V pražském IKEMu – institutu klinické experimentální medicíny – se nachází odborná lékařská knihovna. V ní jsem před lety objevil výtisk časopisu The Journal of the American Medical Association z roku 1967, v němž se dva lékaři zabývají Niccolou Paganinim. Ovšem tak trochu z jiného hlediska, než jsme zvyklí.
Mimo jiné autoři vypracovali poměrně podrobný chorobopis z dochovaných pramenů od lékařů Paganiniho doby. Možná si kladete otázku, jak je možné, že se zachovalo tolik údajů o zdravotním stavu někoho z první poloviny devatenáctého století, když i naše dnešní zdravotní karty jsou roztroušeny v kartotékách několika doktorů.
Odpověď je prostá. Paganini se coby slavný hudebník nechal léčit jen u slavných lékařů. Vzhledem k tomu, že povinností špičkových kapacit už tehdy bylo publikování odborných prací, je záhada vyřešena.
Například zdravotní problémy Gustava Mahlera známe také díky jeho lékařům. Dokonce i jeho jediná návštěva u Freuda je podrobně zdokumentována (jak jinak než Freudem). Podobným způsobem tedy existuje poměrně rozsáhlá Paganiniho anamnéza.
Nutno podotknout, že Paganini byl již od dětství velmi nemocný a prodělal snad každou chorobu, na kterou pomyslíte. Je s podivem, že se v takovém stavu dožil tak vysokého věku – padesáti osmi let, přestože všichni jeho lékaři popisovali jeho život jako neskutečné utrpení.
Nejsem lékař, a tak bych se snadno mohl dopustit špatných interpretací. Budu se tedy raději věnovat jen jednomu momentu z Paganiniho odborných anamnéz. A to konkrétně legendě o jeho levé ruce, které jeho současníci připisovali ony zázračné schopnosti.
Je to samozřejmě legenda dosti zvrácená, protože genialita nesídlí v ruce, ale zcela evidentně v mozku. Nicméně legenda traduje představu, že jeho ruka dosahovala obrovských rozměrů, a proto tak snadno mohla obsluhovat housle i v extrémně obtížných pasážích. V tom samém čísle The Journal of the American Medical Association je fotografie posmrtného odlitku Paganiniho ruky s popiskami i s měřítkem, na níž je vidět typická lidská vlastnost – vytváření legend a mýtů.
Všichni Paganiniho lékaři se vyjádřili jednoznačně, že Paganiniho ruce byly menších rozměrů, spíše ženských tvarů. Na druhou stranu všichni komentovali jeho schopnost ohnout prsty v jakémkoliv místě a hýbat každým vybraným místem na vybraném prstu zcela samostatně. Zmiňují také tu zvláštnost, že jeho prsty byly jako gumové, že se zdálo, že vůbec neobsahují kostěný skelet ani klouby.
I Paganiniho odpůrci a konkurenti popisovali, že i když třeba nesouhlasí s jeho hudebním vkusem, musí uznat, že hraje neskutečně čistě a rychle, přitom zřetelně a bez chyb. Jak tedy dokázal být geniálním houslistou, který nemá ve hře omezení? První, co se samozřejmě začalo šířit, byl mýtus o Paganiniho veliké ruce. A tento mýtus se stal postupem času pravdou. I v dnešní době se tato chybná informace traduje, dokonce i na školách. Nedávno jsem tuto nepravdivou legendu slyšel vyprávět moderátora v rozhlasovém pořadu o Paganiniho capricciích.
Abych pomohl uvést věci na pravou míru, pokusím se na základě četby, kterou jsem ještě konzultoval s psychologem Jiřím Kubičkou, popsat svoji verzi toho, jak se zjevila Paganiniho neskutečná virtuozita. Celkem jistě totiž víme, že od dětství do svých 19 let cvičil denně minimálně deset hodin a to takovým způsobem, že zanedbával výživu, pohyb, kontakt s denním světlem, hygienu i sociální vztahy. Výsledkem bylo to, že již v mladém věku měl Paganini tak chatrné zdraví, že se s ním problémy táhly celý život. Vážil zhruba pouhých padesát kilogramů a již v raném věku ztratil všechny zuby.
Právě zde mohla vzniknout jeho pověst člověka posedlého ďáblem. I když výjimečně opustil svoji cvičící celu a šel do města, držel v ruce housle a hrál. Zkrátka posedlost, která se podobá různým jiným druhům závislosti. Dnes by správná diagnóza možná zněla „autistická osobnost“.
Takové osobnosti, na rozdíl od autistů jako takových, mají ve výjimečných případech možnost pochopit situaci a za pomoci vlastní inteligence držet svoji predispozici pod kontrolou a žít relativně normální život.
Tato poměrně skličující situace ale zřejmě přispěla k Paganiniho géniu. Existuje psychologická teorie, která je sice empiricky takřka nedokazatelná, nicméně přesto ověřená praxí – teorie deseti tisíců hodin. Ta tvrdí, že lidský mozek je bez ohledu na věk schopen se v konkrétní činnosti dostat na své osobní maximum v okamžiku, kdy se této činnosti soustavně a intenzivně věnuje cca 10 tisíc hodin. A to, jak víme, v případě Paganiniho šlo velice rychle, mimo jiné i díky jeho autistické osobnosti.
Pak již skutečně není nutné po zbytek života příliš cvičit, protože maxima je již dosaženo. Tím již v titulku avizovaným paradoxem je, že kvůli jeho fascinující hře si mnohý nevšiml, že se Paganini několikrát projevil i jako fenomenální skladatel. Z jeho 24 capriccií je totiž minimálně prvních dvanáct doslova neskutečných. Jen je zahrát tak, aby to posluchačům došlo… Zatím s nimi totiž všichni zápasíme a čekáme na druhého Paganiniho.
(Autor je hudební publicista a bonviván
remy-martin.cz, facebook.com/RemyMartincz
