Máme Rok české hudby. Není to, či přesněji neměla by to být, jen povinná splátka vyprázdněné úcty k velikánům, jejichž roky narození mají na konci čtyřku. „Česká hudební kultura je pátou nejvýznamnější na světě po hudbě italské, francouzské, hudbě německých zemí a hudbě ruské, takže v tomto kontextu je bezesporu zajímavé, že tolik hudebních podnětů pro světovou hudbu přichází z poměrně malého českomoravského prostoru,“ míní divadelní intendant a režisér (namnoze operní) Jiří Nekvasil. Jsme tedy velmocí (alespoň v hudebním ohledu) – co víc si přát… Ale vidí nás tak také svět? Sahá s oblibou po české hudbě, respektive po hudbě, kterou skládali Češi kdekoli či příslušníci jiných národů naopak v prostoru českých zemí? Obhlédněme – bez nároku na úplnost – českou stopu v zahraničních operních domech a koncertních síních.
Při pohledu do operních programů od Seattlu až po Singapur či od Nordfjordu po Buenos Aires propadá někdy člověk pocitu, že všichni dramaturgové byli stiženi jakousi epidemií lenosti či nenápaditosti. Neboť se hraje především Verdi, Verdi, Verdi… Nu ovšem, sázka na jistotu je nejlepším receptem na tak nejisté podnikání, jakým kulturní produkce jsou. A většinové publikum je obecně konzervativní, nejen u nás. Tento konzervatizmus, či možná přesněji jakási setrvačnost, se projevuje i ve volbě českých klasických titulů, které se v této sezoně objevují v operních domech zahraničí. Dvořákova Rusalka, Smetanova Prodaná nevěsta, jako kdyby ani jeden z mistrů žádnou jinou operu nenapsal. Jistá pestrost se dostaví až s Janáčkem – ale s ním vlastně také končí.
Rusalku hrají v Banské Bystrici (Štátna opera), v severoamerickém Raleighu (North Carolina Opera), v Petrohradě (Michailovské divadlo), v Mariboru (Slovensko narodno gledališče, inscenaci zde připravil Jiří Nekvasil s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem, na scéně Daniela Dvořáka), v Aachenu, Monte Carlu, Frankfurtu nad Mohanem (Opernhaus) či v Mnichově (Nationaltheater, v hudebním nastudování Tomáše Hanuše), ve Vídni (Staatsoper, dirigentem bude Jiří Bělohlávek). Koncertní provedení Rusalky nabídnou zanedlouho v Chicagu, uměleckou konzultantkou uvedení na scéně zdejší Lyrické opery, je Renée Fleming. Na Dvořákovu operu láká chicagské publikum slogan využívající znalosti Novosvětské. V květnu se objevuje Rusalka i na velmi exotickém místě, v Královské opeře v Maskatu, hlavním městě Ománu. Bude to ovšem hostování Národního divadla Brno.
Jednotlivé inscenace Rusalky se pochopitelně liší mírou jevištní stylizace a aktualizace, k níž pohádkový příběh svádí. Osobně mi velmi šťastným připadá nastudování Opery Nova v polské Bydhošti, tedy na scéně jednoho z nejmodernějších divadel v Polsku. Režisérka Kristina Wuss a autor scénografie a kostýmů Mariusz Napierał na scéně stvořili iluzi historické Bydhoště z přelomu 19. a 20. století. Rusalka začíná svůj subtilní dialog se vzdáleným Měsícem na břehu řeky Brdy, která městem protéká.
Sedmkrát jsem v nabídce rozličných operních domů napočítal Prodanou nevěstu, tedy Die verkaufte Braut – až na výjimku Slovenského národního divadla v Bratislavě se totiž hraje výhradně v německojazyčném prostředí. Vídeň (Volksoper), Drážďany (Staatsoperette), Wiesbaden, Stralsund, Schwerin, Koblenz.
Z oper Leoše Janáčka je nejpočetněji zastoupena Jenůfa (Její pastorkyňa). Hraje se v Berlíně (Deutsche Oper), Gelsenkirchenu, Goerlitz, Štýrském Hradci (v roli Laca Aleš Briscein), Petrohradě (Mariinské divadlo), Kielu, Detmoldu či v Bruselu (Théâtre Royal de la Monnaie). Ve Finské národní opeře v Helsinkách, tedy v Suomen Kansallisooppera, se nastudování ujal Jakub Hrůša, v essenském Aalto Musiktheater zdejší hudební ředitel Tomáš Netopil. Některá německá nastudování dávají přednost zpěvu v němčině, v překladu Maxe Broda.
Káťa Kabanová je v oblibě spíše na francouzských scénách. Částečně je to ovšem optický klam, protože nová inscenace, pod níž je podepsána dirigentka Iréne Kudela a režisér André Engel, vznikla jako několikačetná koprodukce. A tak se hraje v Quimperu, Clermont-Ferrandu či Besanconu, ale také v Rotterdamu a Madridu. V Berlíně se Káti Kabanové ujal Simon Rattle, v Hamburku Lothar Zagrosek.
Opera v Lille inscenaci Janáčkových Příhod lišky Bystroušky (francouzsky La Petite Renarde rusée) doprovodila počátkem února programy nazvanými Bohemian Echos, na nichž zazněly komorní skladby Janáčka, Martinů i Dvořáka. Das schlaue Füchslein, jak se překládá název Příhod lišky Bystroušky do němčiny, uvádějí v této sezoně například v Bernu a Winterthuru, v Sankt Gallenu a Hamburku. Nového vídeňského nastudování (Staatsoper) se režijně ujal zkušený Otto Schenk, který v MET přichystal i Rusalku, jež byla s takovým zájmem publika přenášena ve vysokém rozlišení i do našich kin. A pak je tu ještě The Cunning Little Vixen, tedy Bystrouška anglická, která zazní během letních produkcí v lehkém pavilonu Garsingtonské opery nedaleko Oxfordu. Věci Makropulos se ujala L’Opéra National de Paris. Janáčkovo operní scifi se hraje také v Moskvě (v divadle Helikon na Arbatu) a ve Štrasburku. Výlety pana Broučka se potěší návštěvníci frankfurtského Opernhausu.
I u nás znovu objevenou Mirandolinu Bohuslava Martinů zanedlouho uslyší publikum v hesenském Giessenu. Přímý přenos z premiéry přichystané na 30. března nabídne hesenská kulturní rozhlasová stanice hr2, můžete poslouchat prostřednictvím internetového vysílání. Julietta od Martinů bude mít premiéru v brémském Theater am Goetheplatz.
Z novější české hudby se na zahraničních scénách objevují jen zlomečky. Vratislavská opera například zahájila cyklus oper pro děti nazvaný Tajemné království Červenou Karkulkou, kterou Jiří Pauer složil v roce 1959 na motivy známé pohádky bratří Grimmů. Pauerův balet Ferda Mravenec má na repertoáru banskobystrická Státní opera. Světové premiéry se loni v říjnu v berlínské Komische Oper dočkal dětský muzikál Miloše Vacka Des Kaisers neue Kleider, tedy Císařovy nové šaty. Na své provedení čekal půl století – a muselo k němu dojít v zahraničí. Naopak přímo na zakázku drážďanské Sächsische Staatsoper napsal Miroslav Srnka dětskou operu Jakub Pestrokřídlý, která bude uváděna v jednom programu s Prokofjevovým Péťou a vlkem.
V nových inscenacích se objevují i díla autorů spojených s českým prostředím jen dočasně. Například opera v Lübecku uvede v jednom večeru dvě malé opery Alexandra Zemlinského Eine florentinische Tragödie a Der Zwerg, které vznikaly v letech, kdy skladatel působil v Novém německém divadle v Praze. Na evropských scénách se objevují také díla tzv. terezínských skladatelů Hanse Krásy (jeho Brundibára uvedl mnichovský Cuvilliéstheater) či Viktora Ullmanna (Císař z Atlantidy se hraje v pařížském Athénée Théâtre Louis-Jouvet a uveden byl i v Grand Théâtre v Remeši).
Není toho tedy málo, čemu v aktuálních programech operních domů můžeme dát nálepku „česká hudba“. K tomu připočtěme programy orchestrů, komorních těles či jednotlivých interpretů. Česká hudba letos zní od skotského Aberdeenu po švýcarskou Ženevu, abychom dostáli abecednímu řazení. Někde šíří slávu české muzikality čeští hudebníci (Česká filharmonie v létě zamíří do Velké Británie, Německa, Rakouska a Švýcarska, ale také do Číny, Severočeská filharmonie vyjede do Německa, Cappella Mariana do Španělska atd.), jinde domácí. Výběr skladatelů je opět omezený, většinou zazní skladby Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Výjimky jen potvrzují pravidlo…
Nejnápaditějším počinem na poli fonografickém se mi jeví projekt kompletního díla Zdeňka Fibicha, který začal vycházet na značce Naxos. Rozvrženo je na osm disků a v Praze ho nahrávají čeští hudebníci pod taktovkou Marka Štilce. Spojeny jsou s ním i koncerty v zahraničí (například v New Yorku). Fibich by jistě mohl vhodně rozšířit seznam skladatelů, kteří ve světě reprezentují pátou velmoc.
Psáno pro HARMONIE 2014/03
