V neobyčejně pestrém programu prvních tří dnů předního českého festivalu aktuální hudby často promlouvala společná rovina: přítomnost elektronického elementu. Ať už ve větší či menší míře, více či méně udávající výstavbu či pouze završující výsledný sound, mnohé produkce počátečních dnů s elektronikou počítaly. Již úvodní program Open Space nabídl ochutnávku jakési jednotící tendence, tedy snahy setřít hranice mezi reálným nástrojem a elektronickou složkou. V industriálním prostoru Provozu Hlubina zazněly aktuální skladby mladých rezidentů Institutu Ostravské dny 2017.
Ve skladbě Milese Waltera just recall pro dva vibrafony je živě hraný materiál volně smícháván se starou nahrávkou téhož nástroje, která je taktéž zdvojena. Celkem tedy slyšíme v obměnách navracející se motiv ve čtyřech vrstvách. Původní vyhrávka z roku 1930 zde zároveň představuje výchozí materiál pro opakovaný výkřik frustrovaného svědka letošních světových událostí, jež stále sílí, vždy však postupně opět utichá. Samplovaná složka postupně získává navrch a čím dál slyšitelněji zkresluje výsledný mix, v němž se jednotlivé, dříve rozpoznatelné složky míchají do takřka jednolitého elektroakustického masivu.
Soubor jedenácti hudebních zátiší passing; moving; still; passing Iana Miskysky, propojený s analogovou projekcí ze speciálního promítacího stroje autora Jana Kulky, přistupuje k souhře instrumentální a elektronické složky odjinud. Dva trombóny skrze širokou paletu netradičních artikulací udávají vlastní obsah hudebního proudu. Doprovodnou nahrávkou jsou pak proměňovány ony kontexty, v nichž se rozehrávají i rozličné obsahy vizuální. Do nich pak posluchači mohou zasadit své vlastní klíče nabízených podobenství, ať už se jedná o genezi života, strojový algoritmus s narůstající mírou entropie či nevyhnutelný postup času. Tématem pomíjivosti se Mikyska ostatně v této skladbě nechal inspirovat nejvíce.
K dalším uvedeným skladbám patří dvouvětá Into the pipe, v níž Christian Ferlaino neguje tradiční akordiku a nechá čtveřici saxofonů volně zkoumat charakteristická pnutí mikrotonálních souzvuků, aby v druhé větě tuto metodu aplikoval v hustě vrstvené formě. Expresivní a přesně vystavená Hypha amerického autora Timothyho Page přehazuje náročné rytmické souhry mezi klavírem použitým především jako perkusí a houslemi s širokými artikulačními možnostmi. Polský skladatel a performer Jacek Sotomski pak rozvrátil tradiční schéma koncertu s Accordion GO, tedy něčím, co se zprvu podobalo reklamní vložce. Pestrobarevná projekce na plátně nabitá popkulturními referencemi a internetovými fenomény posledních let, kterou naživo doplňoval akordeonista Rafał Łuc, však nabídla osvěžující humor i ironizující pohled nejen na dnešní posedlost telekomunikacemi a rozšířenou realitou. Úvodní program uzavřel Adrián Demoč, který zde znovu představil přepracovanou verzi svého Kvarteta. Díky cimbálu v podání Daniela Skály získal jeho zvuk nezvyklý třpyt, zatímco si stále udržoval vyváženost témbrů. Z tohoto zvuku jako dělaného pro netradiční soundtrack k severskému filmu se volně vynořovaly jemné náznaky melodií velmi plynule předávaných mezi nástroji navzájem.
Určitý problém nastal v momentě, kdy do souhry živé produkce a konkrétního zvuku pouštěného z počítače vstoupil nevypočitatelný a zároveň přísný faktor aleatoriky. Až paradoxní situací odstartoval druhý den festivalu, opět v areálu Dolní oblasti Vítkovice. Čtyřiašedesátiminutová kvadrafonická Chess Show v podání pražského Opening Performance Orchestra s Reinholdem Friedlem stojí na několika úrovních náhodného určení procesu tvorby. Od vizuální složky, tedy šachové partie s postupně odkrývajícími se výřezy fotografií po předem neurčený výběr, průběh a délku různých více či méně konkrétních samplů a úryvků skladeb Johna Cage a Erika Satieho. Ve světle dosti složitého konceptu, v němž se o naprostou většinu operací stará generátor náhodných čísel a pravidla knihy I-ťing, se výsledek zdá být v určitém smyslu podružný samotnému aktuálnímu procesu tvorby. Proč je ale posluchači přístup k procesu odepřen? Obrazovky počítačů jsou otočeny směrem od publika, které je tak ochuzeno o naprostou většinu toho, co bychom i zde mohli nazvat interpretační rovinou. Živá hudební produkce tradičně předpokládá nejen sonický vjem, ale zároveň i vizuální potvrzení ve formě sledování hráčova technického počínání. Nabízí se zde srovnání s čtvrtečním Guckelsbergerovým Requiem pro sólovou violu: Obraz jednoho instrumentalisty hrajícího za jednoho zemřelého je takříkajíc férová situace. V případě performancí typu Chess Show by bylo bezpochyby fér mít také možnost nahlédnout pod ruce – či do obrazovek – interpretů.
V tomto ohledu otevřenějším (a také tradičnějším) byl následující program v Ostravě již léta zavedeného amerického houslového dua String Noise. Nyní však do jejich vystoupení promlouval živou elektronikou i Michal Rataj, jehož přínos zpočátku spočíval v kratičkých mezihrách, oddělujících jednotlivá čísla houslového setu. Tyto Ratajovy vsuvky označila houslistka Pauline Kim Harris za „palate cleansers“, tedy sousta sloužící především k osvěžení pozornosti a přípravě na další kus. Sám Rataj zde uvedl skladbu The Long Sentence II pro dvoje housle obohacenou o nikoli strukturálně nezbytné, ale vysoce funkční a efektní možnosti elektronické audio techniky – navíc jako obvykle ve vysoké zvukové kvalitě. V tomto programu zazněly i skladby Georga Friedricha Haase, Petra Bakly, Petra Cíglera a Alexe Minceka.
Další část pátečního večera patřila klavírní hudbě amerických autorů, které v soudržné dramaturgii výtečně předvedl Joseph Kubera, jehož v poslední skladbě doprovodil houslista String Noise Conrad Harris. Skladby poslední dekády doplňovalo ohlédnutí zpět až do padesátých let minulého století. Tento průřez jasně americky znějící tvorbou dále vypovídal o masivní šíři zdrojů i hustotě programu, jež Ostravské dny již tradičně nabízejí. Tento fakt potvrdil samotný závěr dne, tedy výňatek z opery Here Be Sirens pro tři soprány a preparovaný klavír. Autorka a libretistka Kate Soper s nadhledem, humorem a odkazy na zásadní místa historie představuje trojici bájných Sirén a přibližuje jejich každodenní kratochvíle, tragický úděl i dobová svědectví skrze hravou syntézu stylů hudby, zpěvu a mluvy.
Elektronikou nabitý začátek Ostravských dnů symbolicky završil sobotní Minimaraton elektronické hudby. V rámci této stálé součásti festivalu letos vystoupily dva improvizační orchestry a nabídly další dva úhly pohledu na elektronický element v hudbě. Prague Improvisers Orchestra se svojí vysokou technickou úrovní instrumentalistů (mj. George Cremaschi, Petr Vrba či David Danel) i vokalistek (Agnes Hvizdalek, Lucie Páchová) položil otázku, zda je třeba ještě nějaké zvukové manipulace, respektive jak a čím je možné obohatit hráče a zpěváky, kteří takříkajíc nasucho a bez nadbytečných nehudebních rekvizit zvládají náhlé přechody mezi rejstříky, krkolomná tempa a netušené témbrové možnosti? Nezbytný obor úpravy signálu se za těchto okolností prakticky scvrkává na stereo efekt, echo či opakování minulých úryvků jako dalších vrstev. I bez těchto efektů by se však uskupení obešlo – a stále bylo schopno předvést známý efekt přestřiženého pásku či rozpadající se nahrávky. Jinými slovy zde došlo k inspiraci z původně technických možností a jejich přenesení na techniku čistě vokální a instrumentální.
Podobně jako ve výše uvedených příkladech i zde následuje jistým způsobem kontrastní motiv ve formě Krakovského improvizačního orchestru. V „komponované improvizaci“ Čchien je tvořivost polského skladatele Rafała Mazura šlo především o rovnováhu a soulad s celkovou zvukovou situací. Nenásilně plynoucí, křehké ambientní plochy vyžadovaly od hudebníků maximální soustředění a vysokou míru aktivity – interakce probíhala mezi hráči navzájem, ale i mezi tělesem a hudbou samotnou. Každý jednotlivec do tohoto neustále proměnlivého proudu vstupoval s respektem k celku, nikoli z pohnutek vlastního ega. K meditativnímu charakteru významně přispěl fakt, že se hrálo prakticky pouze na spodní hranici dynamiky i samotné zvukové rozpoznatelnosti toho kterého nástroje, ať již šlo o housle, elektrickou kytaru či arménský duduk. V tomto jemném a nanejvýš organickém crescendu se elektronická složka ve formě ambientních podkladů stal rámcem pro sonický charakter improvizace a napomáhal stmelení zvuku dohromady. Tento sonický masiv tak byl velmi vyvážený (až na jedny z houslí, snad záměrně spíše v popředí mixu), avšak stále témbrově dostatečně diferencovaný, aby bylo možné rozpoznat jednotlivé složky. O vysloveně melodických či sólových momentech přirozeně nemohla být řeč. Během celého vystoupení, které bylo zároveň přenášeno na vlnách Českého rozhlasu Vltava, bylo navíc celou dobu k vidění to hlavní – tedy samotná tvorba. Právě ona je definičním momentem Ostravských dnů, neboť se sem sjíždějí hudebníci a skladatelé z celého světa a před vlastními koncerty díla nacvičují a mnohdy i přímo na místě vytvářejí od nuly.
