Jsou mezi námi osobnosti, jejichž přínos má větší význam a dosah, než jiných viditelnějších a známějších. Takovým je i letošní osmdesátiletý jubilant, přední český violoncellový pedagog Mirko Škampa. Pedagogické umění prof. Mirko Škampy navazuje na úspěšnou a slavnou minulost české violoncellové školy, reprezentované především jmény jako Karel Pravoslav Sádlo, Bohuš Heran, Bedřich Jaroš či Miloš Sádlo. Škampova pedagogická činnost však není pouhé navazování na slavnou tradici, ale je jejím dalším tvůrčím rozvíjením. Jeho oddanost pedagogickému poslání a výsledky jeho práce přinesly naší hudební kultuře stejně cennou, jedinečnou a obdivuhodnou hodnotu, jako umění největších našich interpretů. Bez osobností jeho typu by totiž i oni nevznikli. Přesto i nejvýznamnější učitelé nebývají širší veřejnosti tak známí jako odchovanci jejich péče, kteří jsou ozářeni koncertními úspěchy a slávou. Jsou-li navíc spíše skromnými a introvertními intelektuály jako jubilant, ani o to příliš nestojí a vystačí si s vědomím dobře vykonaného díla. Je proto od jeho kolegů, žáků a vůbec všech, kteří jsou si vědomi významu jeho celoživotní práce, krásným a důležitým gestem díků a uznání skvěle provedený a unikátně sestavený koncert na jeho počest. Ač by leckdo, vzhledem k exkluzivitě a počtu zúčastněných interpretů takovou violoncellovou „show“ očekával spíše v Rudolfinu nebo podobné prostoře, odehrála se v Jizerských horách v krásném novorenesančním kostele, v obci Lučany nad Nisou. Zde má totiž již několik desetiletí Mirko Škampa svůj druhý domov. Sem často zve i své žáky, a přijel-li i jeho proslulý studentský orchestr, byla jeho chalupa našlapaná až po střechu a stráně ozvučené tóny. (Mimochodem, v lučanském kostele s jedinečnou akustikou byla kdysi uskutečněna společností Nippon Columbia i první digitální nahrávka klasické hudby na světě.)
Tolik skvělých violoncellistů, kteří se v Lučanech sešli 8. srpna, lze sotva někdy jindy vedle sebe uslyšet. Krom jiného, byla to jedinečná příležitost porovnat způsob jejich interpretace a není divu, že prostora kostela byla přeplněna i všude stojícími posluchači. Po úvodním slovu zaznělo Vivaldiho Largo z Koncertu pro dvě violoncella v symbolicky „rodinném“ provedení Martina, Štěpánky a Jakuba Škampových. Pak následovala jedinečná přehlídka způsobů interpretace J. S. Bacha provedením prvních tří Suit pro sólové violoncello řadou deseti sólistů. Jejich provedení se svou originalitou, dokonalostí a spontaneitou stalo pro mne jedním z nejsilnějších hudebních zážitků tohoto roku. Štafetu všech osmnácti částí tří Suit (G dur, d moll, C dur) si postupně předávali violoncellisté Martin Škampa, Martin Bzirský, Vilém Vlček, Judita Škodová, Jan Nečaský, Tomáš Jamník, Václav Petr, Lukáš Pospíšil, Jan Holeňa a Jiří Bárta. Bylo velice zajímavé, že přes veškerou individualitu každého hudebního projevu se ve hře všech zřetelně projevovaly společné základní principy a prvky jakéhosi „violoncellového desatera“, jež jsou pro Škampovu školu typické a určující. Nelze zde rozebírat jednotlivá pojetí, každé bylo zajímavé a popis všech by vydal na stránku. Nejvíce mne zaujal bachovský přednes Tomáše Jamníka, Judity Škodové, Václava Petra a Viléma Vlčka. Tím však nehodnotím, protože ostatní byli též skvělí. Nejen svou originalitou a nejen v závěru pak kraloval zkušený violoncellový showman Vít Bárta. Speciálně na tento koncert přijela ze Švédska zahrát Piazzolův Oblivion Jana Králová, koncertní mistr Stockholmského rozhlasového orchestru. Na závěr zazněla premiéra skladby jednoho z nejzajímavějších současných českých hudebníků a skladatelů, Ondřeje Kukala. Jeho Largo a Passacaglia op. 27 pro pět violoncell (J. Bárta, M. Škampa, T. Jamník, J. Holeňa, V. Petr) jsou věnovány Mirko Škampovi. Kukal podobně jako všichni ostatní účastníci prošel kdysi odbornou hudební péčí prof. Škampy, hrál i v jeho studentském orchestru a posléze, po smrti paní Vlasty Škampové, jej i dirigoval – stejně jako Jakub Hrůša. K závěrečnému provedení Preludia a Arie z Bachianas Brasileiras od H. Villa-Lobose se přidali další pánové a dámy basového klíče, členové předních orchestrů a souborů (např. Jan Sládeček či Marie Hixová), kteří pod magickou taktovkou Jakuba Hrůši rozezněli prostor do velkolepých tónových barev. Myslím, že lepší provedení neuslyšíme. Přesto, že množství vynikajících cellistů, bývalých Škampových žáků, se z pracovních důvodů (koncertní turné, mistrovské kursy ap.) muselo omluvit (např. M. Kaňka, J. Páleníček), byla tato záplava skvělých cellistů impozantní a o prof. Škampovi vypovídající více než sebevětší oficiální pocty.
Hudební tradice rodu Škampů se vine od počátku minulého století. Matka Antonie, žačka prof. J. Bastaře, byla známý houslový pedagog s vlastní školou, což asi jak geneticky, tak i prostředím předurčilo osud obou jejích synů – violoncellisty Mirka, posléze předního pedagoga svého nástroje a houslisty Milana, posléze významného janáčkovského badatele a violisty Smetanova kvarteta. Mirko Škampa byl na pražské konzervatoři žákem vynikajících učitelů a cellistů B. Jaroše, I. Večtomova a B. Herana, a později na AMU u prof. K. P. Sádla a Miloše Sádla. Jeho spolužáky i přáteli byli například Josef Chuchro či Saša Večtomov. Už v roce 1956 založil se svojí ženou, dirigentkou Vlastou Škampovou, Pražský studentský orchestr. Pod jejich vedením jím prošly a získaly neocenitelnou zkušenost možná již stovky mladých hudebníků, a soubor získal evropský věhlas a významná ocenění. Podobně jako K. P. Sádlo, Mirko Škampa se záhy soustředil především na pedagogickou činnost. Pominu-li soukromou výuku, působil mimo jiné na Teplické a Plzeňské konzervatoři, Hudební škole hl. m. Prahy a na hudebním Gymnáziu Jana Nerudy, kde dosud má společnou třídu se svým synem Martinem. Za nejdůležitější moment přípravy hudebníka pokládá kvalitu základní elementární výuky. Své poznatky a zkušenosti shrnul ve Škole hry na violoncello pro děti (1990). Přejeme jubilantovi do dalších let dobré zdraví a stále neutuchající pověstnou vnitřní energii, stejně jako chuť na předávání znalostí a radost ze skvělých violoncellistů, které přivedl na hudební svět.
