Občas se zamyslím nad otázkou a pokud mně leží v hlavě a (z té hlavy) neodchází, sednu a napíšu úvahu. Tak to bylo též v tomto případě. Když časopis Harmonie projevil zájem úvahu vytisknout, uvědomil jsem si, že by bylo k dobru objasnit můj přístup, jak se dívám na proces cokoliv hodnotit.
Stavět žebříček hodnot v oblasti umění považuji za velký omyl. Kvalitu lze vyhodnotit celkem přesně u automobilu, u obuvi, nebo u jídla v restauraci. Aplikovat podobná kritéria na umělecká díla je nesmysl. Kdybych měl tento postoj odůvodnit, bylo by zapotřebí napsat cely článek. Jako poznámka ke článku Originální a eklektický stačí podotknout, že mi nejde o kriticky pohled, nýbrž o popis, o fenomén klasifikace, o (vy)hodnocení, a hlavně ukázat na příkladech, jak je mylné takto postupovat. Jak je mylné aplikovat hodnocení, které se spíše hodí na automobily, obuv, nebo jídlo, na sféru intelektuálně uměleckou.
Význam slova „eklektický“ je zde míněn jako deskripce úsilí, které je v protikladu ke kreativní práci, tedy protiklad autentického projevu / myšlenky / konceptu / vize. „Eklekticismus“ je zde míněn jako práce, která vychází z již vytvořených, tedy známých a prověřených hodnot. Výrazu „eklektický“ dávám přednost před pojmy, jako jsou „imitace“, „epigonství“ atd., pro jejích negativní konotaci. „Eklekticismus“ reprezentuje úsilí, kde jde v první řadě o dokonalost provedení a kde koncept sám je na druhém místě, a tudíž vychází ze známých zdrojů. Přibližování se ke „známým zdrojům“ mě osobně nikdy nepřitahovalo, protože mi tyto „známé zdroje“ vždy připadaly banální. A očištění vlastní práce od banalit je jedním z nejdůležitějších a nejtěžších kroků v mé práci i v osobním životě. To je možná hlavní důvod oprav a změn, které jsem připraven dělat i v dokončených skladbách. (Samozřejmě, co připadá jako banalita mně, může být pro jiného věc nová a vzrušující. Proto každý z nás dělá něco jiného a dělá to jinak).
O úspěchu nebo neúspěchu hudebního díla rozhodne v konečném případě zájem hudebníků dílo hrát a zájem publika ho poslouchat. Například pařížské publikum a hudební kritici měli naprosto odmítavý postoj k Mozartovi až někdy do roku 1830. „Odborná“ kritika hudbě vyčítala komplikovanost a nestravitelnost („Mozarte, máte tam moc not,“ řekl údajně Mozartovi Josef II.). Hudebníci ale Mozarta nikdy hrát nepřestali a nakonec publikum i kritici přišli na to, že se mýlili.
Dílo originální, které nic nenapodobuje a je založeno na původním konceptu, musí překonat mnoho překážek. Je to tvorba, kterou lze těžko ověřit a klasifikovat. Nelze ji zařadit a zpočátku se vůbec neví, jestli za něco stojí. Je provázena nejistotami, obavami a pochybnostmi. Autor je ve střehu a snaží se kriticky najít a překonat nedostatky. Často to znamená řešit problémy, které vyžadují jiný přístup než ten, který člověk zná z minula. Staré jistoty jsou pryč, a co vlastně člověk dělá a kam to vede, je velká otázka. To vše ale dává dílu specifickou energii, dělá ho zajímavé, až vzrušující. Takto se projevuje živá, autentická tvorba, i když protiklady, které jí často doprovází, zamlžují jasnost a srozumitelnost projevu a jsou doprovázeny pochybami.
U nového díla jako by bylo cítit toto úsilí. Je to stín v jeho pozadí. Napětí, které to vytváří, a otázky, které to klade, je přesně to, co nás k novému dílu přitahuje, i přes to, že zpočátku takovou tvorbu veřejnost obvykle odmítá.
Práce eklektická je naproti tomu založena na úplně jiných předpokladech. Překážky, těžkosti a problémy nového díla jsou jí cizí. Eklektická práce staví na prověřených základech a následuje vzory, které se osvědčily. Zaměřuje se na „kvalitu“, tedy na to, jak nejlépe realizovat myšlenky, které jsou známé. Jde o to, vytvořit dílo „dobré“, kde kritériem tvorby je „kvalita“. Eklektická práce je zaměřena na virtuozitu a uznání a je téměř vždy úspěšná; veřejnost se cítí v její přítomnosti jako doma, přijímá ji a líbí se. Je to práce, kterou lze zdůvodnit, ohodnotit a zařadit.
V konečném výsledku je však tato tvorba odsunuta na vedlejší kolej. Ryzí umělecké dílo, to, které Gertrude Stein nazývá Master-piece (mistrovské dílo), se nezabývá kvalitou. (Kdo si ostatně myslí, že může soudit kvalitu?) Je to dílo, které je projevem živého úsilí v zápase s autentickými myšlenkami. Neprojevuje se virtuozitou a nezdůrazňuje neomylnost.
Roku 1939 napsala Gertrude Stein text o Picassovi. Popsala velmi přesně zápas, kterým Picasso procházel před rokem 1910, než dospěl ke kubismu. A cituje Picassa: „Ten, kdo tvoří nové dílo, je nucen dělat práci, která je identifikována jako ošklivá, škaredá (ugly). Ve tvůrčím úsilí a zápase o intenzitu díla výsledek jako by vedl k něčemu, co vypadá hrozně. Ale ti, co následují,“ pokračuje Picasso, „ti v tom vidí krásu, protože oni již vědí, co to je a o co jde. Následují něco, co někdo jiný objevil, ale ten, kdo to objevil, nevěděl přesně, co dělá, a proto jeho práce musí nevyhnutelně nést stopy ošklivosti.“
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII V/2022.
