Běžná koncertní sezona probíhá podobně jako jinde s malými výjimkami od září do června. Stále silněji se promítá do abonentních koncertů většiny našich orchestrů „boj o posluchače“, což je dáno dietními rozpočty i strukturou a proměnou posluchačů a diváků. Pojďme letmo nahlédnout do nabídky alespoň několika veřejnoprávních institucí.
Zastavení první – Česká filharmonie . Sezona 2012/2013 je první, o které může ředitel David Mareček prohlásit, že je jeho. Za poslední rok prošla ČF mnohými změnami a výsledkem je (navenek zcela určitě) konsolidovaná „firma“, kterou čeká ještě mnoho práce a mnoho práce má také už za sebou. Září je prvním měsícem šéfdirigenta a uměleckého ředitele Jiřího Bělohlávka, který přišel naplnit svou vizi dokonalosti, jež je spojená s „neutuchající silou emotivního prožitku každé… kreace“. Věřme, že „strmý umělecký růst“ bude slyšet a vidět už v této sezoně. Na rozdíl od ostatních českých orchestrů získala ČF díky státu nemalou startovní výhodu – podstatné zvýšení platů. Struktura abonentních řad prošla zásadní změnou, která nemá po roce 1989 obdoby – každý koncert bude mít dvě reprízy. Vedení si od toho slibuje kvalitativní zlepšení. Již teď je však jisté, že to pomůže výsledku postupného nahrávání Dvořákových symfonií (1., 3., 6.). Jestli dojde ke zvýšení návštěvnosti, se teprve ukáže. Propagační vtipná kampaň, která atakuje Pražany už řadu měsíců, by však mohla být úspěšná. Dramaturgie je vyvážená a je mi sympatické, že se ČF více vrací k orchestrálnímu backgroundu – Mozartovi. Zároveň zatím jen cudně nahlíží do soudobé hudby – Kalabis, Saegusa, Ilja Hurník. Je dobře, že zase budou v Praze dirigovat Neeme Järvi, Ingo Metzmacher, Ken-ičiro Kobajaši, příjemným překvapením by měl být Krzystof Urbański, možná Juraj Valčuha, Pinchas Zukerman a Nikolaj Znajder, otazníkem je pro mě Leonard Slatkin. Ze sólistů mohu směle doporučit Geralda Finleyho v zahajovacím říjnovém koncertu, Carolin Widman, Sol Gabettu a Karitu Mattilu, jejíž Wagner by mohl být vrcholným zakončením sezony. (Dojde však k termínové kolizi s Koncertem pro Evropu Berlínské filharmonie na Pražském hradě.) Silvestrovský koncert se sice bohužel nekoná, což je škoda, zato bude koncert novoroční (se silvestrovskou dopolední generálkou). Sezona 2012/13 bude ve znamení koncepčního posunu v edukativních programech. V roce 2013 vystrčí tykadla projekty pro děti, teenagery i pro dospělé, které budou mít snad podobný ohlas jako kdysi koncerty Václava Neumanna. Český spolek pro komorní hudbu se drží své koncepce. Zajímavé by mohly být večery Pavla Ereta, Martinů Voices, Vlachova kvarteta Praha nebo dua Tomáš Jamník – Ivo Kahánek. Schubertovy písně v podání operního matadora Ferruccia Furlanetta mohou překvapit, jen je otázkou, zda pozitivně nebo negativně. Rezidenčním souborem bude Wihanovo kvarteto, jež si pozvalo atraktivní hosty – Karla Košárka a Pavla Šporcla.
Zastavení druhé – Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK . V současnosti sice prochází manažerskou a mezilidskou krizí, avšak programu se to nedotklo. Reklamním tahákem je provedení všech Beethovenových symfonií. Dvě z nich by měl provést šéfdirigent Jiří Kout, který je uměleckou jistotou s nejistým koncem. (Jeho dlouhodobé zdravotní problémy jakýkoliv marketing či ekonomickou predikci značně relativizují.) Určitě je třeba FOK pochválit za zařazení hudby Kabeláče, Pendereckého, Temla (světová premiéra třetího varhanního koncertu ), Máchy, Pärta a Rejchy (koncertní uvedení opery Argine ), pozvánku pro Chloë Hanslip, Guarneri Trio Praha, Libora Nováčka, Yundi Liho, Adama Plachetku, Hille Perl a odvahu dát dohromady ženský středověký ansámbl Tiburtina s mužským jazzovým triem Davida Dorůžky a nabídku kostelního prostoru Šimona a Judy pro MozART GROUP nebo pro zvláštní zkřížení Kriskroskvintetu a Českého saxofonového kvarteta.
Zastavení třetí – Symfonický orchestr Českého rozhlasu . Také musí šetřit, ale na kvalitě se to, soudě dle katalogu, neprojeví. Už první koncert 1. října bude neobyčejně lákavý. Raphael Oleg se představí jako houslista v Mendelssohnově slavném koncertu a poté coby violista v Berliozově Haroldu v Itálii ! Dalším zajímavým houslistou bude Roman Patočka, zrající jako dobré víno, jenž se ujme neobyčejné výzvy – koncertu Trigon Lukáše Hurníka. Příjemně doufám překvapí i další houslisté – Václav Hudeček, Sofia Jaffé, Jan Mráček a Seyoung Lee. Orchestr hodně věří dirigentovi Ronaldu Zollmanovi (3) a přirozeně Vladimíru Válkovi (2); šéfdirigent Ondrej Lenárd přijede do Prahy šestkrát.
Zastavení čtvrté – Pražská komorní filharmonie . Jejích deset koncertů je moudře sestaveno, nicméně jsou to programy v evropském (nikoli českém) kontextu očekávané. Cenná by mohla být na objednávku napsaná světová premiéra Pozdního sběru Marka Kopelenta, provedení Schulhoffovy 2. symfonie , obrazu Kassandra a trojský kůň Otomara Kvěcha a nádherného Prokofjevova 2. houslového koncertu (Roman Patočka).
Zastavení páté – Filharmonie Brno . I ona šetří, bojuje o své posluchače, ale mám pocit, že to dělá kultivovaně a nerezignuje na dramaturgickou náročnost. Svědčí o tom řada programů, například v listopadu uvedení Mahlerovy Sedmé symfonie . Mimochodem v lednu by mělo dojít k pikantní situaci, kdy bývalý ředitel Filharmonie Brno a současný generální ředitel České filharmonie, ale také výborný pianista, David Mareček zahraje společně s houslistou Františkem Novotným a cellistou Michalem Kaňkou Beethovenův Trojkoncert . Nevím, jestli by takovou odvahu měl kterýkoliv jiný český manažer! Oprávněnou, i když přece jen překvapující pozici bude mít v této sezoně v Brně Radek Baborák. Představí čtyři projekty, někdy jen coby hornista, jindy v dvojroli hornisty a dirigenta (včetně hry na alpský roh v atraktivním programu „Švýcarské jaro“ a jeho Českého hornového sboru). (Doufám však, že kuloární zpráva, že FOK uvažuje o Baborákovi jako novém šéfdirigentu, je pouze novinářská kachna.) Program filharmonie je kvalitní, nicméně nejzajímavější projekty nebudou v Janáčkově divadle. Za nimi bude třeba navštívit Wannieck Gallery (Symphonic 4TET, Q VOX) nebo Besední dům (recitál Josefa Špačka, koncert varhanice Ireny Chřibkové a perkusionisty Martina Opršála).
Zastavení šesté – Pražský filharmonický sbor . Sbory jsou bohužel u nás vnímány jen jako partner orchestrů. Svébytnost sborového zpěvu tvrdohlavě prosazuje šéf PFS Lukáš Vasilek. Vydupal opět ze země dramaturgicky neobyčejně poutavý cyklus. Kdo se chce dozvědět více, jistě navštíví www.filharmonickysbor.cz. Moc mě těší, že kromě „povinného“ Janáčka sbor provede Novákovy Moravské balady , Brittenovu The Ballad of Little Musgrav and Lady Barnard a Schubertův Zpěv duchů .
