujeme tradici, může být podstatný pro výsledek v současnosti. V dobách barokních a předbarokních se rodila podoba smyčcových nástrojů (budu hovořit pouze o houslích). Lidstvo se poměrně bez problémů shoduje, že nástroje z té doby splňují jakýsi ideál, který se dodnes snažíme napodobit. Zajímavé na tom je, že se to nedaří snadno. Podle mnohých se to v podstatě nedaří vůbec. Tak nějak stále převládá pocit, že housle z doby Stradivariho jsou dosud nepřekonané.
Jak vypadala tradice v té době? Obrázek si uděláme při studiu nástrojů, jež mistři houslaři vyráběli do doby, než přišel završitel Stradivari. Především, housle z té doby příliš nepodléhají unifikaci. Různí houslaři vyráběli různé modely; ani velikost však nebyla zcela sjednocena. Krky s hmatníkem vykazovaly různou délku, často se vycházelo vstříc muzikantovi (podle výšky místního ladění nebo podle ruky houslisty míval krk originální tvar a velikost). Stručně řečeno, zlatý věk spočíval ve velkém hledání a testování. Ale také v komunikaci s hudebníky. Houslaři, na rozdíl od těch dnešních, naprosto samozřejmě uměli na housle zahrát – ostatně jak jinak hledat naplnění představy než pomocí neustálých zvukových zkoušek.
Další geniální završitel zlatého věku houslí, Guarneri, vytvořil za svůj život několik konstrukčních modelů, které, jak se zdálo, nenavazovaly na ty předešlé. Guarneri totiž také experimentoval – v tom smyslu, že nehledal dokonalý ideál nástroje, ale měl spíše snahu pochopit konkrétní kus dřeva, který zvolil na jeho výrobu. Výslednou konstrukci pak podřizoval jen a jen tomuto jednomu konkrétnímu kusu dřeva. Dokonce prý tvrdil, že na „ideální“ dřevo nevěří. Podle svých slov mu šlo jen o to, vyrobit z jakéhokoliv dřeva takový tvar houslí, který by rozezněl na maximum i „neideální“ materiál. Hledal tedy konstrukci, jež vychází z charakteristik materiálu. Snad proto za svůj život vyrobil tolik odlišných modelů.
Dnešní houslaři jsou vystaveni několika pastem, a to právě vinou tradice, přesněji řečeno jejího konkrétního pochopení. Osobně to vidím tak, že tehdejší tradice spočívala ve větší míře v hledání a v experimentování , zatímco v dnešním vnímání u ní jde spíše o kopírování. To je dost zásadní rozdíl – tradice se totiž snahou o nápodobu ideálu může stát nedorozuměním. Hudba se od dob baroka navíc neskutečně změnila. Podobnou změnou prošli i hudebníci, ale také koncertní sály, struny, i například takové ladění.
Lidé, kteří se vydali cestou hledání ortodoxní kopie svých oblíbených houslí od starých mistrů, před sebou mají další past – tzv. mýtus torza. To, co se dnes kopíruje, není zcela přesně to, co starý mistr kdysi vyrobil. Přeci jen uběhla staletí. A tak vzniká omyl. Ve velkofilmu Kleopatra (ale i v jiných filmech o té době) vidíme kopie dokonalých řeckých soch z bělostného mramoru. Vtip je ovšem v tom, že originální sochy byly ve skutečnosti vymalovány poměrně pestrými barvami (a to je onen mýtus torza, o němž hovořím). Výrobci moderních nástrojů se ocitají v pasti i proto, že některé věci postaru kopírují a poté je kombinují s moderními úpravami.
Nejsem houslař, abych zde zabíhal do detailů. Jen se pokouším popsat konkrétní příklad tradice, která právě tím, že možná není dobře pochopena, plodí jisté problémy. Na druhou stranu díky ní máme housle. Alespoň nějaké… Pokud tedy staří mistři chápali tradici jako dobrodružné HLEDÁNÍ a dnes u ní naopak dominuje tendence ke KOPÍROVÁNÍ. Ilja Hurník vtiskl celé problematice nový význam. Svou krátkou odpovědí totiž tehdy vyvolal další otázky. A to je možná ta vůbec nejlepší tradice: ptát se, nikoli kopírovat.
(Autor je hudební publicista a bonviván
remy-martin.cz, facebook.com/RemyMartincz
