V září 1964 navštívil americký skladatel John Cage s Merce Cunningham Dance Company Ostravu. Jejich vystoupení v Divadle Antonína Dvořáka by bylo možno – v kontextu ostravského kulturního života té doby – přirovnat k přistání mimozemšťanů. Koncepce nezávislého spojení hudby a tance i pojetí hudby jako „všezvukového umění“ byly tehdy mimo obzor i tehdejších intelektuálních vrstev. Ostraváci však tuto silně neobvyklou událost přijali s nadhledem sobě vlastním: překvapivé dění na scéně i zvláštní zvuky vyluzované Cagem a Davidem Tudorem, provádějícími na začátku vystoupení hudbu Toshiho Ichiyanagiho, je vůbec nevyvedly z míry, ale nastolily v ne zcela zaplněném hledišti atmosféru uvolněnosti a spontaneity. Dva havíři, kteří zjevně přišli „ze šichty“, si klidně otevřeli pivo a pili rovnou z láhve, za což byli odměněni Cageovým chápavým úsměvem…
V listopadu 2012 se – rovněž nečekaně – objevili Ostraváci v New Yorku: Janáčkova filharmonie Ostrava, posílená o členy mezinárodního komorního orchestru Ostravská banda, se významnou měrou podílela na festivalu Beyond CAGE , připomínajícím dvojité výročí skladatele, který tak výrazně pozměnil naše chápání hudby. JFO reprezentovala na tomto světovém fóru svoje město, které se za dobu trvání Ostravských dnů stalo významným centrem ve světě současné hudby. Jistě to nebyla levná záležitost – které jiné město by se dokázalo odhodlat k tak velkorysému kroku? Přestože v soutěži o titul Evropského města kultury Ostrava podlehla Plzni, je o ní dnes na kulturním poli slyšet mnohem víc! A asi dost těžko bychom u nás hledali město schopné se reprezentovat v zámoří vysláním symfonického orchestru na festival avantgardní hudby… „Standing ovations“ n adšeného publika v Lincoln Center patřily nejen hráčům orchestru, sólistům (houslistce Haně Kotkové, flétnistce Erin Lesser, klavíristovi Josephu Kuberovi) či dirigentovi večera Petru Kotíkovi, ale také odvaze města, které tímto činem prokázalo, že mu na rozvoji současné hudební kultury opravdu záleží.
Velmi dobře navštívený koncert z děl Mortona Feldmana v Lincoln Center byl skutečně velkým úspěchem ostravského orchestru, stejně jako bylo významným počinem provedení Cageovy rozměrné kompozice 103 v Bohemia Hall. (Název Cageovy skladby vyjadřuje počet zúčastněných hráčů – a shodou okolností bylo toto provedení také poctou skladateli Elliottu Carterovi, který dva dny předtím zemřel ve věku 103 let…) K romě tohoto výjimečného a zřídka slýchaného díla, doprovázeného Cageovým němým abstraktním filmem One11, zde zazněla ještě velmi krásná nová skladba Christiana Wolffa individuals, collective a také nekompromisní Accept m ladé skladatelky Lucie Vítkové, která se též podílela na provedení se svým akordeonem a strhla publikum svým závěrečným improvizovaným duetem s bicistou orchestru.
Ekonomikou řízené myšlení dnes ovládá celý svět. Na soudobou hudbu a podobné věci je každému líto peněz, ale otázka je, kam vlastně jdou prostředky ušetřené na kultuře – těm opravdu potřebným těžko, to by muselo být vidět… Tíživá situace vede naše orchestry k zoufalému upínání se na nejznámější a nejosvědčenější autory a na těch několik málo skladeb, které byly v minulosti úspěšné. Na úkol utvářet kulturní povědomí, rozšiřovat poznání a kultivovat vkus se už, zdá se, rezignovalo. Janáčkova filharmonie Ostrava je vlastně naším jediným symfonickým orchestrem soustavně se věnujícím interpretaci současné hudby. Vysvléci železnou košili zvyku, velícího držet se jen osvědčených rutinně obehrávaných čísel, a přijmout myšlenku, že hudba může být i dobrodružstvím sebepoznání, které je možno přenést i na ostatní, musí být jistě pro každého orchestrálního hráče těžké. Je to však nutné, neboť jinak se koncerty mění ve vnějškový rituál, pouze udržující zdání tradice, která se však stále více vzdaluje svému původnímu obsahu. Hudba totiž není nějakou zbytečnou nadstavbou (jak tomu učil marxismus, kterému v tomto punktu pravicoví politikové a neoliberální ekonomové horlivě v praxi přisvědčují), nýbrž životně důležitou potřebou: dokáže totiž přetvářet a usměrňovat negativní energie a v tomto směru má pro společnost podobnou funkci jako mají pro organismus ledviny. Společnost, která tuto funkci zanedbává, trpí vážnými neduhy. Škudlení na tomto místě a uplatňování kritérií průmyslové výroby na oblast hudby se projevuje už dnes fatálními důsledky.
