Pátek, 26. července, 20 hodin. Na jeviště Národního divadla se právě směstnalo všech čtyřicet účastnic a účastníků letošního ročníku mezinárodní pěvecké soutěže a společně zpívají hymnu Operalie. Samozřejmě pod taktovkou jejího zakladatele a protagonisty, Plácida Dominga. Tak se to přece jen zde v Praze, v Národním divadle, podařilo.
Před očima se mi vybavují Domingovy pobyty jeden po druhém, neboť u každého jsem měl možnost pracovně zblízka být. Tiskovka v lednu 2017; dvě provedení Dona Giovanniho ve Stavovském divadle koncem října téhož roku; a nakonec další Mozartovský večer tamtéž při příležitosti výročí Mozartova narození letos 27. 1. Pokaždé si leckdo z hudební obce neodpustil otázky – zajisté legitimní, ale zároveň krátkozraké a lokálně zapouzdřené – na jediné téma: kolik to stálo? Potažmo, kdo to zaplatil a na čí úkor?
Spolek Domingo-Mozart-Prague, který získal ke spolupráci vedení Národního divadla, čelil minimálně dva roky dilematu: jak pochybovačům o smyslu jednotlivých akcí vysvětlit, že jedna po druhé dláždí cestu k uspořádání Operalie v Praze, když je vše teprve ve fázi zrodu a bylo by předčasné informaci zveřejnit? Čím přesvědčit, že Domingo jako zkušený operní manažer si musí pečlivě na místě ověřovat, zda může Praha být – po plejádě světových metropolí – dalším městem, kde se Operalie úspěšně uskuteční? Že si musí projít a zažít prostor; oddirigovat orchestr; alespoň trochu vniknout do labyrintu zdejších vztahů, empatií i animozit? Že nemá zapotřebí si odskočit do města nad Vltavou – vlastním letadlem – na kšeftíky? A že tohle všechno se nemůže uskutečnit jen na úkor opatrných sponzorů, logicky čekajících, jak vše dopadne, ale i za pomoci státu a města? Toho státu a toho města, kterému Domingo zároveň dělá po celém světě zdarma reklamu, účinkuje v propagačních klipech, velebí zdejší kulturnost a genius loci?
Vyjednávání neusnadnila ani plejáda průvodních okolností. O tom, že by snad podobně jako loni v Lisabonu přijal Dominga prezident republiky a poděkoval mu za to, že soutěž přivezl právě do jeho země, bylo ve zdejší realitě absurdní vůbec uvažovat. Co se vlády týká, během období, o němž je řeč, se vyměnili tři ministři kultury. (Mimochodem, za třicet let existence Česka se jich v úřadu vystřídalo sedmnáct, což každému přidělilo v průměru kolem půldruhého roku ve funkci – a to ještě bilanci „kazí“ Pavel Dostál, jenž přežil svých neuvěřitelných sedm let v několika vládách…). Každému bylo třeba trpělivě vysvětlovat, v čem spočívá jedinečnost projektu; že z Prahy, z České republiky se do globální proslulosti rozletí několik budoucích operních hvězd, kterým už nikdy nikdo z životopisu nevymaže, že jejich sláva začala právě tady? Anebo že sem při soutěži do poroty přijede – a zdejší reálie si omrkne – špička manažerů světových operních scén? Že zkrátka a dobře je užitečné – paralelně s podporou místní hudební kultury – investovat i do akce celosvětového významu? Do něčeho, co nás zviditelní lépe než láska k Východu či čapí aféry? Totéž vysvětlování bylo třeba absolvovat nesčíslněkrát také na pražském magistrátu, kde se primátor i úředníci také obměňovali… A aby toho nebylo málo, v logickém sídle soutěže, tedy v historické budově Národního divadla, se naneštěstí přesně letos rozprostřel právě v opeře neklid, komplikující práci v tu nejnevhodnější dobu.
Konec dobrý, všechno dobré. I když bez komplikace se neobešel ani finálový večer, jehož vítězové či držitelé různých cen byli – za stoupající horečky páteční noci – Maestrem postupně vyhlašováni. Stál jsem na jevišti po celou dobu od Dominga asi metr a dobře jsem mu viděl do desek s obálkami. Cen bylo tuším celkem třináct. Plácido měl za sebou týden dohlížení na jednotlivá soutěžní kola, kdy nešetřil radami a spoluprací s adepty hvězdné dráhy; čerstvě pak dvě hodiny dirigování orchestru Národního divadla v rozmanitém repertoáru; a teď obřad, který – jak řekl – má na Operalii nejvíc nerad, protože vyhrát by podle něj měli všichni a ono to není možné… A také připomeňme: je mu osmasedmdesát let! Člověk by čekal, že mu jeho početný zahraniční tým, který zdejší organizátory s gustem co chvíli poučoval, jak se co dělá, připraví seznam oceněných jmen přehledně, velkými písmeni a číslicemi. Ani nápad! Proto neudivilo, že došlo k chybě, přes níž se Domingo ovšem – a z toho jsem si zblízka rovněž odnesl poučení – přenesl bez mrknutí oka; rozpaky překryl pousmáním a takříkajíc jel dál věren zásadě, že omyly nerozmazáváme, protože za chvíli o nich beztak nikdo neví.
Co platí o svízeli ad hoc, nelze vymazat z paměti v souvislosti s celým vývojem projektu. Radovat se je na místě. Ale ani nezapomenout ani na Oper(pat)alie…
