Vícesouborová divadla České republiky, jejichž součástí je operní soubor, bojují v současné době s finančními problémy, které přináší krizová situace našeho hospodářství. To, že jsme mnoho problémů nezačali po sametovém převratu řešit od podlahy, od právních jistot, od zákonů, ale nechali jsme se chlácholit větami typu „Špinavé peníze neexistují!“, přináší své neblahé ovoce – po dvaceti letech demokracie je naše společná loď povážlivě rozkolísaná. Ruka svobodného trhu dovršuje dílo zkázy, do něhož můžeme, budeme-li pravdiví, započítat mnohé skomírající oblasti našeho hospodaření. Nelze všechno negativní přičítat čtyřiceti letům nesvobody, době, „kdy jsme si byli všichni rovni, jen někteří si byli rovnější“. Slušně vychovaní lidé tu dobu přežili s nezměněnými zásadami (a většinou s prázdnou kapsou), zatímco ti, kdo se vezli nahoře na komunistické vlně mohli své finance ihned svobodně investovat. Samozřejmě že nejen oni, mnozí se pustili do samostatného podnikání, v němž ovšem nejlépe uspěli ti, kteří měli nabroušené lokty.
Jedna z oblastí, jíž komunisté věnovali dostatečnou péči (ať už v kladném, či v záporném slova smyslu) byla kultura, kterou považovali za výkladní skříň svého společenského uspořádání. A tak přežila ve starých historických kulturních centrech valná většina regionálních divadel. Jejich operní soubory uváděly značný počet tzv. československých premiér, dramaturgie zejména menších scén byla často více než zajímavá. Vybíraly ze širokého rejstříku – od současných oper až po ty nejstarší – a v kmenovém repertoáru měly vždy několik českých oper. Mladí operní herci postupovali od regionálních divadel postupnými kroky dál a dál, jen ti nejlepší byli angažováni v Brně nebo v Praze. Nejvyhledávanější byli dobře vyškolení pěvci, kteří prošli Komorní operou JAMU, která fungovala jako malé repertoárové divadlo.
Doba se změnila: kultura se stala pouhou „třešničkou na dortu“, na kterou budeme mít peníze až někdy v budoucnu. Kdy to bude? Až nasytíme všechno ostatní. Takže nikdy? Státní divadla měnila své názvy, zdálo se, že čím více bude Národních divadel, tím lépe budou zajištěna. Leč mnohde zůstal stabilní jen ten „národní“ název. Státní dotace se povážlivě scvrkly, městské magistráty naštěstí většinou pochopily, že likvidace „vlajkových lodí“ místní kultury by ještě zhoršila již tak mizící kultivovanost místního společenského prostředí. Co tedy dál? Půda se začala otřásat v první i v druhé metropoli, kámen padá víc a víc dolů. Společnost si podřezává větev, na níž spočívá. Divadlům jsou snižovány dotace – těžko jim vyčítat, že je jejich repertoár chudší a chudší a že české opery jsou vzácným zbožím. Výjimky kéž nám jsou zachovány!
Slezské divadlo v Opavě propustilo 17 lidí. Odlehčilo o ně operní soubor, protože magistrát divadlu snížil dotaci. Pan primátor prof. PhDr. Zdeněk Jirásek, CSc. (vysokoškolský pedagog, 2007–2/2011 děkan FPF SU Opava, 2001–2007 rektor SU Opava), který se zabývá zejména financemi, zahraničními vztahy a kulturou, prohlašuje, že dvousouborové Slezské divadlo bude Opavě zachováno. Jenže co bude takto okleštěné divadlo hrát? Prý nejlépe co „nejlidovější“ repertoár. Tedy cesta dolů, hlavně nic náročnějšího, nad čím by se divák mohl zamyslet, raději „řachanda“, sentiment, kýč! A mládež? Vyženeme ji na ulici a na pop-koncerty. Jaképak kultivování…
Severočeské divadlo v Ústí nad Labem se stává podnikem s. r. o., podporovaným městem i krajem – alespoň na pár dalších let. Ústí nad Labem a jeho okolí bylo a je problémovou oblastí. Existuje vůbec nějaká kulturní politika České republiky? Po listopadovém převratu byl tento terminus technicus považován za nežádoucí pojem – a je, jak vidíme, dosud. Co teď? Nenechme si to líbit!
