Jednou z lidských vlastností je zapomínání. Někdy je vlastností příznivou. To když dokážeme zapomenout na chmurné chvíle života. Jindy je vlastností odsouzeníhodnou. Jak snadno se zapomíná na osobnosti a události vzpomenutí hodné. Proto s respektem připomínám, že pan David Mareček, generální ředitel České filharmonie patří k těm, kteří nezapomínají. A protože nezapomíná, inicioval krásný podvečer při příležitosti významného životního jubilea paní Marie Sukové (*1926), manželky v našem muzikantském světě milovaného a uctívaného Mistra Josefa Suka.
Nezapomněli ani členové mladého, výborného klavírního kvarteta, které má čest nést Mistrovo jméno. A protože pana generálního ředitele obklopují nadmíru oddané a schopné spolupracovnice – jeho paní sekretářka Libuše Johnová a tajemnice Českého spolku pro komorní hudbu paní Jana Klimtová, které obdivuhodně zvládnou všechno (i když to nebývá vždy snadné) – měli pozvaní hosté příležitost prožít 15. března 2016 přátelské podvečerní setkání s paní Marií Sukovou a také přirozeně i s významem setkání odpovídající hudbou. Byl to podvečer vpravdě poetický a navýsost důstojný.
Pan generální ředitel se k své velké lítosti nemohl setkání účastnit. V jeho zastoupení se laudace ujal jménem jeho a Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii dramaturg spolku pan Ludvík Kašpárek (kdo jiný?). Dokonale se na ni připravil se zázemím letitého přátelství s manželi Sukovými. Po jeho slovech se rozezněla prostorem Sloupové síně rudolfinské kavárny hudba, která dokáže vyjádřit cit více než slova. Hudební gratulace se ujalo Sukovo klavírní kvarteto: Radim Kresta – housle, Eva Krestová – viola, Václav Petr – violoncello a Václav Mácha – klavír. Plánovaného záměru se zhostilo se svrchovanou dokonalostí.
Komorní díla se sice mají hrát a hrávají celá, ale smysl a záměr setkání doslova vybízel zvyklé pravidlo porušit. Vystoupení nebylo koncertem, ale výrazem úcty, obdivu a vztahu k jubilantce. Sukovo klavírní kvarteto to splnilo citlivě zvolenou kombinací tří kvartetních vět třech skladatelů.
V mém vnímání vyjádřila úvodní věta (Allegro con fuoco) Klavírního kvartetu č. 2 Es dur op. 87 Antonína Dvořáka, napsaná jím v létě roku 1889 v období životní i umělecké zralosti s osobitou invencí a s citovým bohatstvím plným ušlechtilosti, základní podstatu životního jubilea paní Sukové. Chápal jsem ji jako adoraci ženy, která provázela věrně osobní i umělecký život svého manžela šedesát let, jako vzletný, rozezpívaný paján bytosti, bez jejíž lásky a oddanosti by byl Mistrův život nepochybně jiný než takový, jakým byl.
Odlišným záměrem vyzněla 2. věta (Adagio) Klavírního kvartetu a moll op. 1 Josefa Suka. Mistr ho začal psát jako osmnáctiletý konzervatorista o velikonočních prázdninách roku 1891 v Křečovicích ve šťastné pohodě rodinného prostředí. Když Dvořák poslechl její dvě první věty, vyjádřil (podle Jiřího Berkovce) své uznání jejich umělecké hodnoty polibkem na Sukovu tvář a slovem: „Chlapík“. Šťastný, povzbuzený žák kvartet záhy dokončil. Já jsem v hudbě té 2. věty cítil kouzlo vzpomínky na dlouhá desetiletí krásného společného života dvou osobností nevšední úrovně. Myslím si, že se paní Marii vzpomínalo dobře.
Závěrem podvečera zněly prostorem melodie 4. věty (Allegro molto) Klavírního kvartetu č. 1 e moll op. 15 Dvořákova vrstevníka Gabriela Fauré, skladby psané v době jeho zjitřených citů po zrušených zásnubách s Marianne Wiardotovou. Slyšel jsem v ní vřelé přání do vyrovnané budoucnosti. Byla důstojným završením upřímného přání hudebníků.
Hudba rozechvívala v intimním prostředí Sloupového sálu moji a nepochybuji, že i mysl všech hostů pohodou. Evokovala v mé mysli, kromě krásy hudební, dvě myšlenky. Tou první byla radost ze skutečnosti, že slavná tradice české komorní hudby nachází pokračování v dokonalosti její mladé generace a že kvarteto, jehož gratulaci vyjádřenou hudbou jsem naslouchal s hlubokým niterným vjemem, má právo nést Mistrovo jméno.
Druhá myšlenka znásobila mé přesvědčení, jak je chvályhodné připomenout význam osobnosti, která nestála v pozadí Mistrovy slávy, ale po jeho boku a dotvářela ji. Být ženou umělce není snadné. Znám to dobře z analogizující osobní zkušenosti. Uvědomoval jsem si, jak jsou si (nejen v této souvislosti) umění a medicína blízké. Proto vím, jakou hodnotu představuje pro zaníceného umělce, právě tak jako pro zaníceného lékaře jedinec, který s ním prožívá dobré i zlé. Stejně nedocenitelnou, jako pro mne byla v mé náročné činnosti moje žena, byla pro Mistra Suka jeho paní Marie. Moje žena i já jsme měli čest znát paní Marii Sukovou řadu let, mohli jsme poznat její laskavost, její člověčenství, její oddanost šťastnému a naplněnému životu s Mistrem. Vzpomínky jsou darem, který nám nikdo nemůže zcizit. Paní Suková má na co vzpomínat a zaslouží si upřímné poděkování a úctu a spolu s nimi přání, aby mohla v budoucích letech ve zdraví vzpomínat, radovat se a naslouchat hudbě. Šla bohatým, naplněným životem s Mistrem Sukem a s hudbou a my všichni jsme si to ten podvečer uvědomovali. Jsem vděčný všem, kteří nezapomněli a připravili gratulaci, jaká se patří. Mysl mi naplňovala slova sloky básně Jaroslava Seiferta:
Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.
