Anežský klášter, 12. září večer. Magické prostředí. Venku babí léto, v tichém patiu dozrává ovoce. A na jevišti před vyprodaným sálem exceluje famózní trojice. Houslista Gil Shaham, navíc letošní kurátor komorní řady Dvořákovy Prahy; Gerhard Oppitz, legendární klavírista; Kian Soltani, vycházející světová hvězda violoncella. Po koncertě se rychle připravuje aftertalk a v zákulisí se při letmé poradě odehrává obvyklý příběh. Ti nejlepší ve své profesi jsou opět těmi nejskromnějšími. „Ano, mluvím několika jazyky, ale česky jsem se bohužel nenaučil,“ říká mi omluvně Oppitz, „a to přesto, že jsem vyrůstal v Bavorsku blízko vašich hranic. Ty ale byly tenkrát, v padesátých letech, železnou oponou…“ Do hovoru se vmísí vždy laskavý Shaham a navrhuje, abychom se na jevišti oslovovali křestními jmény: „Jak jinak? Vždyť aftertalk bude současně naším přídavkem, protože jiný bohužel nemáme pro dnešek secvičený a moc nás to mrzí…“
Na scéně se pak Shaham vrací k tomu, jak v osmnácti získal Stradivárky z roku 1699, a zmínku o muži, který mu na ně vyjednal půjčku u bank, končí příznačným shrnutím: „Existují zkrátka pořád lidé, kteří vám napřed v nezávazném hovoru slíbí pomoc a pak, když jde do tuhého, svůj slib opravdu dodrží. Taková šlechetnost je povzbuzující.“ Z Shahama, který se lidskosti vyučil i v dlouhých hovorech s Yehudi Menuhinem, je kladný přístup k životu znát. A sdílí je nesporně i Oppitz, který se s pousmáním vrací ke svému výroku, že hudba ho celý život povznáší: „Ano, není to jen rádoby filozofující fráze. Jako pilot s licencí jsem po celý život sám létal na spoustu koncertů po Evropě. Do Japonska ne, to bych musel dvakrát doplňovat palivo a hodně se by se to protáhlo…“ Je pravdou, ptám se, že když vám bylo osm, zkusil jste po otcově vzoru hrát na housle? „Ano,“ přitakává, „táta se sice profesně věnoval grafice a litografii, ale na housle hrál slušně a mě to inspirovalo. Jenže jsem vůbec nezvládal vibráto… Přitom jsem na klavír tou dobou už běžně hrával Mozartovy sonáty. A tak jsem housle odložil a nemyslím, že by kvůli tomu svět utrpěl sebemenší ztrátu.“
Kian Soltani, v zákulisí obletovaný ženami, by jako pohledný a slavný mladík mohl mít nosánek nahoru. Jenže má rozum v hrsti a ví, co to znamená být na jevišti s personami typu Shahama či Oppitze. „Ještě před čtyřmi lety bych nevěřil, že se mi něco takového splní. Nevím, jestli budu mít hudbu víc a víc rád, až budu stárnout, jak o tom mluví kolegové. Ale už teď je mojí úžasnou kamarádkou a věřím, že to spolu vydržíme napořád.“ Zajímá mě jeho nedávné album Home, Domov, ve kterém vedle předpokládaných Schuberta či Schumanna zní i skladba od současného íránského skladatele Rezy Valího: „Ano, Valí studoval s mým otcem, je rodinným přítelem a především zajímavé skládá. V jeho kompozicích se potkává lidová perská hudba se současnou západní, ne nadarmo její autor žije a skládá v Pittsburgu. Pro tuto syntézu se mu přezdívá Bartók Íránu…“
Závěrem tohoto povídání po potlesku se vracím k úvodní (nejen) Brahmsově skladbě večera a připomínám motto, kterým ji kdysi obdařil houslista Joachim, pro něhož byla komponována. Vtělil jej do tří písmen: FAE, frei aber einsam čili Svobodný, ale osamělý. Cítíte se tak díky svému hudebnímu povolání? „Hm, pokud mohu kromě koncertování jako je to dnešní třeba natáčet Dvořákova či Čajkovského klavírní tria s lidmi, jako je Shani Lahav nebo Renaud Capucon, jak bych mohl,“ je s odpovědí bleskově hotov Soltani. Zato Shaham má po ruce výklad v souvislostech: „Oni byli tenkrát všichni mladí, romantičtí, rozervaní. Brahms i další skladatelé. Joachim ovšem pak slogan pozměnil na Volný, ale ženatý. Jenže mu to zdá se nevydrželo napořád, protože pokud vím, Brahms mu svědčil při rozvodu…“ A nadhledem muže, známého jako Mr. Tří P neboli Pianista, profesor a pilot, vše uzavírá Oppitz: „S hudbou jsem se osamělý nikdy necítil, přestože my klavíristé jsme při recitálech často na jevišti sami. Ale je s námi přece publikum. A v něm často i moje žena, se kterou jsem už od mládí a také proto neznám samotu…“
