26. dubna 1926 – 10. září 2014
Jeho otec byl soudcem v Komárně. V rámci akce „ Češi peši do Prahy“ po Mnichově 38 byl i s rodinou „vysídlen“ ze Slovenska. Už samotné dětství v rodné Šale jej postavilo na jinou kolej, než byl normální, nevzrušivý život. Ač sociálně hypercitlivý, s hodně levicovými názory svého otce se nikdy neztotožnil. Dokonce po Únoru 48 mezi nimi došlo k zásadní roztržce. Oldřichovi byla osobní svoboda nad všechny svody světa. Což samozřejmě vadilo jak nacistům, tak komunistům, kteří měli k lidské svobodě stejně záporný poměr. To přivedlo Oldřicha 2x do nacistického koncentráku, odkud se mu podařilo poprvé uprchnout, ale díky zradě kamarádů, jimž nezkušeně důvěřoval, byl chycen a navrácen. Že nebyl rovnou popraven, byl jeden z mnoha zázraků jeho života. V roce 1944 se v integračním táboře seznámil s Alfrédem Radokem, což mělo později pro jeho život zásadní význam.
Přežil a díky hudebnímu vzdělání na konzervatoři ještě během války, dorostl po válce do rozhněvaného mladého muže, jemuž nebylo nic dost dokonalé a který kolem sebe v odborném tisku bil hlava nehlava. Někteří z udeřených to nesli dost nelibě a dávali mu to i najevo. Mladý muž byl ale poučitelný, a protože především žíznil po pravdě, naučil se pokoře vůči velikánům skladatelským i interpretačním – což mu vyneslo mnohdy velmi důvěrná přátelství s původně kritizovanými.
Po válce žil na volné noze a vydělával si příležitostnými povoláními až do doby, než jej Radok vzal do Laterny Magiky. Výčet Korteho povolání v době, kdy jen obtížně sháněl peníze na živobytí, je impozantní, skoro jako u Cimrmana, s tím rozdílem, že Oldřichova tehdejší zaměstnání měla manuální základ (zemědělský, stavební, lesní dělník, závozník, topič aj.) Naštěstí jej Alfréd Radok vytáhl ze šumavské izolace, (na své samotě pěstoval heřmánek) v roce 56 obsadil do svého filmu „Dědeček automobil“ a pozval ke spolupráci v Laterně magice. Od roku 48 měl Radok za sebou houpačku střídavé přízně a nepřízně mocných, kdy ze Zlaté kapličky byl uklizen do Vesnického divadla, aby se po pauze opět do ND vrátil a vytvářel legendární inscenace, jejichž vrcholem byl triumfální úspěch Laterny magiky na Expo 58 v Bruselu. Radok pak dostal neomezený kredit na vytvoření druhého programu a divadlo, v němž se mohl věnovat experimentování. To už podlehl – díky ovlivnění Kortem – kouzlu Otvírání studánek Bohuslava Martinů a vytvořil Gesamtkunstwerk 20. století spojením filmové projekce, jevištní akce a téměř magické hudby. Korte byl jeho zásadním hudebním poradcem se stejnou krevní skupinou. Kromě něj shromáždil Radok kolem sebe mladé osobnosti, které později psaly dějiny české a světové kultury. Miloš Forman, Ján Roháč (Kdyby tisíc klarinetů aj.) budovatel Činoherního klubu Ladislav Smoček, Vladimír Svitáček, který propočítal některé principy Laterních kouzel, (též Horníčkův partner v Hovorech H) a čaroděj největší, architekt Josef Svoboda. Nejbližšími partnery ale zůstávali Korte a choreografka Zora Šemberová, první Julie z Prokofjevova baletu, premiérovaného 1938 v Brně.
Komunističtí primitivové nepochopili převratnou hodnotu Radokova výtvoru, tvrdě jej zkritizovali a odvolali z pozice ředitele Laterny. Korte zůstal Radokovi i po tomto maléru nablízku a snažil se z jeho jevištního dítěte zachránit, co se dalo. Bylo dějinným paradoxem, že po 6 letech od odvolání z Laterny se Radok stal zasloužilým umělcem. Studánky byly 1966 obnoveny a na repertoáru Laterny vydržely poměrně dlouho. Radok se ale do Laterny už nikdy nevrátil. V květnu 1968 obdržel Radok z rukou prezidenta Ludvíka Svobody titul národního umělce. Jenže podepsal 2000 slov a velice se angažoval během Pražského jara, takže brzy po srpnu 68 mu nezbývalo než odejít definitivně do zahraničí. Tam se sice jakž takž uplatnil, ale doba ještě nepřála experimentům tak jako dnes. Radok se cítil opět omezován a zemřel v roce 1976 ve Vídni, zlomen a vyčerpán.
Korte zůstal Laterně věrný a poté co byl soudně očištěn, (v roce 58 byl podmínečně odsouzen a strávil 3 měsíce v kriminále) mohl vyjíždět i do zahraničí. Ač přemlouván k emigraci, cítil, že jeho místo je v Československu, taky proto, aby komplikoval komunistům život. Stal se dokonce dramaturgem Laterny a napsal hudbu ke Kouzelnému cirkusu, který je zapsán v Guinessově knize, neboť se „dožil“ 7.000 repríz – jako žádné jiné představení na celém světě. Korte byl také s Laternou na světové výstavě v Montrealu v roce 1967. Další zájezdy Laterny jej zavály na 15 měsíců do Jižní Ameriky. Jelikož mu stačily 4 hodiny spánku denně, se svou hráčsky dobrodružnou povahou vytěžil z těchto pobytů nádhernou knížku „Chodící legendy“ o osobních setkáních s Armstrongem, Bernsteinem, Rubinsteinem, Karajanem, Ellingtonem a dalšími hvězdami. Po revoluci bylo druhé vydání doplněno o jméno do té doby tabu, Rafaela Kubelíka a kromě vylíčení dějinných událostí dvaceti let mezi dvěma vydáními, také doplněno o fakta, která se v 1.vydání nemohla objevit.
Ústředním bodem Korteho života se stala láska k osobnosti a dílu Bohuslava Martinů, která se zrodila brzy po válce. To už měl Korte na kontě něco málo symfonických skladeb a tak se odvážil napsat skladateli horoucí a vědoucí vyznání obdivu k jeho dílu a poslal mu své dva opusy. Martinů odpověděl detailním rozborem jeho děl, ale požádal jej o přísné utajení této korespondence, jelikož se oprávněně obával záplavy žádostí ze strany dalších českých skladatelů, toužících po odlesku slávy Velkého Tvůrce. Oldřich slovo dodržel a až do skladatelovy smrti v roce 1959 se nikomu s dopisem nesvěřil. A i dlouho poté se o něm dozvídali jen nejbližší a důvěryhodní přátelé.
O problémech uměleckého i politického dění dokázal Oldřich neúnavně debatovat třeba až do kuropění. Při tak rozsáhlé činnosti publicistické a osvětové se mohl věnovat skládání jen v nočních hodinách nebo na své šumavské samotě Grosswiesu u Kašperských hor. Potřeboval mít kolem sebe naprostý klid a zaháněl i ptáky, aby nerušili jeho naslouchání pavučinám hudebních myšlenek, vznášejících se v prostoru. Jeho dílo proto čítá jen kolem 30 opusů, ale každý z nich byl ve své době originálním počinem, který zůstal moderní do dnešních dnů. Klavírní sonáta, houslové Filozofické dialogy, Trobadorské zpěvy, instruktivní klavírní Exkurze, Příběh fléten, Concerto grosso a především hudba pro Kouzelný cirkus Laterny Magiky zůstávají trvalou součástí české hudební pokladnice a oslovují i mladou generaci. Klavírní sonátu premiéroval Ivan Moravec a hrál ji po celém světě. Pravidelně ji provádí Garrick Ohlsson, o dalších častých provedeních se dočítáme v recenzích ze zahraničí.
Filozofické dialogy pro housle a klavír vděčí za svůj vznik našim nekončícím debatám v roce 62 v bulharském Burgasu o plytkosti většiny houslového repertoáru a o houslisticky lesklém provazochodectví, neschopném ponoru do hlubin člověčího bytí. Poukazoval jsem na hudbu Bachovu, Brahmsovu, Dvořákovu a dalších geniů, s výzvou: napiš, zahraji, uvidíme. Pak jsme se potkávali jednou za rok, jednou za dva roky a pokaždé Oldřich hlásil další pokrok v kompozici. Po 14 letech ohlásil dokončení celého cyklu. Natočili jsme jej spolu v plzeňském rozhlase – Oldřich byl znamenitý klavírista schopný kdykoli předvést zpaměti kterékoli své dílo – a prováděl jsem je mnohokrát s příznivým ohlasem na koncertech. Hudba je to sice tak zvaně tradiční – jako všechny jeho opusy – ale rozhodně není ani fousatá ani invenčně nezajímavá. Bylo pro mne vždycky požitkem tuto skladbu hrát a radost kalilo jen skuhrání klavíristů nad obtížností jejich partu. Díky své vlastní klavíristické úrovni nebyl Oldřich ochoten ze svých nároků na klavíristy slevovat. A proč by také, když každou notu 10krát obrátil, než ji zasadil do mozaiky svého díla!
Po revoluci se všechny složky jeho renesanční osobnosti rozvinuly už bez sebemenšího omezení. Především se ale realizoval jeho dělný vztah k Bohuslavu Martinů, také ve funkci člena správní rady Nadace Bohuslava Martinů. Do dějin této instituce se zapsal hlavně sestavením 4 CD „The best of BM“. Postavil si tři kriteria:
1. vybrat ze 400 opusů autora to nejhodnotnější a nejpřitažlivější pro posluchače, jimž je Martinů neznámým pojmem, v co nejkvalitnějších provedeních a zajistit vypořádání autorských práv s každým z interpretů,
2. naplnit do poslední minuty časové limity každé desky,
3. seřadit skladby tak, aby byly vůči sobě kontrastní. To vše na 4x 70 minutách.
Byl jsem svědkem této šachové partie a obdivoval houževnatost i systém, jímž tato tři kritéria kombinoval. Soubor není určen k prodeji, slouží pouze pro propagační účely Nadace BM. Mnoho obdarovaných (proslulí dirigenti, instrumentalisté, ředitelé divadel po celém světě) užaslo nad vysokou kvalitou skladatele, s nímž se dosud nikdy nesetkali. To je Korteho zásluha a pomník v Nadaci BM.
Druhým obrovským počinem byla jím samým převážně placená digitalizace jediného zachovaného filmového pásu Radokova Otvírání studánek, zorganizování dvou představení na Nové scéně ND, pozvání šestadevadesátileté choreografky Zory Šemberové z Austrálie a rekonstrukce jevištní akce za pomoci jak její, tak původního tanečního obsazení, které předalo své vzpomínky mladé generaci. Několik institucí se sice finančně podílelo, především Nadace samotná, ale tíha organizační práce spočívala na bedrech Korteho. To nehovořím o jeho dalších významných aktivitách v mnoha oborech, kdy bylo potřeba přesvědčovat toho či onoho o užitečnosti dané akce pro českou kulturu…
Pro všechny přátele a obdivovatele už je Oldřich František Korte samozřejmou součástí neoficiální Síně Slávy České Hudby.
